Když se naučíte jejich řeč, Japonci vás budou milovat

Kromě toho procestoval dalších 37 zemí 5 kontinentů. Teď je zpátky doma v České Třebové. Na Dopravní fakultě Jana Pernera pardubické univerzity učil angličtinu, na gymnázium v Litomyšli teď učí japonštinu.

Jiří Prokop se narodil v České Třebové, vystudoval střední průmyslovou školu dopravní a vysokou školu dopravní v Žilině. Tam působil 10 let jako odborník na aplikovanou fyziku v oboru železniční dopravy. Na konci 80. let dostal stipendium od japonské vlády a odešel na univerzitu v Okajamě. Tak začal jeho původně osmnáctiměsíční pobyt v Japonsku, který se významně protáhl na 18 let.

O stipendium v Japonsku jste usiloval právě proto, že v Japonsku byla už železniční doprava na velmi vysoké úrovni?
Japonsko nebylo prvoplánově mým cílem. Já jsem se chtěl dostat do nějaké vyspělé země do zahraničí, kde bych mohl využít znalost angličtiny. Chtěl jsem se dostat hodně daleko a na hodně dlouho. Tehdy existovala pro vysokoškolské učitele stipendia v západní Evropě, ve Spojených státech. Do Spojených států bych měl zájem, ale protože jsem nebyl ve straně a nebyl jsem politicky angažovaný, tak jsem neměl šanci. Z těch ostatních zemí nejdelší stipendia nabízeli právě Japonci. Věděl jsem, že japonské železnice patří ke světové špičce, takže to byly dva momenty, které rozhodly o tom, že jsem se začal ucházet o stipendium japonské vlády. Konkurz probíhal v roce 1988 na jaře a nástup byl od října téhož roku na příslušnou univerzitu v Japonsku.

Říká se, že lidem, kteří tam delší dobu žijí, učarují nejvíce samotní Japonci. Jsou skutečně tak pohostinní, jak se říká?
Japonci jsou opravdu velmi pohostinný národ, ale tu pohostinnost pocítí člověk, když se s nimi trochu sžije. Oni si se začátku drží od cizinců odstup, který je dán hlavně jazykovou bariérou, která tam opravdu existuje. Japonci se sice povinně učí anglicky 10 deset od základní školy až po střední školu, tak nejsou schopni plynně s cizinci komunikovat a nerozumí jim, mají z toho určitý komplex.

Jiří Prokop na Festivalu Gion Matsuri (Kjóto)|foto: archiv Jiřího Prokopa

Takže jedinou cestou, jak proniknout pod pokličku, je naučit se japonsky?
Začal bych tím jazykem. Jazyk není až tak složitý. To mluvené slovo není pro nás z hlediska výslovnosti až tak náročné, protože japonština používá hodně samohlásek. Japonština je postavena na slabičných abecedách, kde se důsledně střídá souhláska a samohláska. Velikým úskalím je ale písmo, protože japonština používá slabičné abecedy, takže každá hláska nemá samostatný znak, jak to má naše abeceda, ale má znaky pro slabiky a navíc používá dvě abecedy. Z hlediska výslovnosti jsou identické, ale mají jiné znaky. Jedna abeceda je pro přepisování slov původně japonských a druhá je pro přepisování slov přejatých z cizích slov. Kromě těchto dvou abeced používají ještě 2050 čínských znaků.

Ještě než se zmíníme o japonské kuchyni, ráda bych se zeptala na ten váš pobyt…
Když jsem se tam rozhodl zůstat, našel jsem si práci, což vzhledem k tomu, že jsem měl v kapse diplom z renomované státní univerzity, nebyl problém. Nejprve jsem tři roky učil angličtinu na soukromé střední škole, potom jsem na dvou univerzitách prošel konkurzem, nejprve mi dali smlouvu na rok, to u cizinců obvykle dělají, aby si je nějak ověřili. Mně obě univerzity po roce nabídly plný úvazek na neurčitou dobu. Vybral jsem si soukromou univerzitu v Okajamě, kde jsem učil dalších deset let. Prvních pět let jsem tam učil angličtinu, pak zjistili, že mám také státnici z ruštiny, tak jsem učil i ruštinu. Pak jsem dělal přednášky o svých cestách, o Evropě, o Česku. Děkanka naší fakulty mi řekla, když tyto přednášky slyšela, že by byla ráda, kdybych tam založil předmět politologie. Zeptal jsem se, co to obnáší. Řekla, že si musím udělat státnici z japonštiny, protože přednášet takový předmět musím v jejich rodném jazyce, musel jsem dokázat, že ho ovládám slovem i písmem, pak jsem musel napsat ještě svoji vlastní učebnici, protože děkanka chtěla, aby ta učebnici byla napsána z pohledu Evropana.

Pojďme se ještě dotknout japonské kuchyně. V Česku je asi nejznámější japonské sushi. Je jeho chuť podobná sushi, které jste jedl v Japonsku?
Záleží, kdo sushi připravuje. Když zajdete do restaurace, kde je opravdu živý Japonec, který sushi připravuje tradičním způsobem a používá dovezené suroviny, nebo umí vybrat z našich dostupných surovin podobné suroviny, tak to sushi dokáže připravit velice kvalitně a je v podstatě k nerozeznání od toho tradičního, které může zakoupit kdekoliv v Japonsku. Tyto restaurace jsou ale většinou jen v Praze a jsou velice drahé. Ty běžné sushi bary, které jsou v rámci nějakého bufetu v nákupním centru, kde to připravují Vietnamci, tam ta chuť je někdy velmi odlišná. Nejhorší jsou sety na přípravu sushi, kde máte v jednom balení různé ingredience. Z toho se opravdu kvalitní, autentické japonské sushi udělat nedá.

Jiří Prokop se studenty na festivalu univerzity v Japonsku|foto: archiv Jiřího Prokopa

Vrátil jste se před deseti lety. Nestýská se vám?
Stýská a vždy bude. Vracím se tam, byl jsem tam už několikrát za těch deset let. Mám tam spoustu přátel. Když přijedu do Japonska tak nemusím platit jediný nocleh, jedinou snídani, jedinou večeři, protože prakticky všude mám zázemí. Dokonce některým ze svých přátel nemohu ani říct, že do Japonska jedu, protože by mně vyčítali, že jsem nezastavil. Je to můj druhý domov a vždycky bude.

Jak Japonci znají Česko? Vy jste mě fascinoval tím, že jste dnes přinesl pár knih z české literatury přeložených do japonštiny. Mimo jiné i Milerova krtečka.
Krteček pana Milera je jedna z nejpopulárnějších postaviček v Japonsku. Všechny děti ho znají, vycházejí tam nejen publikace pana Milera, ale prakticky všechny animované filmy, které u nás byly vytvořeny, jsou tam nadabovány a běží to formou večerníků. Krtečka má většina děti doma plyšového.

Minule seděla na vašem místě novinářka Šárka Kuchtová a tady je její otázka pro vás: „Slyšela jsem, že Japonci jsou poměrně nepřátelští vůči cizincům a vůči všemu cizímu, že jsou dokonce rasisti. Chci se zeptat, jestli je to pravda.“
Slovo rasisti se mi zdá být trochu silné. Je fakt, že Japonci i v dnešní době dost odlišují oblasti světa, ze kterých cizinci přicházejí. Nás Evropany, Američany a potažmo Australany považují za tu vyspělejší část světa. V japonské televizi a v kinech běží spousta amerických filmů. Myslím si, že k nám představitelům západního světa mají někdy až nekritický obdiv. To jsem zaznamenal. Není to rasismus, ale méně obdivují cizince, kteří přicházejí z toho rozvojového světa, hlavně z Afriky a z chudých zemí Asie. S tím jsem se také setkal, ale spíše u střední a starší generace. Dnešní mládež už je vychovávána k tomu, že mezi lidmi se nedělají rozdíly z hlediska rasy, národnosti, náboženství. Tato výchova je tam velice silná na školách. Chtěl bych ale zdůraznit, že pokud se cizinec odkudkoliv naučí jejich jazyk, tak ho obdivují, milují a přijmou ho jako nejbližšího přítele.

Více o tom, proč mají v Japonsku rádi Věru Čáslavkou, jak čtou knihy, a o nejlepším hovězím na světě, se dozvíte v záznamu pořadu.