Ludvida: „Fotografuji hodně v okolí svého bydliště. Snímky jsou především obrazy mého nitra“

14. červenec 2020

Představíme vám jednu výjimečnou ženu, která se narodila v Opočně. Poprvé prý dirigovala už ve svých 3 letech. Když viděla operu, vzala do ruky vařečku a všichni museli zpívat podle ní. Tato dětská láska jí vydržela až do dospělosti a stala se skutečnou dirigentkou. Dana Ludvíčková je ovšem také skvělá fotografka a v Novém Městě nad Metují má právě svoji výstavu. 

Jak to bylo s tím prvním dirigováním? Ve třech letech to byla místo taktovky  vařečka?
Rodiče mě vzali do Národního divadla na operu. A pro mě to byl veliký, v takovém dobrém slova smyslu, šok. Takže jsem potom jen pořád dirigovala.

Dana Ludvíčková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co jste musela udělat všechno pro to, abyste se dirigentkou skutečně stala?
Musela jsem chodit do houslí, potom jsem hrála v orchestrech, zpívala v pěveckých sborech, dokonce jsem chodila do baletu. To všechno jsem absolvovala. Samozřejmě jsem musela i něco vystudovat, a stala jsem se sbormistryní několika pěveckých sborů.

Nevím, jestli se kdy stalo, aby se žena jako dirigentka dostala k posádkové hudbě. Já jsem s nimi spolupracovala dva roky. Bylo to zajímavé.
Dana Ludvíčková, dirigentka, sbormistryně a fotografka

Můžete je jmenovat?
Začala jsem na Střední pedagogické škole v Litomyšli, kde byl velký, reprezentativní sbor a potom také komorní. Dodnes tam sbory působí. Potom jsem dirigovala na Univerzitě Hradec Králové, kam jsem se dostala přes konkurz, tam jsem měla pěvecký sbor, nejdříve ženský, potom smíšený. A pak jsem vedla v Hradci Králové pěvecký sbor Smetana a v Litomyšli Vlastimil.

Čtěte také

Vy jste v Hradci Králové dirigovala několik let. Byla to i spolupráce s posádkovou hudbou a vojáky.
(smích) Ano, si představte, že to je pravda. Vůbec nevím, jestli se kdy stalo, aby se žena jako dirigentka dostala k posádkové hudbě. Já jsem s nimi spolupracovala dva roky, ale nedirigovala jsem věci čistě orchestrální, vždy ve spojení s mými nebo s festivalovými sbory. Takže s nimi to byly vždy vokálně instrumentální věci. Ale zajímavé to bylo.

Oni vám museli předat velení!
Ano, pánové v kapele mě v uvozovkách tak moc neposlouchali, až mi pan velitel předal velení, potom už bylo všechno v pořádku. Dala jsem pokyn a už se hrálo tak, jak mělo.

Dirigentka Dana Ludvíčková

Brali vás, jako ženu, vždy muzikanti jako autoritu?
V litomyšlském symfonickém orchestru si mě zvolili, takže mě poslouchali. A celkově si myslím, že mne tam měli rádi. Ale je pravda, že když jsme někam vyjeli, tak spíš ti muži dirigenti nevěřili, že se mezi ně dostala také žena. Byla jsem dost mladá, takže oni se občas ptali, vy jste tady jako redaktorka nebo co?

Nechtěli věřit, že se dokážete postavit před orchestr a dirigovat. Byla jste také lamačem taktovek nebo trhačem partitur? I takoví dirigenti byli.
Ne, to já vůbec ne. Naopak, nikoho jsem nikdy nechtěla shodit. Takže za muzikantem, který v uvozovkách zlobil, jsem si došla do orchestru a přímo jsem si to s ním vyříkala. Ale když mi do toho třeba chtěl někdo mluvit, tak jsem ho vyslechla, ovšem udělala jsem to podle svého.

Moje kulisy - Jedlová

Fotografie je vaší druhou velkou láskou. Co teď momentálně převažuje ve vašem životě? Hudba nebo fotografování? Protože máte výstavu v Novém Městě nad Metují.
Ano, tu výstavu mi umožnil můj domovský fotoklub, kam jsem se dostala. Je to moje první samostatná výstava. Už jsem měla pár fotografií na výstavě v Polsku. A to vše díky fotoklubu, který pracuje v rámci spolku Poznávání Nové Město nad Metují, kam jsem vstoupila v září. Teď právě probíhá výstava jeho členů na místním zámku. 

Jak jste se k fotografování vůbec dostala? Kdy jste vzala poprvé do ruky fotoaparát?
To si asi nevzpomenu, ale určitě to bude už nějakých 35 let. Jenže když máte koníčka, velkého koně, muziku, tak se fotografování můžete věnovat jen třeba o víkendech nebo pokud zrovna nepřemýšlíte nad tím, jak uděláte určitou skladbu. Takže jsem dělala spíš dokumentární fotografování dětí a případně nějakých akcí. Sem tam přírody, protože to mě bavilo už odjakživa.

Čtěte také

Když jste začínala, tak to byla ještě temná komora, vývojka, ustalovač.
Ano. Filtry, tónování, to byla paráda.

A digitální doba vás také baví?
Baví mě moc, protože nemusím počítat finance za všechny filmy. A nemusím vážit každý záběr, co udělám. Mám vždy složku fotografií na jeden měsíc pak ji přeložím na záložní disk. A vychází to pokaždé 1300 až 1500 fotografií za měsíc, takže to je super.

Jak jste vybírala snímky na výstavu z takového množství?
Zdá se to skoro nemožné. Protože za prvé jsem chtěla, aby tam byl průřez z toho, co dělám. A za druhé je tam 18 skel, tedy Osmnáct zastavení, tak jsem to nazvala. Protože je to na schodišti, přeji si, aby se tam lidé 18x zastavili. Ale říkala jsem si, nevadí, když to nebudou soubory, protože po každých pěti schodech může být něco jiného. Tedy je to takový náhled od přírodních motivů až po fantazijní věci třeba o vodě nebo o duze.

Nechci, aby se říkalo, to je ta dirigentka, co fotí. Proto jsem si dala jméno, které je spojením slov Ludvíčková a Dana. Takže Ludvida.
Dana Ludvíčková, dirigentka, sbormistryně a fotografka

Tak se určitě přijeďte podívat na Městský úřad v Novém Městě nad Metují. Vy ovšem nechcete, aby si o vás lidé říkali, to je ta muzikantka, co fotografuje.
Přesně tak. Já jsem chtěla odstřihnout muzikantskou, nechci říct minulost, protože teď ještě také udělám koncerty, ale chtěla jsem, aby se na mě pohlíželo jako na někoho, kdo přišel do fotografické branže nový. Aby se neříkalo, to je dirigentka, co fotí. Ale aby to byl prostě někdo, kdo fotí. Tak proto jsem si dala jméno, který je stejně mým jménem protože je tam Ludvi ze slova Ludvíčková a Da ze slova Dana. Takže Ludvida, proč ne. Na výstavě není mé jméno Dana Ludvíčková, je tam Ludvida.

Moc se mi líbí vaše fotografie přírody. Vy vždy asi vyběhnete, možná ráno na chalupě, když vás pejsek vytáhne, viďte.
No tedy, jak vy to tak přesně víte? (smích) Je pravda, že nejkrásnější snímky jsou buď brzy po ránu a nebo navečer, kdy je světlo měkčí a fotce to prospívá. Takže já vše fotím vlastně v okolí svého dosavadního bydliště, teď už tam bydlíme. Ještě bych řekla k té mé výstavě. Fotografie někomu nemusí úplně všechno říkat, každý si v ní najde to svoje. Ale protože je to obraz mého nitra, tak jsem ke každému panelu přidala ještě krátký text, takové vyjádření toho, co si myslím. Osobní pocity.

Jakub Schmidt a Dana Ludvíčková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dirigentka, sbormistryně a fotografka Dana Ludvíčková nebo též Ludvida, byla dnes naším hostem. Moc děkuji za rozhovor. Krásné léto vám přeji.
Vám také, na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související