Malému klukovi podali pomocnou ruku. On teď na oplátku nabízí dětem svou pomoc sám
Jako kluk chodil do nízkoprahového klubu v Hradci Králové, teď jako dospělý magisterský student oplácí to, čeho se mu dostalo jako dítěti. Pro zařízení PROSTOR PRO je to první případ svého druhu. Jan Kopic nyní studuje magisterský obor sociální práce na vysoké škole a rozhodl se sám pomáhat dětem a mladým lidem v nízkoprahovém zařízení v Brně.
Honzo, ty jsi jako kluk navštěvoval hradecké nízkoprahové centrum, které pomáhá dětem a mladým lidem naplnit smysluplně jejich volný čas. Co tě tam tenkrát přivedlo?
Co mě tam přivedlo? V 10 letech mě tam přivedli kamarádi. Byl jsem opravdu malé dítě a byl jsem rád, že jsem si tam mohl hrát. Ale potom, co mě tam vlastně udrželo, bylo to, že když člověk řeší nějakou obtížnou situaci, tak tam oni ví, jak mu s tím pomoci. S problémy, co se týče dospívání a různého rozhodování.
Ale ty jsi nebyl nějaké problémové dítě. Byl jsi šikovný, takový přemýšlivý a hloubavý kluk.
A to možná může za to, že jsem chodil do klubu. Asi určitě. Protože si myslím, že jsem trochu problémové dítě byl. Spíš až v pubertě. Když začala být důležitější parta než všechno ostatní. Tak potom se to v podstatě spustilo.
Můžeme trošku představit nízkoprahové zařízení PROSTOR PRO tady v Hradci Králové?
Určitě. S čím jsem se setkal já, čeho jsem byl klientem, tak to byl nejdřív Klub Klubík, teď je tak nazvaný, tenkrát se jmenoval jinak. Ten je pro mladší děti, nejsem si úplně jistý cílovou skupinou, ale je to myslím od 6 do 12 let. A potom od 12 let je to klub Klídek, kam jsem chodil nejvíc času svého mladého života. A ten je myslím do 21 let. Ale obecně nízkoprahové služby jsou od 6 do 26 let, záleží jak si to který nízkoprahový klub nastaví. My v Brně, kde teď pracuji, máme cílovou skupinu od 12 do 26 let.
A to znamená, když třeba děti nemají žádné zájmy a koníčky, tak tam prostě jdou, když vědí o tom, že něco takového funguje?
Úplně tak ne. Mluvíme o sociální službě. Není to volnočasová služba, to je trochu něco jiného. Podle zákona musí mít ten budoucí klient nevýhodnou životní situaci, tak se to nazývá. Je to o tom, že má problémy nebo něco řeší v rámci asi 12 témat. Což je škola, hledání práce, problémy s dospíváním, experimentování s návykovými látkami. Nebo jen nevhodně tráví svůj čas, třeba nějakým konfliktním chováním.
Jak se tam tedy to dítě dostane? Je to na nějaké doporučení?
Ne, úplně ne. Ta služba je dobrovolná, to znamená, že on tam může jen tak přijít. Nebo fungujeme i jako terénní sociální pracovníci. To znamená, že chodíme po městě a hledáme ty mladé lidi, kteří vypadají, že do té cílové skupiny spadají.
Když si vzpomeneš na trávení svého volného času v PROSTORU PRO v Hradci Králové, co jste tam dělali? Hráli si, povídali?
My jsme si hodně povídali. A občas jsme hráli nějaké společenské hry. Hrál se tam hodně fotbálek, to je velký tahoun. A co bych vyzdvihnul, co bylo super, že pracovníci pro nás pořádali tak dvakrát třikrát do roka víkendové pobyty, který vždy měly nějaké téma. Podle toho, co jsme tak všichni řešili. Vyjelo se a byl tam organizovaný program, který směřoval k nějakému osobnostnímu rozvoji.
Aby se tam to dítě potom rádo vracelo zpátky, záleží hodně na atmosféře. Ta je asi hodně důležitá.
Ta je velmi důležitá. Myslím si, že se dospělí moc často nepotkávají s dospívajícími v takové kapacitě jako tam. To znamená, že to jsou vlastně dospělí kamarádi, když to řeknu v uvozovkách. Nejsou to pedanti, nejsou to rodiče. Člověk tam má úplně jinou roli. Stráví s tím mladým třeba 4 hodiny jeho dne. A mluví a jedná s ním na rovinu, jako rovný s rovným.
A teď tedy Honza pomocnou ruku naopak vrací. Co tě Honzo přivedlo na studia sociální pedagogiky? Ty už máš bakalářské studium za sebou?
To už mám za sebou, přesně tak. Mě k tomu přivedlo to, že mě hodně baví příběhy lidí. A líbilo se mi, mít možnost vrátit něco z toho, co jsem dostal. A když jsem se rozhodoval s výběrem školy, tak mi pomohla pracovnice v Klídku, která mě nasměrovala na sociální pedagogiku v Brně. Podal jsem přihlášku a udělal přijímačky.
Rodiče na tebe musejí být pyšní ne?
To si myslím, že asi jsou. Nevím. Oni jsou rádi, že dělám, co mě baví.
Jaké jsi měl jako malý kluk představy? Čím jsi chtěl být až vyrosteš?
Já jsem toho hrozně moc prostřídal. Určitě tam byl popelář, potom soudce, potom chvíli učitel a psycholog, to už se to trochu směřovalo. A když jsem nastupoval na vysokou školu, tak jsem ještě podával přihlášku na angličtinu, na překladatele. Tam jsem se, teď už tmohu říct naštěstí nedostal, protože si myslím, že by mě to asi nebavilo.
A tohle co děláš tě baví?
Tohle mě hodně baví, ano. Ta zkušenost z dětství, nebo dospívání, ta je určitě v tomhle případě určitě cenná.
Přemýšlíš o své budoucnosti, co budeš dělat, kam tě vítr zavane?
Pravuji v nízkoprahovém klubu Likusák pod společností Ratolest Brno. Jsem tam teď už rok a půl. Před tím ještě dělal ještě v drogových službách, chvíli jsem byl v Armádě spásy. Sem do Hradce Králové zatím nemám v plánu se vracet.
Ale byl jsi se podívat tady v Hradci Králoé do toho dřevěného domečku v Malšovicích, kde PROSTOR PRO sídlí?
Ano, byl. Stal jsem se takovým ambasadorem PROSTORU PRO. Ta Dřevěnka, tam by bylo fajn. Ale kdyby se mohl PROSTOR PRO přestěhovat do nějaké lepší budovy, bylo by to lepší. Protože ty podmínky tam už jsou takto od té doby, co jsem tam chodil já. Když se vařilo ve varné konvici, že vypadly pojistky v celé budově. Myslím, že na to, jak záslužnou práci ti lidé dělají, pracovat v takových podmínkách podle mě není úplně v pohodě.
Co je vlastně takovým největším problémem dnešních dospívajících mladých lidí?
Co je největším problémem? Já si myslím, že pořád se to drží stejně. Ta témata jsou pořád aktuální, co se týče dospívání. Myslím si, že do toho teď hodně zasahují i telefony a sociální sítě. Taková ta závislost na technologiích. A možná se trochu ztrácí nějaká schopnost živé komunikace. Ta realita se prostě vytrácí.
Ale to se netýká jen malých dětí, nebo dospívajících, ale i nás dospělých.
No, přesně tak. My si možná umíme říct na chvíli dost, ale je fakt, že u dětí to může být velký problém. Technologie je velký stimulant, který je těžké potom přebít.
Měl bys na závěr našeho povídání nějaký vzkaz lidem, kteří nikdy o nízkoprahových službách neslyšeli? Vůbec je třeba nikdy nepotřebovali, ale mohli by se s nimi setkat, viď?
Ano, mohli by se určitě s nimi setkat. V tyto dny je Týden nízkoprahových klubů, tsm v každém klubu představují nějaké služby, Dny otevřených dveří a tak. A zároveň v listopadu bude mít tady v Hradci Králové PROSTOR PROakci, která se jmenuje Giving Tuesday, bude někde v kavárně nebo v restauraci v centru. My ambasadoři, je nás víc, budeme nejspíš obsluhovat a budeme mluvit o tom, co jsou nízkoprahové kluby, co dělá PROSTOR PRO a co dělají nízkoprahové kluby obecně. Je to v rámci akce Dávám prostor, kterou se PROSTOR PRO snaží nějakým způsobem zveřejňovat svou práci a vysvětlovat o čem a jak funguje. Představit se prostě lidem.
Honzo, tak ať ten tvůj téměř pohádkový příběh, pokračuje úspěšně dál. Ať se ti daří a jsi v životě šťastný a spokojený.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
