Marien drží 15 let rodinné vazby. Když chcete hrát folk, musíte čas trávit s lidmi, které máte rádi

14 fotografií

My se neznáme přes muziku, ale přes rádio. Kdysi dávno jsme začínali v jednom soukromém rádiu a potom jsme působili spolu i tady.
Ano, patřil jsem k těm vyvoleným, kteří se stěhovali ze staré rozhlasové budovy. Zažil jsem původní redakci a prožil tady krásná léta. A jsem moc rád, že tady pořád vidím známé tváře, mám z toho radost.

Víťa Troníček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Zůstali jsme tady a jsme tu pořád.
Zůstali jste pořád, nic se nemění. Čas ale běží.

Takže vzpomínáš na svoji rozhlasovou éru, když jsi sedával za mikrofonem.
Samozřejmě, když člověk chytne onen rozhlasový bacil, tak mám pocit, že mu zůstane už napořád. Tedy i přesto, že se mne dnes už moje nohy vedou někam úplně jinam, přes muziku, přes divadlo a přes spoustu jiných věcí, tak jsem si nechal jeden rozhlasový pořad o folkové muzice.

Nesoutěžíme v tom, že něco uděláme a honem rychle k tomu klip. Ve folku máme z takových věcí trochu srandu.
Víťa Troníček, kapelník folkové skupiny Marien

Folková pohlazení.
To je právě trošku zase můj bacil, ale zase jiný. Zůstávám ještě folkařem a rozhlasákem a tak trochu hledám sám sebe mezi těmito dvěma směry.

Muzika má být věrohodná a na nic si nehrát. Pohlazení lidé potřebují. A já jsem takový hladič

• Upravit
• Smazat

Naším hostem je folkový muzikant, zpěvák, herec i moderátor Víťa Troníček. A já se ho hned na úvod chci zeptat, zda bych si jej mohla na přivítanou pohladit. To bylo první, co mě napadlo, když jsem připravovala tento rozhovor. Protože Víťa často mluví právě o pohlazení, že to lidé potřebují.

Pojďme k té muzice. Jak jsi tenhle hudební bacil chytil? Vím, že jsi jako kluk vyrůstal nějakou dobu v Orlických horách na chalupě s rodiči.
Naši boudařili, byli správci na rekreačním středisku v Olešnici v Orlických horách. A tam právě byla jednou svatba a někdo tam pouštěl desku Wabi Daňka, která mi spadla úplně do srdce a už jsem byl ztracen. Věděl jsem, že tuhle muziku chci dělat. A uplynulo x let a člověk se dnes na té scéně pohybuje, s Wabim jsme se dlouho přátelili. To jsou takové splněné sny. Ale od těch hor jsem se pak stěhoval naopak na sídliště. To byl takový kontrast dětství. Přes tajný skautský oddíl a přes rozhlasovou práci, ale pořád tam byla ta muzika.

Takže ty jsi skaut?
Jasně. To také záležitost, kterou když člověk zažije, tak ho nějakým způsobem ovlivní, formuje ho. Když se podívám i na to toulání po světě, které si s tím člověk spojil, je to zajímavé. Najednou, než se člověk naděje, tak je mu přes 40 a říká si, snad ještě není čas na bilancování, je to ještě pohoda. Táta říkal, že to bude horší.

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby|foto: archiv skupiny Marien

Tak nebudeme bilancovat, i když možná budeme hodnotit 15 let skupiny Marien. Ale kytara mě zajímá. Už tenkrát jako kluk jsi se začal učit na kytaru?
Já jsem na kytaru začal na horách. Klasika, ZUŠka, liduška a pak spousta kurzů bluesové kytary, bluegrassové a jazzové kytary.

Začalo to tedy tak, že jsi zpíval holkám u táboráku?
Právě že ne. Já jsem jednak stydlivý a také je to takový mýtus. Člověk naopak sedí a vidí, když musí hrát ty písničky, jak nejhezčí holky od táboráku mizí s vašimi kamarády. Z toho vznikají takový ty rozpolcené písně. Ale pak vám zasadí ještě ránu kamarádka, ne úplně tak hezká kamarádka, která přijde a řekne nějakou kravinu, jako pojď zahrát, zahraj třeba Citronky, v tom vašem rozpolcení básnické duše. To jsou strašné stavy. Prý na to holky letí, ale já jsem si nějak nevšiml. Já jsem spíš v té době cvičil prostě stupnice.

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby|foto: archiv skupiny Marien

A potom přišla skupina Poupata.
Poupata, vlastně 11 let v podstatě dětské kapely, která zazářila na folkové scéně. A s tím spojený kus života i manželství, všechno. A po rozchodu vzniklo Marien. A to pro mě představuje něco, co jsem se naučil a snažím se zúročit. I ve smyslu lidském, myslím, že jsme báječnou partou, která drží pohromadě.

Parta je v muzice asi hodně důležitá.
Zejména ve folku, protože to není hudba, která se dělá jako hudební průmysl, kde musíte přemýšlet, aby se to líbilo lidem. Tak to ve folku ne, to je lidová muzika, která vzniká z nějaké potřeby a touhy něco říci. Ta scéna je trošku neviditelná, takže ani nemůžete počítat s nějakým ohlasem či úspěchem. Ale když ji chcete dělat, tak musíte spoustu času trávit s lidmi, které máte rádi. A moji nejbližší lidé jsou právě v kapele, mám tam manželku, bratra, švagra, souseda a žáka na kytaru.

Takové: zpívá celá rodina.
Jsme úplně obrovský rodinný podnik. Přitom to bezvadně hudebně funguje.

Máte se rádi už 15 let. Budeme trošku oslavovat, protože tady máme světovou premiéru vaší písně Básník.
15 let, ano. Přijeli jsme ze studia, a těch 15 let slavíme natáčením a prací. A tohle je úplně nová píseň, kterou ještě nikdo nikdy neslyšel. Je to v podstatě premiéra i našeho vokálu, protože jsme měli drobnou personální změnu, přišla k nám zpěvačka s úžasnou barvou hlasu Karolína Böhmová. Ona tedy teď zrovna asi rodí, takže má takovou kratičkou pauzu, ale ten vokál se nám hezky vybarvil. Vyloženě tato píseň je psaná proto, aby se to rozzářilo. Kdo náhodou zná Marien, tak je to změna ve vokále a pro nás obrovská radost. Protože i lidsky to vše sedlo hrozně hezky, máme pohodu.

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby|foto: archiv skupiny Marien

Říkal jsi, jestli někdo zná Marien. Ale já tě musím potěšit, protože zrovna v neděli mi volali posluchači ze Žamberka a chtěli písničku od Marien Rozárka.
Rozárka je rozhledna a jedna písnička, která přímo začíná „nad Žamberkem přehnal se déšť". Je to dáno i tím, že právě naše zpěvačky mají k Žamberku vztah. Funguje tam úžasný pěvecký sbor Corale a to je líheň fantastických zpěvaček. My už od nich máme druhou a je neuvěřitelné, kolik obrovských talentů se v regionech skrývá. Mimochodem z toho sboru Corale teď také exceluje jedna holčina ve Voice, v té slavné televizní soutěži, Eliška Urbanová. Je hezké vidět, že se nezpívá jen v Praze.

Takže vy máte líheň v Žamberku?
My máme takovou zásobárnu, ale to je spíš zásluhou jejich.

Zásobárnu zpěvaček do budoucna.
To hlavní ale je, Marien drží 15 let u sebe na rodinných vazbách. Se svojí milovanou ženou Zdeničkou nebo s bráchou, se švagrem Ivanem Němcem, na basu Petr Feďa Opočenský a je s námi inženýr, doktor Michal Paták z pardubické univerzity, velice inteligentní člověk. On říká, že to jsou molekuly v prostoru, které by se nikdy nepotkali, ale v Marien se to potkalo a teď to drží pohromadě. 15 let, je to neuvěřitelné, ano.

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby|foto: archiv skupiny Marien

Považuješ tedy za největší úspěch těch 15 let, že stále držíte pohromadě?
Samozřejmě.

Že jste třikrát vyhráli Portu?
Máme nějaké Porty, máme v podstatě tři normální řadová CD a jedno live album. Ale těch situací je spousta, úspěch na folkové scéně se měří trošku jinak než třeba v popíku. Jak říká, ta scéně je malinko neviditelná a kdo ji chce poslouchat, tak si ji musí sám objevit, musí si ji najít a navštěvovat. Takže tady se nesoutěží v tom, že něco udělám, honem rychle k tomu klip a kolik miliónů má shlédnutí. A podle toho vás potom dramaturgové rádií třeba vezmou na milost a do vysílání. Ve folku z takových věcí máme trochu srandu. Samozřejmě, člověk by si to užil, kdyby byl známější. A nemusel by se bát, jestli na koncert přijdou lidé. Ale na druhou stranu mě na tom strašně baví právě to, že totálně neviditelní Marien udělali v loňském roce výroční koncert v pardubickém Ideonu a bez jediného vyvěšeného plakátu bylo měsíc předem vyprodáno 800 míst.

Folkovou skupinu Marien drží pohromadě rodinné a kamarádské vazby|foto: archiv skupiny Marien

Tak vidíš.
Nebo přijdeme do Malostranské besedy v Praze, pozvali nás narychlo a během 48 hodin bylo vyprodáno. A teď člověk ani sám přesně neví, jsme tedy známí? My si hrajeme, muzicírujeme, každý máme své civilní povolání a ten úspěch přichází tak mimoděk. Kuriózní situaci jsem zažil teď v pondělí, kdy mě pozvali na Staroměstské náměstí, kdy si jednu písničku od nás vzali na demonstraci, Milión chvilek pro demokracii. A teď člověk stojí na náměstí a slyší, jak jeho píseň pouští 25 tisícům lidí. Tak si říkáš, už jsem zažil ledacos, ale tohle jsou taky ujeté věci. Ale je to fajn, když se o naší hudbě dozvídá víc lidí a ten počet narůstá.

Čtěte takéMarien a Víťa Troníček

Víš, co je také úžasné? Když stojíte na jevišti a těch 800 či 900 lidí v sále s vámi ty vaše písničky zpívá. Znají slova.
To je na folku skvělé. Protože tady se hudba šíří trošku jinak. Šíří se tím, co si lidé kde pouští. A je hezké, když k tomu nepotřebujete média a rádia. Ty písničky nejsou známé z rádií, šíří se jinak. To je prostě folk.

Kdyby chtěli posluchači s Marien těch vašich 15 let oslavit, tak bude 18. května v Hradci Králové koncert. Kde?
Bude to v Restauraci U Letců. Ale těch koncertů tady je víc, budeme hrát v Pileticích na začátku sezóny. I tady na Hradecku je těch akcí až překvapivě hodně. Samozřejmě nejraději bych všechny pozval na festival, který sami pořádáme, což je Folkové chvojení. 14. a 15. červen, velký folkový festival ve Vysokém Chvojně u Holic.

Víťa Troníček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové spolu s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Víťo, k těm 15 narozeninám skupiny samozřejmě gratulujeme. A přejeme hodně inspirace tobě, jako dvornímu skladateli krásných písniček. Díky, na shledanou.
Děkuji, ať se daří. Mějte se.