Lidem chybí pokora, nebezpečí číhá na horách stále, tvrdí záchranáři Pavel Cingr a Wolfgang Berger
Zamíříme na hory, do Krkonoš, kam možná také plánujete nějaký prázdninový výlet nebo dovolenou. Našimi hosty jsou dva horští záchranáři Pavel Cingr a Wolfgang Berger z Horské služby Krkonoše, se kterými probereme jejich práci a zavzpomínáme i na to, jak se k práci záchranářů dostali.
Jak to letos vypadá na horách v létě z pozice vaší práce? Jaké jsou nejčastější zásahy?
Wolfgang Berger: Je postcovidová doba, takže zase zásahy přibývají a dostáváme se zhruba na trojnásobek toho, co bylo před nějakými pěti lety za letní období. A zima byla u nás úplný extrém. Překonali jsme 700 zásahů za zimní sezónu, což je historicky absolutní maximum. A je to asi dané i tím, že při covidu byli lidé doma a pak se utrhli ze řetězu. Návštěvnost hor byla obrovská, a tím pádem potom je i nárůst úrazů.
Čtěte také
Jak jste se dostal k Horské službě Krkonoše?
Wolfgang Berger: To už je dávno. To bylo ještě za totalitního režimu a vzhledem k tomu, že můj otec dělal 40 let profesionálního záchranáře, tak se dá říct, že to mám v rodině. Strejda, brácha, bratranec, bylo nás hodně. U horských záchranářů pracuji už zhruba 30. Když budeme brát i čekatelství, tak je to přes 30 let. Jako zaměstnanec je to necelých 30 roků.
A Pavel Cingr pracuje především jako lavinový preventista. Jak vy jste se dostal k Horské službě Krkonoše?
Pavel Cingr: Mělo to nějakou návaznost, že jsem vyrůstal na hřebenech Krkonoš, na Petrově boudě a chlapi z horské služby tam chodili, občas se stavovali, tak se mi to líbilo. Pak jsem dodělal lesnickou školu a začal jsem se pohybovat ve Špindlerově Mlýně a měl jsem kamarády u horské služby. Ti mi pak řekli, ať se přijdu podívat, a stal jsem se nejdříve dobrovolným členem a nakonec z toho vyplynulo i zaměstnání.
Když je mlha, nevidíte opravdu vůbec nic a nemáte se čeho chytit, tak je člověk schopný ztratit se i za svým vlastním barákem.
Wolfgang Berger, člen Horské služby Krkonoše
Jsou určitě zásahy, které si člověk nese s sebou, zůstávají mu v paměti. Vzpomenete si na nějaké?
Wolfgang Berger: Takových zásahů bylo hodně. Jsou to tisíce. Když to vezmeme od těch úplně nejdrobnějších až po ty vážné, které někdy bohužel skončily i úmrtím. A jeden takový se týkal i jednoho bývalého člena horské služby, byl to vrstevník mého otce, už na penzi. Byl na tom zdravotně trošku hůř a strašně rád chodil na borůvky a brusinky. To se mu bohužel stalo osudným a zřítil se ze Studniční hory. Hledali jsme ho za pomoci lokace i s policií, ale skončilo to bohužel tragicky. Takže i člověk, který zná hory dobře, může někdy šlápnout vedle.
Čtěte také
Pavel Cingr: Opravdu těch zásahů byla spousta. Já bych zmínil nějaké lavinové nehody, protože to je moje specializace. Jsou specifické tím, že je tam potřeba zasahovat ve velmi krátkém čase, dostat tam co nejvíc lidí a na relativně malou plochu. A tam ty lidi dobře zorganizovat. Hrozí tam mnohdy i záchranářům nebezpečí pádu dalších lavin, takže je nutné to dobře vyhodnotit. Například v loňském roce jsme měli zásah, kdy nás zavolali kolegové z Polska, protože s nimi úzce spolupracujeme. Byl to takový nepotvrzený zásah, protože se nevědělo stoprocentně, že tam je někdo zasypaný. A shodou okolností ve stejný den spadla další lavina na polské straně, ale na druhé straně Krkonoš. Tak jsme velice složitě dostávali lidi na druhou stranu Krkonoš, a ta nehoda v Černém kotli nedopadla nakonec úplně dobře.
Vědí už turisté jak by se měli na horách chovat? Znají a dodržují daná pravidla?
Wolfgang Berger: Jestli je znají a dodržují, to nejsem schopen úplně posoudit. Ale myslím si, že lidem chybí trošku pokora. Protože Krkonoše, byť to nejsou hory jako Alpy, kde už z té výšky hor mají lidé daleko větší respekt, kdežto Krkonoše nejsou tak velké a masivní, takže pokora tam chybí. Často si turisté myslí, že tam se jim nemůže nic stát. A z toho právě potom mohou nastat i hodně vážné úrazy. A ty lavinové nehody bohužel z větší části končí tragicky.
Protože jsou Krkonoše relativně malé a nízké, tak si kdekdo myslí, že zavolá a my tam budeme do dvou minut. Ale ono to tak není.
Pavel Cingr, člen Horské služby Krkonoše
Pavle, vy jste chtěl ještě zmínit jednu záležitost.
Pavel Cingr: Za špatného počasí a zejména v zimním období je často hodně složité se k tomu člověku, který potřebuje pomoc, dostat pomocí techniky, mnohdy to trvá dlouhou dobu. Přijde mi, že právě kvůli tomu, že Krkonoše jsou relativně malé a nízké, tak si kdekdo myslí, že zavolá a tam budeme do dvou minut. Ale ono to tak není. Mnohdy se to samozřejmě povede, ale může nastat víc zásahů a není nás zase tolik, abychom mohli zasahovat na 10 místech najednou. Takže lidé by měli počítat s tím, že to chvilku bude trvat. Měli by se umět v horách pohybovat a měli by se snažit si třeba trošku i pomoci sami. Já když jedu do větších hor, tak nepočítám s tím, že mě tam někdo hned zachrání. Samozřejmě o tu pomoc požádat můžu, ale musím na tu turistiku být napřed připravený. Nechodím sám, ale v nějaké skupince, kdy jsme schopni si pomoci sami.
Čtěte také
To je takové základní pravidlo, prostě nechodit sám po horách.
Pavel Cingr: Ještě připomenu další důležitou věc. Každý má dnes u sebe telefon, který v sobě má mapy a různé aplikace. Takže existuje i aplikace Záchranka, která záchranářům udá polohu. A samozřejmě pořádně nabitý telefon si vzít na horskou túru, to je dnes prostě základ.
Kde vy to máte v Krkonoších nejraději, jaký kout?
Wolfgang Berger: Krásné místo je Dolní Úpský vodopád. Bohužel, tam teď byl polom, takže je to tam trošku zdevastované, ale je to první zóna, kam se běžně nesmí. O to je tam příroda vzácnější.
Pavel Cingr: Já mám rád okraje těch sezón, a když je i třeba špatné počasí, mlha v listopadu, člověk se tam jde projít a je tam sám. Krkonoše v létě, abych šel na túru, tak je tam pro mne moc lidí. Nebo musím jít někam, kde vím, že těch lidí potkám daleko méně. Znám taková místa ale prozrazovat je nebudu.
Čtěte také
A teď ruku na srdce, dostali jste se někdy sami do problémů na horách?
Wolfgang Berger: Já osobně třeba do Alp úplně nejezdím a v Krkonoších, to víte, najdou se momenty, kdy si začínáte říkat, jestli jsem to neměl udělat trošku jinak. Když je mlha a nevidíte opravdu vůbec nic a nemáte se čeho chytit, tak je člověk schopný se ztratit i za svým barákem. Proto je důležité nepanikařit a stále mít ty zásadní věci v hlavě.
Pavel Cingr: To je přesně ono. Naše náhorní plošiny, třeba okolo Labské nebo Luční boudy, tam pokud člověk není na tyčovém značení, tak se není čeho chytit a v mlze se lehce ztratíte. Zvláště když fouká a padá sníh. A co se týče problémů, tak do těch jsem se dostal ve větších horách. Třeba v Himálajích jsme utíkali před lavinami. Prostě riziko je v horách vždy a lidé by měli počítat s tím, že nějaký problém může nastat. Měli by počítat s tím, že se tam vždy něco může stát.
Našimi hosty byli horští záchranáři a členové Horské služby Krkonoše Pavel Cingr a Wolfgang Berger.
Související
-
Příběh „Synů hor“ přetrval celé století. Na jejich památku se 24. březen stal dnem Horské služby
U mohyly Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší v Krkonoších se dnes v 16 odpoledne opět sejdou horští záchranáři a členové klubu SKI Jilemnice.
-
Horská služba v Krkonoších hlásí v zimní sezóně přes 2600 úrazů. Jaká zranění byla nejčastější?
Zimní sezóna na horách se blíží ke konci. Některé areály už omezily nebo ukončily provoz a ubylo také lyžařů a snowboardistů na svazích.
-
Vrchol Sněžky obehnala zhruba jeden metr vysoká síť. Má ochraňovat vzácnou horskou přírodu
Jeden metr vysoká síť na Sněžce oddělila návštěvnický prostor od míst, kde turisté nemají co dělat. Pracovníci Správy KRNAP ji natáhli ve spolupráci s kolegy z Polska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.