Mám prostě jen rád vůni chromatografických rozpouštědel, usmívá se oceněný biochemik Jaroslav Dršata

Gratuluji k ocenění. Co jste si pomyslel, když jste 6. května cenu přebíral? Vy jste si prý hodně povídal?
Jak říkám, čím jsem starší, tím jsem užvaněnější. Celé roky jsme byl hrozně zabržděný a i při přednáškách jsem měl vždy trému, abych vše posluchačům správně vysvětlil. Ale jak člověk stárne, tak asi měkne mozek a už ztrácíte zábrany. Ale ptal jste se na mé pocity. Byl jsem moc překvapený, už když jsem dostal e-mail z magistrátu, že jsem nominován na tuto cenu. Ale říkal jsem si, že bude zřejmě několik nominací a cenu dostane někdo lepší. Takže jsem se docela podivil, když jsem skutečně cenu obdržel. A je to hezké, to ano.

Biochemie hodně pokročila. Postupně se ukázalo, jak souvisí poruchy metabolických drah v našem biochemismu s chorobami.
prof. MUDr. Jaroslav Dršata, CSc., biochemik a lékař

Ocenění je za vaši celoživotní práci v oboru lékařské biochemie a také za zavedení výuky samostatného předmětu patobiochemie.
Lékařská biochemie, o tom je asi jisté povědomí, nakonec do toho patří třeba obor klinická biochemie. Když jdete k lékaři na pravidelnou prohlídku, odeberou vám krev a následuje škála vyšetření, která pokryjí základní a běžné záležitosti, které se dají očekávat. To znamená třeba poruchy metabolismu lipidu, cukru, což je cukrovka atd. To je jedna věc. Tento obor, klinická biochemie se rozvíjí skutečně už velmi dlouho. Jakmile se přišlo na souvislost určitých hodnot v krvi nebo moči s naším zdravím, tak se řekněme ke konci šedesátých let začalo ukazovat, že biochemie už hodně pokročila.

Čtěte také

Ředitelka Asociace genové terapie: Naděje a trpělivost! Věda zná pokrok, ale zázrak na počkání neumí

Postupně se ukázalo, jak souvisí poruchy metabolických drah nebo nějakých momentů v našem biochemismu s chorobami. Takže třeba u diabetu to je prostě vysoký cukr, to se ví dávno, ale dnes už jsou známy poměrně dobře dva typy cukrovky. Ta prvního typu, to je autoimunní choroba. A ta druhého typu, řekněme, souvisí s věkem.

A patobiochemie?
Asi znáte slovo patolog. To ovšem neznamená, že vás musí ten člověk rozřezávat na pitevním stole, ale ukazuje, co je v tom vašem organismu špatně. Dřív to bylo skutečně vizuálně, řekněme makroskopicky, při pitvě se na něco přišlo, to je taková klasika. Ale pak se šlo až na buněčnou úroveň. To je histologie. Tam jsou dnes možné zázraky těmi novými vyšetřovacími metodami. A patobiochemie přešla až na molekulární úroveň. Řeknu vám příklad, říkal jsem že diabetes je takový běžný, ale existují poměrně vzácné choroby, které se projeví už při narození, nějaká porucha genetická, která se účinným způsobem dědí. To je třeba Fenylketonurie, často označovaná zkratkou PKU, vzácná dědičná metabolická porucha. A přišlo se na to, že jeden enzym, což je konkrétní katalyzátor, je nedostatečný. Takže to je ta věda.

Termín patolog neznamená, že vás musí ten člověk rozřezávat na pitevním stole. Ale ukazuje, co je v tom vašem organismu špatně.
prof. MUDr. Jaroslav Dršata, CSc., biochemik a lékař

Čím vy jste chtěl být jako malý kluk?
Musím vám říci, že jsem byl naprosto nevyhraněný. Bohužel jsem šel do školy v necelých šesti letech, prakticky v pěti, rodiče měli pocit, že čím dříve, tím lépe. Ale výborně jsem se učil, takže jsem s tím neměl problémy. Mám jen jedenáctiletku, to vždy zdůrazňuji, jsem takový polovzdělanec, takže jsem se z toho nikdy nevzpamatoval. A třeba na gymnáziu vynikající profesorka češtiny přemlouvala rodiče, abych šel na humanitní vědy, ale obzor rodičů byl jiný. Že sestra půjde na kantorku a syn na něco pořádného, abych tak řekl. Takže se uvažovalo i o technice, zeměpis mě taky baví, takže jsem uvažoval také o geografii a kartografii.

Čtěte také

„Hradečák jezdí na kole od narození“. Jaroslav Dršata chce v 78 letech objet habsburskou monarchii

Ale musím teď konstatovat, tenkrát jsem to nevěděl, že možná by se mi ty humanitní vědy, jazyky, líbily. Ne, že bych nějaké uměl, ale dobře rozeznávám příbuznosti jazyků a poznávám slova. Ale medicína je v Hradci prestižní povolání, takže rodiče prohlásili, že by to bylo dobré. Tak jsem se přihlásil, dostal jsem se a odpromoval. Nebylo mi ještě ani 23 let, čili strašně brzy. Ale neměl jsem v medicíně nějaký preferovaný směr, tak jsem se nějak dostal k té biochemii. Chodil jsem tam rád jako pomocná vědecká síla. A voněla mi chromatografická rozpouštědla. Potom mě šéf katedry jednou potkal a zeptal se, jestli bych nechtěl dělat biochemii. A tím to začalo.

Pane profesore, vy jste také velký cyklocestovatel. Máte ovšem svá putování dokonale promyšlena.
To by mě nebavilo, jen tak sednout na kolo a prostě jet. Vždy tam musí být nějaký konkrétní cíl a symbolika, která to propojuje. Ale myslím si, že se to s tou mojí cyklistikou trochu přehání. Prostě jen jako každý Hradečák rád jezdím na kole.

Jaroslav Dršata ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Cestujete prostě kvůli poznání a za dějinami. Jezdíte pořád na kole?
Když jsem dostával tu cenu, tak jsem se přiznal, že jsem si ke kolu, se kterým jsem dojel k Rudému moři a potom kolem Araratu, prostě nechal přidělat baterii a motorek. Je pořád dobré, protože musíte šlapat, když nešlape, samo to nejede. Ale pomáhá to do kopce, takže tím se vám obzor zase vrátí do poměrně slušných dimenzí. Dalo by se s tím jezdit kdekoliv po světě, ale bohužel do letadla vám to nevezmou, je to moc těžké. Maximálně do autobusu a do vlaku.

Tak šťastnou cestu, až zase někam vyrazíte, budeme se těšit na další rozhovor u mikrofonu Českého rozhlasu Hradec Králové. Prof. Jaroslav Dršata byl dnes naším hostem.