Lékař Jaroslav Malý, držitel medaile Za zásluhy I. stupně: Měl jsem opravdu štěstí na skvělé učitele

16. listopad 2022

Náš dnešní host, hradecký lékař a bývalý senátor, prof. MUDr. Jaroslav Malý, přebral osobně 28. října na Pražském hradě z rukou prezidenta republiky medaili za Zásluhy prvního stupně. Moc blahopřejeme!

Prof. MUDr. Jaroslav Malý, CSc. ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jaroslav Malý je český politik, lékař a vysokoškolský pedagog, v letech 2014 až 2020 senátor za obvod č. 45 - Hradec Králové, nestraník za ČSSD. Získal řadu vyznamenání a cen, např. Cenu české hematologické společnosti České lékařské společnosti JEP či Bronzovou, Stříbrnou a Zlatou medaili Lékařské fakulty UK Hradec Králové.

Jaké jste měl pocity, když jste přebíral ve Vladislavském sále Pražského hradu ve slavnostní atmosféře ocenění?
Musím říct, že prostředí Vladislavského sálu je monumentální. Je to samozřejmě sídlo českých králů a nádherná gotická architektura. Spousta lidí v sále, měl jsem trošku strach, abych neklopýtl, abych medaili a desky nevytrousil z ruky. Ale vše dobře dopadlo a myslím si, že to je jeden ze zážitků, na které se dá vzpomínat a dlouho o nich hovořit.

Kdybych měl vyslovit neskromné přání, pokud by se mi také podařilo vrýt někomu stopu do paměti, tak bych byl spokojený.
Jaroslav Malý, lékař a bývalý senátor, držitel medaile Za zásluhy I. stupně

Vy jste věnoval medicíně celý život, pracoval jste na interně i na hematologii. Byl to váš sen? Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Zdravotnictví jsem se věnoval 51 let a medicína je, teď to řeknu v uvozovkách, nádherné řemeslo, které se dá dělat prakticky všude na světě. Není to tak s každým zaměstnáním. Čili volba medicíny byla poměrně šťastná, i když jsem uvažoval ještě o jiných věcech . Velmi vážně jsem uvažoval o ekonomii, což byla taková rodinná tradice, ale zvolil jsem medicínu a měl jsem obrovské štěstí na učitele. To bylo podstatné, že jsem se dostal na pracoviště, kde mě nechali pracovat a kde se postupovalo víceméně podle práce a věku. Což si myslím, že je spravedlivé.

Čtěte také

Takže 51 let jsem v medicíně, 3 roky jsem byl v Novém Bydžově, což každému doporučuji, začínat na menším pracovišti. Protože tam se člověk dostane všude a ke všemu. A musí si s tím poradit. A to, že si s tím poradíte, vás určitým způsobem posouvá. Práce na té klinice byla zajímavá a dostal jsem se k hematologii. Vybral si mě šéf kliniky otázkou "chcete být hematolog?" Tak jsem se asi 3 vteřiny nadechoval a říkal "ano, ano, chci být hematolog". A dostal jsem se k práci, která je na rozhraní oborů. Na rozhraní, řekněme, angiologie, kardiologie a hematologie. Je to taková tekutá hematologie, která se stará o krvácení a krevní sraženiny, není to onkologická hematologie. Zpočátku jsem byl i v týmu, který v 70. letech poprvé transplantoval kostní dřeň.

To byl možná pro vás i pro tehdejší československou medicínu přelomový okamžik. Jak na to vzpomínáte?
Tak především jsem byl velmi mladý. A byl jsem někde úplně na konci toho týmu, abych si nedělal příliš velké zásluhy. Iniciátory oné transplantace kostní dřeně byl pan profesor Bláha a pan rozhodovat Vaňásek. A pan doktor Malý byl někde v pomocném týmu, který se staral o pacienta. Čili mentální zásluhy mají tito dva pánové, ošetřovatelské zásluhy bych si připsal sobě.

Čtěte také

Ale byl jste u toho.
Přesně tak. Měl jsem to štěstí. To je otázka štěstí být u zajímavé věci. Ona ta transplantace tenkrát nedopadla úplně nejlépe, protože znalosti o imunologii transplantace byly v té době, řekněme, na nižší úrovni. Ale ukázalo nám to, jakým směrem nejít, co nedělat. Začali jsme potom na klinice dělat tzv. autologní transplantace čili převody kostní dřeně od pacienta k témuž pacientovi. A to se poměrně dařilo a program těchto transplantací se potom rozjel naplno až v 90. letech. Teď děláme ročně 50 až 70 transplantací.

Neuvěřitelné. Vzpomínáte si na nějaký zajímavý příběh u některé z nich?
To je velmi dobrý námět, pane redaktore, protože než jsem šel do studia, tak jsem začal bilancovat. A říkal jsem si, co já budu říkat, jaké věci na sebe vyklopím? A je to o tom, že některé situace si pamatujete, aniž by musel člověk sáhodlouze vzpomínat. Pamatujete si také některé lidi, kteří jsou ve vašem životě zaznamenaní.

Čtěte také

A samozřejmě si pamatuji prvního pacienta. Pamatujete si spíše některé diagnózy a tváře než jména, tak to v medicíně prostě bývá. Tak jsem si říkal, že připomenu některé své učitele, které si dobře pamatuji. A kdybych měl vyslovit nějaké naprosto neskromné přání, pokud by se mi také podařilo vrýt někomu stopu do paměti, tak bych byl spokojený.

To si myslím, že se vám určitě podařilo, protože jste spoustu lékařů naučil mnoho věcí jako pedagog i mentor.
Mě vždy velmi bavilo učit, a zlí jazykové tvrdí, že ten můj způsob někdy nebyl úplně přátelský. To bych ale v žádném případě neřekl, protože moji učitelé se ke mně chovali mnohem drsněji. Věřím tedy, že mé někdy drsnější chování bylo ve prospěch věci. Ale nebylo to nic hrubého, jen jsme chtěl vždy vědět, co pacientovi je. A když to ošetřující lékař nevěděl, tak jsem byl logicky nespokojený. Říkal jsem si, oni mě budou jednou léčit, tak musí něco umět.

Prof. MUDr. Jaroslav Malý, držitel medaile za zásluhy prvního stupně, byl dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.