Mám čistou a špinavou dílnu. Tam odsoluji, stabilizuji a konzervuji, směje se Andrea Černá
Co přesně obnáší taková práce restaurátorky a konzervátorky? Na čem aktuálně v Muzeu východních Čech pracují? Co mají na stole právě teď v jejich dílnách?
Andrea Černá, restaurátorka a konzervátorka v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, má úžasnou práci. Protože práce restaurátorů je vlastně takovým oknem do minulosti, ne?
Ano, dá se to tak říct.
Máte to okno pořád otevřené? Co je vlastně hlavní náplní vaší práce? Protože když se řekne restaurátor, tak to je docela široký pojem. Jsou restaurátoři starého nábytku, starých uměleckých děl. Každé to odvětví má určitě svoje specifika?
Určitě ano. My jsme čtyři ženy restaurátorky v hradeckém muzeu. Dvě se specializujeme na archeologické materiály a dvě provádějí takovou tu všeobecnou konzervaci. Staráme se nejeb o kondici sbírkových předmětů, ale připravujeme i výstavy a podílíme se na kulturních akcích muzea. To znamená, že teď se konkrétně připravují vánoční trhy.
Takže když něco archeologové najdou a objeví v terénu, tak to hned předají vám a vy se o všechno postaráte?
Když to ini řekněme vyhrabou ze země, tak si to částečně omyjí a zpracují, aby vůbec věděli, jestli má cenu to převážet do muzea. Tam tomu přidělí identifikační čísla a potom ty předměty putují k nám do dílen. A my si to tam přebereme, rozdělíme a potom už přichází péče o ten samotný předmět. To znamená, že my ho pěkně očistíme, odstraníme korozní produkty, ať už chemicky nebo mechanicky, potom se předměty odsolují, stabilizují a konzervují.
Kdy ta vaše práce nejčastěji začíná? Je to tedy až v tom muzeu.
My většinou v terénu nepracujeme, takže opravdu až v dílnách.
Restaurátor a konzervátor musí být hodně šikovný a zručný manuálně. Bez toho by to asi nešlo, ne?
Určitě by to bez toho nešlo.
A potřebujete k tomu i nějaké speciální nástroje? To už se tak trochu do té vaší restaurátorské a konzervátorské dílny dostáváme.
Hlavně je nutné říct, že naše dílny nesídlí v hlavní budově muzea na nábřeží, ale máme dílny v Gayerových kasárnách. Máme k dispozici dvě velké takzvané mokré dílny, jednu čistou, jednu špinavou. A pak tři pracovny, kde zakládáme karty. A pak pracujeme na takových těch drobnějších čistších pracech, třeba u mikroskopu.
Mokrou a špinavou dílnu máte? Co to znamená?
Mokrá dílna, to znamená, že tam pracujeme s vodou. Nebo s chemikáliemi. A v čisté dílně se předměty konzervují, pracuje se tam s konzervačními prostředky. Ve špinavé dílně máme umístěnu obrovskou vanu, kde se opravdu špinavé věci vyloženě sprchují, nebo tam máme pískovačku. Takže se tam práší, je tam v podstatě nepořádek.
Co je takovým největším nepřítelem těch předmětů, když se vyndají ze země? Světlo?
Samozřejmě vzduch a kyslík. Ale není to zase, že když vyndáme železnou sekyrku, že by se do týdne rozpadla. To určitě ne. Je tam nějaký čas na záchranu a zakonzervování.
Hodně mě v poslední době zaujalo, že v Pardubicích vezli nějaký 3 tisíce let starý hrnec do pardubické nemocnice na rentgen. To se dělá běžně?
Ano, rentgenuje se běžně. My třeba chodíme v Gayerových kasárnách v Hradci Králové na veterinu. Zrovna minulý týden tam byla kolegyně s ostruhou na rentgenu.
V čem vám to pomůže?
Dá se říct, že my nejdřív potřebujeme vědět, jak ten předmět na tom je, v jaké je kondici. Protože některé předměty jsou už tvořené vyloženě korozními produkty. A tam ty zásahy musí být opatrnější, protože my když je začneme odstraňovat, tak nám vlastně z toho logicky nic nezbyde. Potřebujeme zjistit, kde jde ještě o jádro toho kovu. A co už jsou korozní produkty. Tak se rentgenem podíváme dovnitř.
Vy jste byla také u toho rentgenu v Pardubicích s vašimi pardubickými kolegy?
Ano, my jsme se tam byli podívat. Je to nádherný objev, dá se říct objev století. Tři tisíce let starý hrnec. Byl úplně prázdný. Tedy byl vyplněn pouze hlínou nebo pískem. Ale myslím si, že to byl detektorový nález. Takže je částečně poškozený i tím neodborným zásahem. Opravdu je potřeba vždy povolat archeology, aby se to dostalo v pořádku do muzea.
Takže kdybyste náhodou někdy potkali někoho s hrncem v nemocnici, nebo tady v Hradci Králové na veterině, tak to budou restaurátoři. Ale teď mě bude zajímat archeologický průzkum pod budoucí dálnicí D11. Ten stále pokračuje?
Ano, stále pokračuje. Nevím, jak dlouho ještě, ale myslím si, že to archeologům ještě chvilku zabere.
Co všechno se k vám na stůl dostalo z těchto průzkumů?
Naši archeologové na dálnici pracovali v letech 2014 až 2015 v lokalitě Plačice. Tam se ukončila jedna etapa a nyní na těch pracích pracuje Univerzita Hradec Králové. Dostala se k nám spousta nálezů. Od skleněných korálků přes železné předměty až po bronzové a stříbrné záušnice. Já teď nevím přesně kolik předmětů to bylo, ale třeba stovka, dá se říct.
Můžeme se podrobněji zastavit u nějakého konkrétního předmětu? Třeba u těch záušnic. Co se s nimi děje u vás v dílnách? K vám se dostanou asi vcelku, když je to z kovu.
Ano, většinou je to v celku. Nebo jsou to třeba zlomky, ale určitě to má svoji vypovídající hodnotu. A ten postup postupuje pořád stejně. Stále probíhá fotodokumentace, to je důležité zmínit, očištění, odstranění korozních produktů, stabilizace a konzervace.
Jak se dělá ta stabilizace?
Stabilizace je proces, kdy my nemůžeme odstranit veškeré korozní produkty. Takže to, co třeba ulpívá v pórech toho předmětu, tak se chemickými prostředky takzvaně stabilizuje. V podstatě se to namočí do nějaké lázně, nechá se to působit, vyjme se to, usuší se to a pak se to konzervuje.
A při té vlastní konzervaci se používá konkrétně co?
My používáme nejčastěji, teď je to taková móda dá se říct, Paraloid B72, když si přejete vědět konkrétní věc. Nález se v tom koupe, nebo se tím natírá. Může se i vakuově konzervovat. A pak je ještě závěrečný proces a tím je vlastně včelí vosk.
Když k vám přijde nějaká keramická váza rozbitá na spoustu kousků a střepů. Tak je to spousta práce. To lepíte a sestavujete?
Ano, opravdu se to lepí. Dá se říct, že když archeologové vykopou část území, tak ta váza může být rozbitá. Potom je na naší kolegyni, aby si ona ze všech hromádek vybrala vhodné střepy pro jednu konkrétní nádobu. A opravdu to trvá u některých nádob třeba půl roku, než se to sestaví. Je to piplačka.
Ale pak zase ten pocit, když to vidíte opět celistvé v ruce.
Ano. Tak ono ne vždy se to povede udělat celistvé. Takové nádoby se doplňují sádrou, aby dávaly pocit té celistvosti. Já jsem to zkoušela, ale nemám tu představivost, nejde mi to.
A pomáhá vám třeba s datací těch předmětů také to, z čeho je to vlastně vyrobeno, jaký je to kov?
Ano určitě. Protože dá se říct, že pro různá období se používaly různé slitiny. Takže nám různé analytické metody dokáží aspoň částečně přiblížit dataci toho předmětu.
A kdy ty předměty uvidíme?
Provoz Muzea východních Čech v Hradci Králové bude kvůli plánovaným opravám ukončen 5. listopadu. Stěhování sbírek už začalo, zbývají už jen tři poslední výstavy. Opravy začnou v lednu příštího roku. Takže teď se můžete maximálně přijít podívat k nám do Gayerových kasáren do dílen. Po domluvě samozřejmě. Protože my jsme kulturní veřejná instituce. Takže tam tu naši práci uvidíte. Běžně k nám chodí klub seniorů, když někdo potřebuje konzultaci, probíhají u nás praxe studentů. Takže nejsme tam uzavřeni a nikdo k nám nesmí, to určitě ne.
Andrea Černá vás seznámila se svou zajímavou profesí, která někdy přináší i velké dobrodružství.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
