Když je člověk milý na lidi, tak oni jsou milí na něj, usmívá se fotografka celebrit Hana Kalvachová

Jak jste se vlastně dostala k fotografování?
Už jako velké dítě, zhruba od svých 14 let, jsem si fotografovala Zenitem mého tatínka. A v 16 letech už jsem se potom rozhodla, že se budu fotografii seriózně věnovat. Že to bude v podstatě moje práce.

Fotografování lidí si analyzuji, baví mě ona psychospirituální záležitost. Zkrátka mě zajímají lidé, jejich vztahy a chování.
Hana Kalvachová, profesionální fotografka

Šla jste na nějakou fotografickou školu?
Nejdříve jsem studovala výtvarnou školu Václava Hollara. Bavilo mě malovat a dělat plakáty, ale na tyto obory se hlásilo velké množství spolužáků, tak jsem měla dojem, že tam nemám moc šancí se dostat, protože brali třeba jen pět lidí. Přemýšlela jsem, co jiného, a vymyslela fotografii. Měla jsem ale pocit, že na to nemám. Hrozně jsem se bála postavit se před lidi a fotit je. Myslela jsem si, že budou nepříjemní a že to nezvládnu.

Čtěte také

Fotografka Ludvida: Líbí se mi, když lidé na první pohled nepoznají, co vlastně na snímku je

Co ráda fotografujete? Lidi nebo krajinky?
Krajinky by mě také bavilo fotografovat, ale mě prostě baví lidé. Mě vůbec baví lidé všeobecně. Mé obavy se nakonec vůbec nepotvrdily a nemám s fotografováním osobností problémy. Je to taková dobrá hra, protože když je člověk milý na lidi, tak oni jsou milí na něj.

Důležité je asi navázat nějaký vztah mezi fotografem a fotografovaným objektem.
Ano, já si ty situace analyzuji, i když je tedy nearanžuji. Hrozně mě baví ona sociální nebo psychospirituální záležitost. Zkrátka mě zajímavé lidé, jejich vztahy a chování.

A jak tedy navazujete ony vztahy? Vznikají nějak přirozeně?
Vycházím z toho, aspoň mám ten pocit, že si jsme všichni podobní. Všichni touží po dobru a lásce. Z toho vycházím a myslím si, že na to lidé potom zpětně reagují.

Čtěte také

Vážkolovka Hana Balašová miluje fotografování orosených vážek v prvním ranním jemném světle

Vy, jako fotografka, se také ráda necháváte fotit? Jste ráda fotografickým objektem?
Tak nad tím jsem nepřemýšlela, ale musím říct, že když jsme se fotili vzájemně například na vysoké škole, tak mi to přišlo velmi zvláštní a měla jsem u toho až záchvaty smíchu. Potom jsem si na to tak zvykla, že vlastně neřeším, koho fotím a kdo fotí mě. Už je mi to asi úplně jedno.

Říká se, že člověk se sám sobě nelíbí, když se vidí na fotografii.
To je pravda. Říkám si, že musím těch fotek udělat více a nějaká slušná se tam nakonec najde.

MgA. Hana Kalvachová se k fotografování dostala v šestnácti letech při studiu na výtvarné škole Václava Hollara. Potom pokračovala na Institutu Tvůrčí Fotografie v Opavě. Profesionální fotografkou je od roku 2001. Pracovala v médiích Stratosféra, Ringiér, Isifa a spolupracovala s mnoha dalšími, přitom fotí stále soukromé zakázky.

Zajímá mne, jak to bylo s Karlem Gottem? Protože vy jste ho fotografovala jako paparazzi, ale máte s ním velmi milou zkušenost.
Před jeho domem se není kam schovat, takže my jsme tam byli veřejně. Bylo jasné, když měla paní Ivanka rodit tenkrát svoji první dceru, že na to všichni čekají. A bylo nás tam hodně, byli jsme nepřehlédnutelní. A pan Gott vždy, když jel kolem, tak nás naprosto slušně pozdravil. Byl úplně v klidu, nabízel nám pití i jídlo. Asi po třech dnech, což bylo hrozně dlouhé čekání, tak nám říkal, ať jedeme domů, že to je ztráta času. Že bychom měli svůj čas využít nějak jinak. Což poukazovalo na to, jak právě on je pracovitý. Vzal si od nás vizitky a slíbil, že až přijde ta chvíle, všechny obtelefonuje. To jsem vůbec nečekala. A když začala Ivanka rodit, opravdu zavolal. Nebyly to plané sliby. Všichni si je přijeli před porodnici vyfotit.

Vy už nějakých 10 let žijete na Jičínsku, kam jste se s rodinou přestěhovala z Prahy.
Ano, já jsem Pražanda. Ale narodily se nám děti a zatoužila jsem jít pryč z Prahy vysloveně na venkov. To se nám podařilo a v současnosti pořád fotím. Kromě toho jsem začala dělat i takové terapie. Pořídila jsem si terapeutický přístroj na biorezonance, který používají i doktoři.

Hanu Kalvachovou baví fotit lidi. Spolu s Tanečním ateliérem Zuzany Richterové připravila také unikátní kolekci snímků a kalendář s názvem Tanec a Jičín. Tento projekt vznikl na konci covidového období a jeho smyslem bylo vytáhnout malé i velké tanečníky ven, aby inspirovali ostatní k pohybové aktivitě a podpořili i město Jičín.

Moc děkujeme za návštěvu v Českém rozhlase Hradec Králové i za zajímavé vyprávění.