Krásná neznámá. Emotivní film i výstavu o umění malíře Vladimíra Suchánka připravil jeho syn Martin

8 fotografií

Výstava nazvaná Vladimír Suchánek - Krásná neznámá, stejně jako českou televizí vysílaný dokumentární film, prezentuje stěžejní část jeho tvorby. Barevné litografie z let 1983 až 2019 přenášejí diváka do světa fantazie a iluze, světa ovládaného zvláštní nostalgií, ve kterém si umělec pohrává s metaforou a symbolem.

Martin Suchánek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Typickým námětem jeho obrazů je ženská figura, chápaná jako symbol bytosti zranitelné a křehké, současně však i silné a plné emocí. Tyto elegantní a tajuplné postavy se zpravidla pohybují kdesi na hraně snu a skutečnosti.

Čtěte také

Osudy Vladimíra Suchánka

Co nás tedy čeká v PETROF Gallery v Hradci Králové ve čtvrtek 15. ledna?
Tento týden jsem pověsil všechny tátovy obrazy, které jsme na výstavu připravili, a příští týden 15. ledna v 18 hodin je v PETROF Gallery vernisáž. Ta začne tím, že ve velkém sále promítnu film, který se jmenuje stejně jako výstava Krásná neznámá. Je to film o tátovi, který jsem natočil jako jeho syn.

Kdo byl Vladimír Suchánek? ? Malíř, grafik, rodák z Nového Města nad Metují.
Ano, byl rodákem z Nového Města nad Metují. Tento kraj měl moc rád a velmi často se sem vracel. On se ještě na vysoké škole, když studoval ilustraci a grafiku, seznámil s mojí mámou v Mariánských Lázních. Tam se odstěhoval a začal pracovat v 50. letech minulého století. Když se pak přestěhoval do Prahy, tak si pořídil vlastní litografický list a začal dělat litografii. Tato grafická technika se mu stala osudná, protože je k ní zapotřebí speciální, vybroušený a vyhlazený kámen z jednoho dolu v Německu, na který se nakreslí mastnou tuží nebo mastnou tužkou kresba. Ta se potom kyselinou odleptá, navalí se barva a přenáší se to na papír. A tam dochází k tomu, že když chcete udělat vícebarevnou litografii, tak tu první barvu vytisknete třeba červenou, pak kámen zbrousíte, nakreslíte to, co má být zeleně, a tisknete znovu na ten samý papír. A tak soutiskem vzniká plná barevnost. V tom byl táta velký mistr. Koukáte na jeho litografie a máte pocit, že tam je nesčetně barev. Ale ony jsou to třeba jen čtyři barvy, které on dokázal chytře a krásně zkombinovat.

Koukáte na tátovy litografie a máte pocit, že je tam nesčetně barev. Ale jsou to třeba jen čtyři barvy, které on dokázal chytře zkombinovat.
Martin Suchánek, filmař

Jaké náměty byly pro něj typické?
Úplně nejtypičtější, co všichni od něj hledají a co udělalo jeho slavné jméno a jeho styl, to jsou tajemné ženské portréty a figury, které jsou doplněny velmi často ulitou. Motivem ulity či spirály. To bylo pro něj stěžejní a maximálně typické. Jednou mi říkal pojď, já ti něco ukážu. A ukázal mi zase jednu ulitu a říkal, víš, to je poslední ulita, kterou v životě udělám. Všichni to na mně chtějí, ale já už nechci. Tak to je poslední ulita. Zeptal jsem se, jak se to jmenuje? A on na to Půlnoční ulita. Ale doma jí říkáme všichni Poslední ulita. Je také k vidění v PETROF Gallery.

A byla opravdu poslední?
Byla opravdu poslední. Pak ještě udělal jednu sérii grafik, Znamení zvěrokruhu, 12 litografií, které nejsou velkého formátu, ale jsou nádherné a vtipné. Ty také v Hradci vystavujeme.

Co vás přivedlo na filmařskou dráhu? Protože vy jste filmař.
Začal jsem tím, že jsem ve 13 letech vášnivě fotografoval a pak jsem postupně chodil i na nějaké večerní kurzy od pana prof. Šmoka, který byl zakladatel katedry fotografie na FAMU. A když jsem se tam hlásil, tak se tam hlásilo na 250 lidí a brali 3. Jeden kamarád mi říkal, pojď to zkusit se mnou na dokument. Tak jsem šel a nakonec jsem vystudoval katedru dokumentárního filmu, režii dokumentárního filmu na FAMU. To mi zůstalo. A fotografii jsem se vrátil zase až asi po 20 nebo 30 letech.

Do natáčení s tátou jsem šel tenkrát trošku naivně a trvalo hodně dlouho, než jsem to dodělal. Vznikl ale velmi upřímný a emotivní film.
Martin Suchánek, filmař

I hudba hraje ve vašem životě velkou roli, protože jste režisérem dokumentárních filmů převážně o vážné hudbě.
To je tak, že můj otec byl výborný muzikant. V mládí se rozhodoval, jestli se stane profesionálním muzikantem, nebo se bude věnovat výtvarnému umění. Nakonec to výtvarné umění převážilo, ale muziku si nechal po celý život a já jsem v tom vyrůstal. Jak ve výtvarnu, tak v muzice. Mám hudbu rád a cítím ji, ale dobrý muzikant nejsem, to ani náhodou. Ale jak všechno přichází náhodně, tak jsem se dostal k práci na dokumentech, kde měla muzika větší roli, než je běžné. V roce 1999 jsem udělal první velký dokument o rodině Kubelíků. Jan Kubelík byl nejslavnější houslista světa, Rafael Kubelík dirigentem, a ještě další členové této rodiny se věnovali hudbě. A od toho se to odrazilo a pak jsem dělal spoustu filmů o muzice. Mozart, Dvořák, Talich, Smetana.

Čtěte také

Zemřel grafik Vladimír Suchánek. „Elixírem pro mě byla i hudba,“ vyprávěl v posledním rozhovoru

Jaké bylo natáčení s tatínkem? Protože to mohlo být možná i náročnější, když jste se tak dobře znali.
To bylo právě hrozné... Já jsem do toho šel tenkrát trošku naivně a trvalo hodně dlouho, než jsem film dodělal. Myslel jsem si, že zhruba během tří týdnů natočíme film a já to pak nějak dotáhnu. Něco jsme natočili, přišel jsem s tím do střižny a po třech dnech jsem to vzdal. To prostě nešlo. Nechal jsem to ležet a občas něco do toho dotočil, když se něco dělo. Výsledkem bylo, že jsem se po 14 letech do toho filmu pustil znovu. Našel jsem si k tomu nový klíč. Říkal jsem si, že nemůžu dělat oficiální medailon, musím to říkat ze svého pohledu, jak jsem otce viděl, jak jsem to zažil. A díky tomu si myslím, že je film velmi upřímný a emotivní. Tedy lehké to nebylo a dokázal jsem to dodělat, až když táta zemřel.

Jaký jste spolu měli vztah?
Táta mě nikdy moc nechválil, což by člověk třeba čekal. Ale na druhou stranu jsem věděl, že se chlubí, když jsem něco udělal hezky. Až ke konci jeho života, posledních 10 či 15 let jsme k sobě našli bližší cestu a nějakým způsobem jsme se dokázali vnímat. Dokonce jsme udělali jednu společnou výstavu v Příbrami, mé fotografie a tátovy litografie. To bylo pro mě velké uznání z jeho strany, že mi dovolil být vedle něj.

Vnímal jste odmalička jeho tvorbu?
Já vám to řeknu jinak. Když jsem byl malý kluk a rodiče se doma dohadovali, že by se měl vymalovat záchod, tak jsem se zeptal, tati, a proč to nevymaluješ ty? Vždyť na to máš školy. Asi takový vztah jsem k tomu měl. Jak v tom člověk žije, tak to tolik nevnímá, protože zvenku to vypadá vždy lépe než zevnitř. Zevnitř je to normální život. Ale chodil jsem už jako dvanáctiletý nebo třináctiletý kluk pomáhat tátovy do dílny, nakládat papír a při tisku. A musel jsem chodit na výstavy, což nakonec ve mně zůstalo.

Jsem moc rád, že jsme mohli zavzpomínat na vašeho tatínka a popovídat si také o vaší tvorbě. Režisér a scénárista Martin Suchánek byl naším hostem. Děkuji za rozhovor.