Mám syndrom kvočny. Jsem šťastná, když pečuji o lidi, říká Ludmila Němcová z hradecké „fakultky“
Máme pro vás dobrou zprávu, do Fakultní nemocnice v Hradci Králové putuje další ocenění za skvělou práci. Tentokrát je to Cena Florence Nightingale, kterou uděluje Česká asociace sester. Tu získala vedoucí Oddělení sociální péče FN HK Ludmila Němcová.
Jsem rád, že mohu paní Ludmile Němcové osobně poblahopřát. Ocenění České asociace sester je za vaše působení ve zdravotně sociální problematice. Co tohle ocenění pro vás znamená?
Je to velká čest, každopádně to vnímám jako poděkování nejen za moji práci, ale především za práci celého kolektivu. Protože bez toho kolektivu, ve kterém působím, bych asi takových met nemohla dosáhnout.
Takovým naším krédem je pomoci zvládnout pacientům a jejich příbuzným nepříjemnou situaci, kterou jim přinese nemoc.
Ludmila Němcová, vedoucí oddělení sociální péče FN HK
Jste vedoucí Oddělení sociální péče ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. K čemu všemu tohle oddělení slouží?
Dalo by se říci, že naším takovým krédem je pomoci zvládnout pacientům a jejich příbuzným nepříjemnou situaci, kterou jim přinese nemoc. Ať už je to po sociální stránce nebo nějakých dalších problémů, které s sebou nemocnění přináší. Máme poměrně široké spektrum pacientů, od miminek po seniory.
Čtěte také
Určitě je nutné k tak rozdílným skupinám také přistupovat různým způsobem.
Samozřejmě, jinak musíte jednat s dětmi, jinak musíte jednat s lidmi, kteří jsou v úzkosti ze své nemoci, jinak musíte jednat s člověkem, který zrovna není naladěn na to, aby s vámi byl v upřímné komunikaci. A hlavně musíte být ke všem pacientům empatický a nabízet jim pomocnou ruku. Musí to být na vás znát.
Senioři, to je asi velká skupina, které pomáháte?
Senioři tvoří velkou část našich klientů a pacientů, které pomáháme. Ono se to odvíjí i od toho, jak postupně populace stárne. Takže nám narůstá i tato skupina. Ale bohužel nejen tato.
Můžeme říci konkrétně, s čím seniorům pomáháte?
Pomáháme jim například domluvit péči do jejich přirozeného prostředí, pakliže to jejich zdravotní stav umožňuje a mohou být propuštěni domů. Takže domlouváme sestřičky, které budou docházet do jejich domácnosti a zajišťovat potřebné zdravotnické úkony. Dáváme rodinám nebo pacientům kontakty na pečovatelské služby, informujeme je o odlehčovacích službách a dalších možnostech. Ale informujeme je třeba i o tom, jak požádat o příspěvek na péči, o další dávky a podobně. V podstatě by se ve stručnosti dalo říci, že nastíníme jejich cestu a možnosti, které tu jsou. A pak už to přebírají další organizace, které třeba působí i v terénu.
Působím ve fakultní nemocnici od roku 1991, tedy už 35 let. A zatím si nedovedu představit, že bych z toho úplně vypadla.
Ludmila Němcová, vedoucí oddělení sociální péče FN HK
Protože člověk, když se dostane do nějaké svízelné situace, vlastně neví kudy kam.
Jsme si samozřejmě vědomi toho, že je člověk ve stresu, když na něj hrnete všechny informace, ne vždy je schopen vše pobrat. Takže se snažíme třeba s rodinou komunikovat e-mailem, napíšeme jim písemně informace o tom, jak mohou postupovat, kam se mají obrátit. Protože když zvládnou ten prvotní stres, tak už se v tom lépe orientují. Ale často se na nás obrací potom i opakovaně. Tedy nějakým způsobem je provázíme celou tou situací.
Čtěte také
Proč jste si zvolila práci v oblasti sociální péče?
Já jsem se v podstatě tím zabývala už od základní školy, kdy jsem byla takovým motorem v různých třídních akcích. A postupně jsem se propracovala do tohoto oboru a působím ve fakultní nemocnici od roku 1991, tedy už 35 let. A zatím si nedovedu představit, že bych z toho úplně vypadla. Předtím jsem ještě na minulém pracovišti dělala sociální poradenství.
Jak se za ta léta vaše profese proměnila? Protože všechno se vyvíjí.
Přesně tak. Já jsem 25 let pracovala na ambulanci pro alkoholismus a jiné toxikomanie při psychiatrii. Když jsem tam v roce 1991 začínala, tak z našich pacientů bylo 15 toxikomanů a 5 lidí závislých na lécích. Neměli jsme žádného gamblera. A ostatní lidé měli problémem se závislostí na alkoholu. Tři čtvrtě pacientů tvořili muži. Když teď situaci konzultuji s kolegyní, která tam nyní působí, tak se ta problematika velice posunula. Statistické údaje jsou někde úplně jinde. Přibývají problémy, přibývají lidé bez domova, bez zázemí, osamělých seniorů, kteří mají třeba své děti v cizině nebo bydlí daleko. Narůstá problematika dětské psychické nemoci. Takže to spektrum se proměňuje podle toho, jaké vlivy působí na různé generace. A tomu samozřejmě musíme i přizpůsobovat naši práci.
Přibývají lidé bez domova, osamělí senioři, narůstá problematika dětské psychické nemoci. Spektrum klientů se proměňuje.
Ludmila Němcová, vedoucí oddělení sociální péče FN HK
Jak dlouho už působí Oddělení sociální péče ve Fakultní nemocnici Hradec Králové? To není žádná novinka.
Není to žádná novinka, naše oddělení vzniklo už v 70. letech minulého století, na počátku tam byly tři pracovnice, momentálně je nás čtrnáct na dvanáct a půl úvazku a zajišťujeme prakticky celou nemocnici, včetně Léčebny návykových nemocí v Nechanicích, která je součástí fakultky.
Čtěte také
Jak vypadá spolupráce mezi vámi a lékaři? Daří se propojovat medicínský svět s tím sociálním?
Myslím si, že i v této oblasti dochází k velmi dobrému posunu. Přispělo k tomu i to, že jsme před několika lety navázali spolupráci s lékařskou fakultou, v tom slova smyslu, že chodím vždy v letním semestru do pátého ročníku k medikům a seznamuji je s naší činností. V čem my můžeme lékařům pomoci. A současně medikům nabízíme u nás předstátnicovou práci. Máme zkušenosti, že ten pohled z druhé strany se osvědčuje. Že to není jen o samotné nemoci, ta bolavá část člověka zasáhne i do jiných oblastí.
Vzpomněla byste si na nějaký konkrétní příběh s dobrým koncem? Protože to vás musí potěšit a zahřát u srdce.
Jistě. Na tom mém bývalém jsem byla s lidmi v každodenním kontaktu, takže tam jsem se dostala k těm případným happy endům častěji. Teď na somatice zase tak často onu zpětnou vazbu nemáme, protože jsme přeci jen v kratším kontaktu s pacienty a jejich blízkými. Ale vždy nás potěší, když se k něčemu takovému dostaneme. Teď mi vytanul na mysl příběh jednoho malého chlapečka, kterému nebyly ani tři roky a ocitl se v nemocnici pro týrání ze strany matky a jejího přítele. Takto malé dítě si prožilo opravdu velmi ošklivé věci, které jsme i my na oddělení oplakali, když jsme se je dozvěděli. A potom, asi po třech letech, jsme se dozvěděli, že tento chlapec žije spokojeně v pěstounské péči. A zatím na něm nejsou znát žádné zdravotní, ani psychické následky. Tak to nás velice potěšilo. Mohla bych takových příběhů samozřejmě vzpomenout spoustu.
Čtěte také
Jak tyhle věci doléhají na vás osobně? Protože člověk si nechce brát práci domů, ale když zažívá takové emocionální záležitosti, tak to v něm přeci jen nějakým způsobem zůstává.
Tomu se samozřejmě úplně nevyvarujete. Jsou věci, které vás prostě za srdíčko chytnou. Ale tak, abychom dokázali být sami svěží a pomáhat lidem, tak musíme také o své zdraví dbát. Důležité je zázemí v rodině, které vás podrží. Důležitý je i pracovní kolektiv. A musíte dbát na to, aby se člověk uměl odstřihnout od těchto problémů, když jste doma. A vlastně i v tom našem pracovním kolektivu, abychom měli chvilky, kdy můžeme myslet na něco jiného.
Co pro vás vaše práce znamená?
Celý život mě tahle práce baví. Možná je to dané i mým znamením, ve kterém jsem narozená, takže jsem rodinný typ. Děti mi říkaly, že mám syndrom kvočny. To znamená, že mi je nejlépe, když je mám všechny kolem sebe a opečovávám je. Občas se k tomu uchýlím i v práci, když pečuji o své kolegyně takovým tím maminkovským způsobem. V takových chvílích jsem šťastná, když jsem prostě kvočna.
Říká vedoucí Oddělení sociální péče Fakultní nemocnice Hradec Králové Ludmila Němcová, kterou Česká asociace sester odměnila Cenou Florence Nightingale za její působení ve zdravotně sociální problematice. A my jí k tomu ještě jednou moc blahopřejeme.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.

