Když vstoupíte do řezbářské dílny Jiřího Bareše, máte pocit, že jste v kostele

Vůně lipového dřeva, dobře nabroušené dláto, loutky, maňásci a marionety ve všech podobách. Tak vypadá prostředí uměleckého řezbáře Jiřího Bareše, který svými dřevěnými skvosty vytváří společně s herci, jednotlivá představení v královéhradeckém Divadle Drak.

Představíme vám člověka, který sice působí v divadle, ale na jevišti jej asi nikdy neuvidíte, ani neuslyšíte. Přesto se bez něj prakticky žádné představení neobejde. Je to umělecký řezbář Jiří Bareš. Opravdu nikdy nejste na jevišti?
Ne, nejsem na jevišti. Já když jsem se tam poprvé postavil, tak mi přejel mráz po zádech a zjistil jsem, že to nebude to správné. A jsem rád, že se pohybuji za tím horizontem a není mě vidět.

Takže vám to není líto?
Ne, není mi to líto.

Umělecký řezbář Jiří Bareš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Jak jste se dostal k řezbařině? K tomuhle krásnému řemeslu. Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Když jsem byl malý, tak jsem si pořád kreslil. Byl to takový můj svět. Pak jsem patlal hlínu a šťoural do klacíků. Ale v podstatě ve 14 letech jsem ještě nevěděl, čím se chci zabývat. A pak můj starší kamarád měl spolužáka, který se přihlásil na obor řezbářství v Červeným Kostelci, v Charitě tenkrát. A mě to strašně zaujalo. Protože ty vyřezávané věci jsem tak nějak podvědomě obdivoval, fascinovalo mě to, nevím proč. Možná proto, že jsem dětství trávil hodně v lese. Tak jsme se tam zajeli informovat a domluvili jsme se. Nastoupil jsem tam v 15 letech do učení.

Na loutky je lípa. To je taková krása, že máme možnost řezat z lípy.
Umělecký řezbář Jiří Bareš

Vyučil jste se a šel jste do divadla rovnou vyřezávat loutky?
Já jsem se vyučil, ale protože to bylo relativně daleko od mého bydliště, v Červeném Kostelci, tak jsem hledal možnosti, jak svůj obor uplatnit v Hradci Králové. Kontaktoval jsem Divadlo Drak, kde bohužel místo pro mě neměli. Nicméně jsem si našel zatím práci v dřevomodelárně, kde jsem strávil nějaký čas. Pak do toho přišla vojna a pak se mi ozval výtvarník Divadla Drak Petr Matásek, protože on ten kontakt neztratil a že by měl zájem. Nějakým takovým způsobem jsme se tam sešli.

Do divadla jste ale chodil jako kluk, ne? Protože vy jste Hradečák.
Já jsem z Hradce a jako dítě si v podstatě pamatuji jen to, že mi strašně svítil nějaký reflektor do očí a nějakým velkým způsobem to na mě nezapůsobilo. Ale v té době, kdy mě pan Matásek pozval do divadla, tak mě pozval na premiéru Snu noci svatojánské. A to byl obrovský zásah do mě. To v podstatě rozhodlo, že toho chci být součástí.

Jiří Bareš je uměleckým řezbářem a vedoucím dílen královéhradeckého Divadla Drak|foto: Milan Hajn

Vzpomenete si na první loutky, které jste vyřezal pro Divadlo Drak?
To jsem tam ještě byl s tím řezbářem, který tam byl přede mnou a který odcházel. Pracovalo se zrovna na představení Královna Dagmar, to bylo ve spolupráci s dánským činoherním divadlem. Tenkrát Josef Krofta udělal takové dvojjazyčné představení. To byly loutky, kde jsem začal vyřezávat. Říká se jim takzvaně davovky, které nemají hlavní roli mezi loutkami, tak to jsou davovky.

To je to pozadí.
To jsou taková ta pimprlátka, co se tam jen tak mrskají a vlastně nic neříkají. Jen zpívají nebo křičí.

Ale byl jste na to pyšný, ne? Když jste je viděl poprvé na jevišti.
Já jsem byl fascinovaný spíš divadlem jako celkem. Protože jsem najednou viděl, co všechno to obnáší. Ten proces zkoušení a vznik toho představení. A strašně mě těšilo, že jsem toho součástí.

Jak vlastně taková loutka vzniká od začátku? To se asi musí namalovat, nebo možná režisér musí mít nějakou představu, jak by to mělo vypadat?
Vychází to z nějakého dramatického textu, kdy se režisér se scénografem musí nad tím textem domluvit, jakým způsobem ho ztvární. To znamená, co bude za scénu, jaké budou ty loutkové scény nebo tak. A posléze scénograf a výtvarník připraví podle charakterů těch postav sadu těch loutek.

Jiří Bareš je uměleckým řezbářem a vedoucím dílen královéhradeckého Divadla Drak

A co pak? Dostanete kus dřeva. Na tom dřevu asi také hodně záleží. Protože yy vaše loutky mají duši.
No, já to dřevo nedostanu, já si ho musím uříznout. Osekat sekyrou a připravit k tomu návrhu, který dostanu. To znamená rozměrově. A hlavně projednat s výtvarníkem tu výtvarnou složku loutky. A také technickou. Ta loutka musí splňovat dvě věci. Musí vypadat hezky a musí splňovat ještě nějaký technický požadavek.

Protože každá se jinak hýbá.
To je ještě v podstatě takzvaná technologie loutky. Kdy platí takové pravidlo, že nejdřív musí loutka fungovat, aby mohla hrát. To znamená, že ta technická stránka má přednost. A na tu technickou stránku se teprve musí naroubovat design.

Jaké dřevo je na loutky nejlepší? Lipové?
Na loutky je lípa. To je taková krása, že máme tu možnost řezat z té lípy. V zemích, kde jim neroste lípa, tak jsou asi z toho zoufalí. Protože lípa, to je tak tradiční materiál na vyřezávání. Dovoluje takovou tu měkkou modulaci tváří a dovolí i detail. Samozřejmě k tomu jsou potřeba dost ostrá dláta.

Jiří Bareš je uměleckým řezbářem a vedoucím dílen královéhradeckého Divadla Drak|foto: Milan Hajn

Kdybychom nahlédli do vaší řezbářské dílny v Divadle Drak, tak to tam asi krásně voní především dřevem.
Určitě. Já už to tak nevnímám. Ale každý kdo tam vstoupí, tak má pocit, že vstoupil do kostela. Protože ta vůně lípy je spojená vlastně s kostelem.

Když už mluvíte o kostele, tak možná posvátné bude to vaše nářadí, ne?
Jsou to speciální řezbářská dláta různě tvarovaná, aby bylo možné vytvarovat a dostávat se do hloubek v tom dřevu. Musí být hodně ostrá a musí se o ně pečovat. Musí se správně rovnat na tom pracovním stole, protože jakmile se to ostří dotkne druhého dláta, tak se začíná znovu brousit. A každým broušením to dláto ubývá. Je to řemeslo a musí se dláta odkládat na stejné místo a brát pořád stejně.

Když je to všechno ostré, tak majznul jste se někdy také, že by tekla krev?
Mám nějaká šití na ruce. Ale už je to hodně staré. Aale může se to stát. Ale to je spíš tím, že hůř vidím. Nebo se nějakým způsobem motoricky začínám trošku deformovat.

Jiří Bareš je uměleckým řezbářem a vedoucím dílen královéhradeckého Divadla Drak

Jak dlouho trvá, než vyřežete takovou loutku pro představení?
Tak on je to takový dlouhý proces. Člověk si už připravuje to dřevo a musí si v hlavě začít tu loutku modelovat ještě než, než si to dřevo upne do pracovního stolu. To znamená, když už začínám vyřezávat, tak už vím, jak ta loutka bude vypadat v tom dřevu. Protože když to začnu řešit až při tom samotném vyřezávání, tak mi to někam uteče. A člověk se vždy neprobudí se stejnou náladou, se stejným zápřahem. Takže jednou to jde rychleji, jednou pomaleji. Ale řekl bych, že do tří, čtyř dnů by měla být komplet loutka hotová.

Berete si inspiraci kolem sebe? Tváře loutek.
Snažím se. Ale když byste do toho trošku pronikl, tak zjistíte, že každý výtvarník, nevědomky, i když tomu udělá velký nos, velké uši, fousy, tak tam do toho vkládá sebe. Protože charakter vytvářejí oči a ústa. A přeci jen člověk sám sebe zná nejlíp a podvědomě to do toho natlačí.

Umělecký řezbář Jiří Bareš ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Nenapadlo vás někdy pustit se třeba také do betlémů?
Hodně jsem se bránil, ale vloni za mnou přišli pan režisér Vašíček s dramaturgem Jarkovským a s hostujícím scénografem Kamilem Bělohlávkem a říkali: hele, přece ti nebudeme čmárat, jak máš dělat loutky. Udělej si návrhy podle sebe. A dospěli jsme vlastně k vánočnímu představení Vyšla hvězda nad Betlémem. A tam jsou figurky jako do betléma. A musím říct, že to byla nějakým způsobem fascinující práce na tomhle tématu pracovat. Nějakým způsobem je nám to zaryté pod kůží to téma. A vyšlo z toho krásné představení. Mám z toho velkou radost.

Až zase půjdeme do Divadla Drak v Hradci Králové, tak už budeme vědět, že ta krásná práce na loutkách, to je vaše práce. Moc děkujeme za rozhovor.