Lubomír Havrda se vyzná v rodokmenech a včelám postavil sluneční hodiny

Ačkoliv prožil velkou část života v Pardubicích, staletí trvající vazby s Klamoší přetnout nejde.

Klamoš leží asi čtyři kilometry jihovýchodně od Chlumce nad Cidlinou a nemá ani 400 obyvatel. Když zadáte jméno obce do vyhledávače, vypadne vám tolik odkazů, že by se za to nemuselo stydět ani velkoměsto. Třeba na wikipedii je o Klamoši několik stránek. Mám podezření, že v tom máte prsty.

„Ty stránky, které jsou na wikipedii, tak jsem skutečně tvořil já. Ale pracovníci wikipedie to různě upravovali, zkracovali. Textově je to moje, formálně je to práce těch operátorů.“

Byli vaši předci taky tak hloubaví jako vy a zabývali se historií?

„Myslím, že ne. Aspoň jsem to tedy nenašel. Můj tatínek se o to nezajímal a jemu bylo šest let, když zahynul jeho tatínek. Paměť v rodině neexistovala a dneska, když se na těch čtyřicet let zpětně dívám, tak jsem byl předurčen k tomu, abych historii rodu obnovil. Mám syna a dceru a dál už mám jen dvě krásné vnučky. Takže jméno Havrda ponesou potomci od bratranců a já sám mám jen vnučky.“

Historií obce Klamoše se zabýval v meziválečném období doktor Jan Havlín a vás pro tuhle práci nadchlo právě setkání s ním?

„Začal jsem se o to zajímat sám a pak jsem se dopídil, že doktor Havlín se svým bratrancem pátrali v meziválečném období po historii obce Klamoše, ale pátrali především po rodu Havlínů a tohle bylo takové podružné. Doktor Havlín žil v Praze, tak jsem se za ním rozjel a díky tomu, že jsme se seznámili a spřátelili, tak jsme spolu napsali knížku Z dějin malé vesnice. Vypracoval jsem historii od roku 1850 do současnosti a vzniklo naše společné dílo.“

Lubomír Havrda|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Vy jste se musel naučit číst staré písmo. Jak dlouho vám to trvalo a jak se to učí, jaký je správný postup?

„Člověk musí mít štěstí na dobré učitele, my jsme iniciovali založení genealogického kroužku a to. Požádali jsme pardubickou univerzitu a především docenta Kubeše, jestli by nemohl pro nás uspořádat kurz čtení starých textů. Milerád nám vyhověl a asi tři měsíce jsme chodili na univerzitu a číst texty. Překládali jsme různé středověké listiny a podobně.“

Vy jste dával dohromady i historii hasičského sboru, tuším, že to bylo při příležitosti stého výročí založení. Co vás překvapilo?

„Tu historii jsem čerpal z kroniky, ale celkově bych řekl, že mě zaujalo takové nadšení a hlavně, všechno to začalo, když bylo povoleno za Rakouska – Uherska v druhé polovině 19. století zakládání spolků. Tím začal život ve vesnici žít. A Klamoš žila divadlem. Byli třeba schopní za 2. světové války za rok nastudovat osm her.“

Chováte taky včely a váš včelín má na fasádě sluneční hodiny. Říkala jsem si, kolik takových včelínů je?

„To já nevím. Ale jak vznikaly takové fámy o Evropské unii, že vymýšlí nepotřebné věci, tak vždycky vypravuju, že jsem to tam udělal kvůli tomu, abych nemusel každé včele kupovat hodinky, tak jí nic neudělá, když vyletí z úlu, aby se otočila a podívala se, kolik je hodin a kdy se má vrátit.“

Nápis na nich je „Pod zářícím sluncem stín času tančí“. Na jejich konstrukci jste spolupracoval s hvězdárnou v Hradci Králové?

„Já jsem si to udělal podle programu, který mají na stránkách, na sestrojení hodin. Ale to je technická část, aby ty hodiny chodily správně na tom místě. To je přesně dané podle GPS souřadnic. Grafické ztvárnění je moje, ale když už to dáte na zeď, tak jsem se bál, aby to nebylo blbě, takže jsem jel do Hradce Králové na hvězdárnu a ještě jednou mi to překontrolovali, aby to bylo v pořádku.“

O genealogii také přednášíte, na co se v této souvislosti lidé ptají?

„Určitě chtějí poradit. Valná většina z nich má problém se čtením písma. Gradovalo to až k roku 1850 a potom díky národnímu obrození se začalo psát česky, tak už je to v pohodě. Když přijdou k roku 1850, tak to je mnohdy k nepřečtení. Čím hlouběji jdou do historie, tak se to lépe čte. Třeba texty z roku 1600, to není jednoduché, ale nechá se to přečíst, je to česky.“

Vydal jste mimo jiné také knížku Staročeská kuchyně Chlumecka. Jaké recepty jsou pro Chlumecko typické?

„Myslím, že na Chlumecku něco typického není. V Chlumci není ani kroj, a to samé je s jídlem. Já jsem hlavně chtěl to, co jsem měl od maminky a babičky připomenout. Kniha je s obrázky mého přítele Víta Boučka, tak je to takové připomenutí toho, co naši předci jedli. Rozhodně to není kuchařka.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek, minule tu se mnou byl David Balda se svým dědečkem a tady je jeho otázka pro vás. „Když dokončujete rodokmen a je to ve fázi finalizace, jste si jist všemi fakty, že je to opravdu tak, jak se domníváte, nebo by tam mohla být shoda, která není pravá?“

„Jako profesionální genealog takhle postupovat nikdy nemůžete. Musíte mít všechno ověřené. Problém je v rodných listech, že tam lidi mají dnes jen rodiče, nemají tam prarodiče a pro nás, když to zkoumáme podle matričních zápisů, tak si to pořád prověřujeme přes další generaci. Samozřejmě, že může dojít u jmen jako je Svoboda, Kučera, Novák k nejasnostem. To jsou jména, kterých je strašně moc. Ale Havrdů moc není, žen i mužů je asi osm set v České republice. Ale to všechno musí být prověřované, že to tak opravdu je. Otázkou genealogie je také DNA a to, co my vidíme v matričních knihách, je černé na bílém, ale nemusí to být pravda. Protože možná byl šikovnější soused než pantáta a geneticky jsme úplně někde jinde.“