Lidé se vrací na Měsíc, aby si natrénovali svůj budoucí let na Mars, říká popularizátor kosmonautiky
Budeme si povídat o nedávném velkém návratu lidí k Měsíci. Mise Artemis II, při které první lidé od 70. let minulého století obletěli Měsíc, minulý víkend v noci na sobotu ukončila svoji více než milion kilometrů dlouhou cestu a čtveřice astronautů v lodi Orion po průletu atmosférou bezpečně přistála na hladině Tichého oceánu.
Všechny důležité momenty výpravy si připomeneme s popularizátorem kosmonautiky a členem České astronomické společnosti Milanem Halouskem. Jakých bylo těch 10 dní pro vás osobně?
Úžasných, hektických, napínavých. Těch přirovnání by bylo hodně. Bylo to samozřejmě úžasné.
Byly momenty, kdy jste se zatajeným dechem tuto misi sledoval a ani jste nedýchal?
Byly. Především byl to start samozřejmě, to je velké očekávání, zda to konečně vyjde, protože jsme n to čekali dlouho. A pak také především přistání, protože to je mimořádně hektická, mimořádně horká a mimořádně dynamická činnost. Podařilo se to minulý víkend v sobotu ve dvě hodiny v noci nad ránem.
Je to příprava na postavení lidské základny na jižním pólu Měsíce. Abychom tam dlouhodobě žili a hlavně testovali všechny technologie.
Milan Halousek, popularizátor kosmonautiky a člen České astronomické společnosti
Proč jsme museli na podobnou misi tak dlouho čekat? Protože poslední člověk se povrchu Měsíce dotknul v roce 1972 a to je už opravdu dlouho.
V prosinci 1972, výprava Apollo 17, poslední člověk, který se po Měsíci procházel, velitel této mise Eugene Cernan. Jak vždy říkám, americký astronaut s českými a slovenskými předky, takže tím se můžeme chlubit. Proč jsme na to teď tak dlouho čekali? Protože to nebylo dlouho zapotřebí, dlouho nebyl zájem ani politický, ani v podstatě vědecký se na Měsíc vracet. To, co tam tenkrát šest misí lodí Apollo udělalo, to stačilo. Nebyly jiné vědecké disciplíny nebo možnosti, jak Měsíc zkoumat, tenkrát jsme udělali všechno. Potom už bylo potřeba investovat peníze a lidskou sílu do něčeho jiného, mezinárodní kosmická stanice, raketoplány. Ale raketoplány skončily, mezinárodní kosmická stanice bude končit a je zase zapotřebí najít nějaký velký nový cíl. A tím novým cílem je Mars. Ovšem než poletíme na Mars, tak musíme vše natrénovat na Měsíci. Musíme se na Měsíc vrátit, musíme se tam uchytit, musíme tam dlouhodobě žít a dlouhodobě pracovat.
Čtěte také
Takže je to i o nějaké stálé základně na Měsíci?
V každém případě. Tohle všechno, co děláme, je vlastně příprava na postavení lidské základny na jižním pólu Měsíce. Abychom tam dlouhodobě žili a hlavně testovali, zkoušeli, prověřovali všechny technologie, které potom lidé s sebou povezou na Mars. Protože Mars je zase mnohonásobně dál, než Měsíc. A jakákoliv chyba při cestě k Marsu a potom na Marsu, by pravděpodobně stála posádku život.
Jak jsme se tedy od onoho roku 1972 technologicky posunuli?
Samozřejmě, že jsme se posunuli. Já to teďka hodně zlehčím. Posunuli jsme se od toho, že když potřebujete jít v kabině na záchod, tak tam záchod máte. Pokud vám tedy funguje...
Protože se stalo, že se rozbil hned na začátku mise.
Ne jako to bylo v Apollu, že se používaly speciální plastové sáčky. Ale to jsem samozřejmě hodně zjednodušil. Ta technologie je někde úplně jinde. Fotografie, které máme, nám ukazují, že prostě umíme fotografovat úplně jinak, mnohem lépe. Umíme vědecky Měsíc zkoumat mnohem lépe. Vizuálně se zdá, že jsou ty mise hodně podobné, ano. Raketa je zhruba stejně velká, kabina je o něco větší, ale vizuálně zase podobná kabině Apollo. Místo tří lidí tam jsou čtyři lidi. Takže z jednoduchého pohledu je to stejné, ale není to stejné.
Nejkritičtější fáze při přistání na Zemi je brzdění, kdy kabinu nejvíc namáhá teplota. Stačí jedna chyba při výrobě a je konec.
Milan Halousek, popularizátor kosmonautiky a člen České astronomické společnosti
Ale princip zůstává stejný, raketa odstartuje, potom na sebe napojí lunární modul, což se teď ještě neodehrálo, doletí k Měsíci, tam se odpojí lunární modul, přistane. Zase se vznese, zpátky se vrátí a napojí se na raketu a dostane se na Zemi. Tohle zůstává stejné?
To, co jste popsal, je program Apollo. Teď to bude trošku jinak. Lunární modul bude čekat u Měsíce, ten bude vynesen samostatně a bude létat kolem Měsíce. A připravují se dva lunární moduly. Společnost Space X Elona Muska dělá jeden a společnost Blue Origin Jeffa Bezose, miliardáře, majitele Amazonu mimo jiné, dělá druhý. Lunární modul na posádku v kabině Orion bude čekat u Měsíce, spojí se, dva z posádky přestoupí do lunárního modulu a přistanou na Měsíci.
Čtěte také
Pobydou tam zhruba 10 dní, čtyřikrát vystoupí na měsíční povrch a vrátí se zpátky. Vyletí na oběžnou dráhu kolem Měsíce, spojí se s tou velitelskou sekcí a lunární modul nechají létat kolem Měsíce. V programu Apollo se modul naváděl na Měsíc, kam dopadl a byl zlikvidován. Teď bude létat kolem a čekat na další posádku. Tak je to vymyšlené.
Čtyři astronauti mise Artemis II na palubě kosmické lodi Orion obletěli Měsíc, vyfotografovali ho z odvrácené strany, dostali se do rekordní vzdálenosti od Země, kam se ještě před nimi nikdy nikdo nedostal, a pak se zase bezpečně vrátili zpátky na Zemi. Tajil se vám přitom dech?
Tajil se i mně. Je potřeba si uvědomit, že ta malinká kabina s objemem devět kubických metrů, to znamená objem větší dodávky, takže to je tedy něco úplně relativně malinkého, se řítí k Zemi rychlostí 40 000 km/h. To je hrozná jízda. Hodně to drncá a oni brzdí jen tím, že se třou o atmosféru. Zpomalují se třením o atmosféru Země. Mají tam tepelný štít, který brání tomu, aby kabina shořela. V čele toho tepelného štítu je teplota 2 700 °C, to je polovina teploty Slunce. To jsou neuvěřitelná čísla. A tohle vše musí kabina zvládnout a uchránit posádku až do okamžiku, kdy se otevře postupně 11 padáků a oni si sednou do vod oceánu.
Zapomínáme, že i Čína se snaží o dosažení Měsíce. Můžeme se dočkat okamžiku, že v roce 2029 tam přistanou Američané i Číňané.
Milan Halousek, popularizátor kosmonautiky a člen České astronomické společnosti
Kdy jste byl nejvíce nervózní?
Těžko říct. Potom, když jsou vidět padáky, tak už je to v pohodě. Posádka se ozve, že je všechno v pořádku. Je tam asi šestiminutová výluka, kdy nemá řídící středisko s kabinou spojení. To je mise v nejkritičtější fázi brzdění, kdy kabinu nejvíce namáhá teplota. Tam stačí jedna technologická chyba při výrobě, která vznikla třeba roky předtím, a je konec.
Čtěte také
Pojďme probrat nejdůležitější momenty celé výpravy.
Nejdůležitější byl návrat lidí k Měsíci jako takový. Oni letěli po tzv. dráze volného návratu, to znamená, že aniž museli dělat jakoukoliv dynamickou operaci u Měsíce, brzdění, zrychlování, tak je Měsíc vlastně otočil. Chytil je do své gravitace, otočil je kolem sebe a poslal zpátky k Zemi. To je asi základní věc. A máme spoustu krásných fotografií. Zatím veřejnost viděla jen zlomek a v ne úplně dokonalé kvalitě, protože datové toky z kabiny jsou omezené. Ale to, co jsme viděli, a co ještě uvidíme, bude úžasná věc. Západ Země nad Měsícem, reminiscence na snímek z Apolla 8 z prosince 1968, kdy to byl východ. Ta fotografie je stejně koncipovaná. Nebo dopady meteoritů na měsíční povrch. Není to fotomontáž, oni tam dopadají pravidelně. Měsíc nemá atmosféru, takže meteority, které jej bombardují, dopadají až opravdu na povrch a tam se se projeví zábleskem světla. To je záležitost, která ze Země vidět není. Pojmenování kráteru jednoho z kráterů po manželce velitele Wisemana Carol, která zemřela v roce 2020 na rakovinu, to bylo opravdu hodně dojemné. Nebo třeba taková věc, že vlastně lidé poprvé viděli Měsíc, jak opravdu vypadá barevně. Byli jsme upozorněni, že to, co vidíme na fotografiích, není ta pravá barva. Fotoaparát kreslí trošku v jiných barvách, než vidí lidské oko. Oni to viděli a jsou to vlastně jediní lidé. Protože když tam byla Apollo, tak byla odvrácená strana Měsíce ve tmě. Teď tedy poprvé to viděli na vlastní oči. Byla by těch věcí spousta.
I rekordní vzdálenost od Země, do které se lidé dostali.
Samozřejmě. Ta rekordní vzdálenost je daná právě tím, že u Měsíce nebrzdili, nezpomalovali a v plné rychlosti je to otočilo, takže je to odvezlo zhruba 6 500 kilometrů za Měsíc. Více než 400 000 km od Země. Úžasné věci.
Čtěte také
Chtěl bych ještě zmínit českou stopu na této cestě. Ono jich tam bylo více, ale jedna mě hodně zaujala. Že astronauti měli na sobě vlněné prádlo do jedné české firmy.
To byla česká stopa, o které jsme se dozvěděli až po letu. My jsme samozřejmě věděli, že tam jsou české dozimetry, které jsou i na Mezinárodní kosmické stanici. Ale tato soukromá textilní firma ze Sokolova, směla až po letu zveřejnit informaci, že posádka letěla v českém vlněném oblečení. To je krásná stopa, to je nádhera. Je vidět, že se umíme připojit do tak významného programu.
Co bude dál? V roce 2027 má letět Artemis III a pak především Artemis IV v roce 2028, kdy by už měl člověk opravdu zase vstoupit na Měsíc. Ale samotný přistávací modul prý ještě není zcela hotov.
Řeknu to velice rychle, Artemis III, léto příštího roku a zkouška na nízké oběžné dráze spojení kabiny Orion s lunární modulem. Nebo s lunárními moduly, protože se připravují dva. Otázka je, jestli budou připraveny. Já jsem v tom dost pesimistický, mám obavu, že nebudou. Nebo se možná budou spojovat jen s nějakou maketou. První polovina roku 2028, přistání Artemis IV na Měsíci s jedním z lunáriích modulů. Konec roku 2028, přistání Artemis V s druhým lunární modulem. A zároveň budeme čekat, jak dopadne souboj Američanů s Číňany. Zapomínáme na to, že i Čína se snaží o dosažení Měsíce. Čína v tuto chvíli pracuje s rokem 2030, ale vypadá to, že se posouvají dopředu. Máme tu tedy nový závod o Měsíc. Můžeme se dočkat okamžiku, kdy na Měsíci v jednom roce 2029 přistanou Američané i Číňané.
Budeme vše samozřejmě sledovat. Naším hostem byl popularizátor kosmonautiky a člen České astronomické společnosti Milan Halousek. Moc děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
