Kristýna Baše: Ukrajinci jsou hrdinové. Na první pohled trochu drsní, ale život se s nimi nemazlil

Co přesně děláte? Co je vaším úkolem a prací?
Já ve Vrchlabí pod hlavičkou Diakonie a ve spolupráci s farním sborem Českobratrské církve evangelické pomáhám příchozím z Ukrajiny hned od začátku války. A pomáháme jim zejména v oblasti integrace se začleňováním. Poskytujeme jim všechny dostupné informace pro jejich fungování v Čechách. Zhruba od dubna pořádáme pravidelné kurzy českého jazyka, scházíme se každý týden v kulturním domě. A když se dospělí velmi pečlivě učí český jazyk, tak si hrajeme s dětmi. Podařilo se nám vytvořit příjemnou komunitu, aktivizovat zejména maminky s dětmi a dáváme jim podporu na mnoha úrovních. Snažíme se je aktivizovat, aby si ony samy dokázaly představit svůj život u nás.

Není pro ně jednoduché přijímat naši pomoc. Ti lidé chtějí pracovat, chtějí i tady u nás žít důstojný život a vychovávat své děti.
Kristýna Baše, koordinátorka Diakonie pro práci s uprchlíky

Protože jejich myšlenky asi stále míří především domů na Ukrajinu. Je to tak?
Určitě. V jednu chvíli se nám ve Vrchlabí sešli lidé z celé Ukrajiny, z různých sociálních vrstev. Jsou tam lidé, kteří žili na Ukrajině stejně jako my u nás. Žila jsem tam, tak si dovolím říct, že je znám. Ušetřili peníze, jezdili každý rok někam k moři na dovolenou, platili hypotéku, děti chodily do kroužků a najednou se jim život úplně změnil a oni skončili třeba na nějaké ubytovně v malé obci v podhůří Krkonoš.

Čtěte také

V Třebechovicích pod Orebem pomáhá ukrajinským uprchlíkům přes 50 místních dobrovolníků

Přišla válka... Krutá životní realita, se kterou museli poprat. A odešli například do Vrchlabí.
Většina lidi, se kterými pracuji, pochází z velkých ukrajinských měst, jako je Charkov, Dněpropetrovsk, samozřejmě i Mariupol. To jsou všechno obrovská města. A teď si představte, že tito lidé přijdou do Vrchlabí a musí se vůbec zorientovat, jak to v České republice funguje, musí se dát nějak psychicky dohromady, protože jsou tady se svými malými dětmi, které chtějí fungovat podobně, jako dříve žily na Ukrajině. Od září je pro ně povinná školní docházka, tedy s tím se otvírá také řada problémů a potřeb, které se snažíme řešit. Naše projekty cílí i na podporu pedagogů, kteří s těmi dětmi pracují. Snažíme se vytvářet prostor, kde se mohou setkávat jak Češi, obyvatelé Vrchlabí, tak jejich noví ukrajinští sousedé. Myslím si, že je velmi důležité najít společnou linku a nedělat akce jen pro Ukrajince, protože to pak naši společnost ještě víc rozděluje. A troufám si říct, že se nám naše snaha daří.

Čtěte také

Pomáhat je pro trojici žen z Náchoda samozřejmostí. Teď se starají o 35 ukrajinských matek a dětí

Vy jste žila tři roky na Ukrajině v Kyjevě, jak jste se tam ocitla?
To byla náhoda. Můj muž pozoroval volby v roce 2014, což byl pro Ukrajinu velmi turbulentní čas. A tu zemi si velmi rychle zamiloval. Tak jsme se tam rozhodli přestěhovat a objevovat Ukrajinu očima nejen turisty, ale řadového občana, který žije v centru Kyjeva a chodí do parku s kočárkem se svým prvním a potom i druhým dítětem. Mám na Kyjev úžasné vzpomínky, je to krásné a ohromné město, které si i přes 3 miliony obyvatel pořád uchovává lidský rozměr. To autentické místo jsem si opravdu zamilovala. Je to opravdu město velmi příjemné pro život a moc krásné.

Poznala jste ukrajinský život a náturu Ukrajinců. Jací jsou? V mých očích jsou to hrdinové.
Říkáte to úplně přesně. Měli bychom si opravdu každý den uvědomovat, že lidé, kteří na Ukrajině zůstali, jsou hrdinové. Co nám za poslední měsíce ukázali, to je opravdu hrdinský čin. A musím říct, že Ukrajinci jsou hrdinové. Na první pohled by se dalo říci, že jsou drsní. Ale je to prostě tím, že se s nimi život nikdy nemazlil. Oni si museli najít své cesty, jak fungovat. Je to národ, který dbá na svoji kulturu, jsou hrdí na svůj folklor a své zvyky. Může se vám někdy třeba zdát, když potkáte v Čechách nějakého Ukrajince na ulici, že působí trochu arogantně, ale to je opravdu dáno jejich hrdostí. Pro ně také není vůbec jednoduché naši pomoc přijímat, to je důležité říci. Protože ti lidé chtějí pracovat, chtějí i tady u nás žít důstojný život, chtějí vychovávat své děti.

A jistě se chtějí také vrátit zpátky k sobě domů.
Ano, samozřejmě. Až to bude možné. Nikdo ale neví, jak dlouho bude válka trvat. Ale je to jejich základní myšlenka, kterou v hlavě mají, prostě se vrátit zase zpátky domů.

Kristýna Baše, koordinátorka pro práci s uprchlíky Diakonie Českobratrské církve evangelické ve středisku Světlo ve Vrchlabí, byla naším hostem. Moc děkuji za rozhovor.