Letadlo řídil už ve 12 letech. Teď má Richard Santus úspěšnou leteckou firmu

Richard Santus se umí nadchnout pro všechno, co se týká letectví. Díky tomu je dnes majitelem úspěšné letecké firmy, která ctí tradice. A protože mu není cizí kombinovat letectví s nějakou výzvou, byl na Severním pólu, létal do Afriky, z Anglie přeletěl do Česka nejstarším historickým akrobatickým letadlem provozovaným v Česku.

Narodil se v Pardubicích, průmyslovou školu absolvoval v Hradci Králové. Dlouhá léta šéfoval východočeskému aeroklubu Pardubice na letišti v Podhořanech. Spolupořádal Aviatickou pouť, působil u mnoha leteckých společností a dnes řídí svou vlastní leteckou firmu.

Ty jsi na letišti vyrůstal. Je to podle tebe zkušenost, kterou je těžké nahradit? Jednak v letectví, ale taky v podnikání?

„Je strašně lákadel pro mladé lidi, jak trávit volný čas. Dostat je od tabletů a od displejů je problém. Ať už ke sportu, nebo jiné zábavě. My jsme to tak neměli a víš to sama, že k výcviku se nás každý rok sešlo třeba dvacet a to se ještě vybíralo. Dneska mají aerokluby problém dát dohromady hrstku lidí, dva až tři. A z nich většina nejsou čtrnáctiletí kluci a holky jak by to mělo být, ale jsou to lidi, kterým je 30-50 let.“

Důležité momenty jsou v kariéře každého pilota. Ty, na které se nezapomíná ani po třiceti letech. Který z těch momentů je podtržený v tvé paměti ze všech nejvíc?

„Myslím, když jsem poprvé řídil letadlo. To byl větroň, Blaník, a bylo to asi ve dvanácti letech. Pak samozřejmě moje první sólo, samostatný let, asi o dva nebo tři roky později. Potom je tisíc dalších momentů, které byly zásadní. Akrobacie, první noční létání, první vysazení motoru, první let v historickém aeroplánu… Je jich mnoho.“

Výzvy v letectví jsou ti blízké a vlastní. Pokud si vzpomínám, byl rok 2004, kdy jste na Aviatické pouti v Pardubicích předvedli sedmivlek. Jedno letadlo táhlo sedm větroňů, každý na svém laně. Svého času to byl rekord, možná je to světový rekord dodnes.

„Ano, je. Je to jediný zdokumentovaný. Říká se, že údajně letělo deset větroňů za Antonovem 2 v 50. letech. Po nás to zkoušeli na Slovensku, že dali devět větroňů, aby nás překonali, jenže tam to skončilo srážkou dvou větroňů na laně. Nevím, jestli takový pokus je uznatelný. Každopádně nám se to povedlo dvakrát za sebou. Tomu ale předcházelo několik let předtím, kdy jsme začínali s trojvlekem a každý rok jsme přidávali jednoho dalšího větroně, až to skončilo na té sedmičce. Proč ne víc? Protože ta lana jsou tak dlouhá a pružná, že to začíná být nebezpečnější, než bychom si přáli.“

Pamatuji si tě jako podnikavého člověka v nejlepším slova smyslu, ale ne jako podnikatele. Kde nastal ten zlom?

„Mám v povaze dělat si věci po svém. To jsem zjistil už před vojnou. Vlastně jsem to zjistil už v pěti letech, kdy jsem zdrhnul z domova, protože se mi nelíbila činnost naplánovaná rodiči. Tak jsme se s kamarádem sebrali a utekli. Pak byla vojna a na vojně padla kosa na kámen. Úplná ztráta svobody a poslouchání pokynů, se kterými se mnohdy nedalo souhlasit. Pak přišlo první zaměstnání, tam jsem si to jenom potvrdil a samozřejmě úplně přirozeně došlo k tomu, že jediný způsob, jak budu šťastný, bude, když budu sám sobě šéfovat. Takže od roku 1996 podnikám.“

Z Anglie jsi přivezl nejstarší v Česku létající akrobatický stroj Tiger Moth z roku 1939. Skutečně je to tak, že to je nejstarší akrobatické letadlo provozované u nás?

„Ano, to se nezměnilo až do data 5. 11. 2019, kdy jsme přivezli ještě starší akrobatické letadlo z roku 1938. Sice z Argentiny a v kontejneru, ale stalo se to nejstarším akrobatickým letadlem. Do sbírky máme tendenci přivézt letadla, která mají přímou návaznost na československé letce a taky je zásadní, do jaké míry jsou originální. Všechna letadla, která máme, tak u nich lze dohledat československá stopa. A na tomhle letadle, které se jmenuje Miles Magister, v roce 1942 létali Čechoslováci ve Skotsku, když byli v kurzu instruktorů a máme to zdokumentováno.“

Pronájem a správa letadel soukromých majitelů, to je jedna z činností tvojí firmy. Provozujete air ambulance, přepravujete náklady, máte své výcvikové středisko. Kolik lidí se po těch 18 letech od začátku fungování firmy stará o provoz?

„Je nás asi čtyřicet, máme jedenáct letadel do kategorie bizjet, to znamená menší soukromé tryskáče a máme tři základní druhy dopravy – osoby, náklad a ambulance.“

Výhodou je naprosté soukromí vašich klientů, až nedávno jsem zaregistrovala, že jedním z klientů byl například Karel Gott. Soukromí je asi jeden z důležitých bodů pro ně samotné.

„Samozřejmě, absolutní garance od nás. Když vcházíme v obchodní styk s klientem, tak diskrétnost je zaručena. Ze stejného důvodu nás neuvidíte ani na time tablech v odletových halách, ani naše letadla, ani naše destinace. Informace, které od klientů máme, zůstávají jen ve firmě.“

Oba si myslím uvědomujeme, že budoucnost v mnoha ohledech nebude záviset na nás, ale na našich dětech. V Řepích je škola, kam chodí dvě z tvých dcer a škola nese jméno generála Františka Peřiny. To je tvoje myšlenka?

„To není moje myšlenka, ale jsem rád, že tyhle věci napadají taky někoho jiného. Myslím, že jméno po generálu Peřinovi dostala ještě předtím, než umřel. Čím víc institucí, které jsou blízké mládeži a dětem bude nést jméno našich hrdinů, tím lépe.“

Ve studiu je i tvoje dcera Laura. Řekni mi, to, že vaše škola nese jméno významného československého letce, odráží se to v tom, co děláte a připomínáte si jeho odkaz nějakými konkrétními činnostmi?

Laura: „Že bychom dělali nějaká letadýlka, to asi ne. Ale někdy vyrábíme podobné věci, třeba kreslíme stará letadla a tak. A taky jsme měli školu v přírodě, kde táta udělal misi Anthropoid a přistál někde na kopci a my jsme ho měli najít, ošetřit a dát mu jídlo, aby přežil. A on s sebou přivezl ještě Němce, který byl schovaný za kopečkem a potom na nás vybafnul. Měl s sebou pistoli, kterou teda neměl nabitou, ale opravdickou.“

Co sis z toho odnesla?

Laura: „Že si nemáš brát od Němce perníček.“

Richard: „On totiž ten německý voják, který je v lese přepadnul, tak z nich potřeboval vymámit polohu toho britského letce, kterou měli na mapě a oni to nesměli říct. On je uplácel perníčky, ale opravdu to neřekli. Celá třída mlčela.“

Laura: „Ale ty perníčky jsme si vzali.“

Minule tu se mnou byl doktor Grygar a tady je jeho otázka pro tebe. „Naši českoslovenští letci za 2. světové války velice významně pomohli Velké Británii. Tak bych se chtěl zeptat, kdyby se taková situace vyskytla pro pana Santuse, zda by to udělal taky.“

„Navzdory tomu, že mám tři děti, spokojený život, manželku, zázemí a byla by to podobná situace jako v roce 1939, kdy se ukázalo, že ta jejich pomoc byla opravdu prospěšná, tak bych odešel bojovat.“

Spustit audio

Související