Kdo jednou čichne ke koním, tak už je prostě nikdy nedokáže opustit, usmívá se „koňák“ Alex Pejos

Vše jistě sledoval i předseda Jezdecké federace Královéhradecké oblasti Alex Pejos.
Ano, sledoval jsem to, výkony našich jezdců byly vynikající, opravdu to považuji za úspěch, byť se nedostali do kvalifikace. Ale to se může podařit na další olympiádě. Samozřejmě to trošku mrzí, protože jsme v ně vkládali velkou naději, protože to jsou nejlepší jezdci České republiky, mají hodně zkušeností. Ale bylo vidět, že olympiáda jim svazovala ruce.

Alex Pejos ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt, Český rozhlas

Pro mnohé sportovce je splněný sen, dostat se na olympiádu. A právě naše parkurové jezdectví je na olympijských hrách po 85 letech.
Je to přesně tak, naposledy bylo oficiální družstvo Československé republiky v Berlíně před 85 lety a tam se jim vcelku docela dobře dařilo, umístili se ve všestrannosti na čtvrtém místě v družstvech, což já považuji v té době za velký úspěch.

Olympijskou medaili v jezdectví získal rodák z východních Čech, František Ventura. V roce 1928 zvítězil v Amsterdamu s koněm Eliotem.
Alex Pejos, předseda Jezdecké federace Královéhradecké oblasti

Měli jsme vůbec někdy medaili z olympiády v jezdectví?
Medaili v jezdectví jsme měli, získal ji rodák z východních Čech, František Ventura. To byl vynikající člověk charakterem, prostě sportovec tělem i duší. A měl velké štěstí, že se potkal s obdivuhodným koněm Eliotem. A na Letních olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928 se mu podařilo zvítězit. Zajímavé na jeho vítězství je, že jeho zázračný kůň Eliot neshodil ani jeden skok ze tří parkurů, které absolvoval.

Čtěte také

Na Náchodsku mají netradiční tábor, kde se děti naučí jezdit na koni a také se o zvířata postarat

Pro jezdectví musí být olympiáda také velkou logistickou záležitostí, protože dostat koně do Tokia asi není úplně jednoduché.
Ano, je to trošku složitější, protože kůň je přeci jen zvíře, má své pocity a vrtochy. Nicméně koně se zúčastňují velkých šampionátů, jsou to už profíci a samozřejmě příprava na cestu je trošku zdlouhavější než u lidí. Koně se museli přepravit 14 dní před odletem do Tokia autem do Cách, tam museli prodělat čtrnáctidenní karanténu a po ní se přesunuli opět autem do Belgie, kde na ně čekal na letišti speciál na přepravu koní a odletěli do Tokia. Transport probíhá asi tak, že každý kůň je umístěn do takové speciální bedny, kde má pohyb, bedna je otevřená. Naloží se do letadla, přiváže se, aby nedocházelo k pohybu, a tak koně cestu absolvují. Je s nimi veterinář, který dohlíží, aby nedošlo k nějakým problémům.

Čtěte také

Vozataj Zdeněk Jirásek: Mít před sebou čtyři koně je větší adrenalin, než jezdit jen na jednom

Jak kůň snáší dlouhý let?
Podle mých informací to koně snášeli velmi dobře, neměli problém. Pamatuji si, že jednou, před 20, 30 lety, naše ekipa letěla do Libye a jeden koníček dostal takový stres, že musel být utracen. Ale to je jediný takový případ, na který si vzpomínám.

Jak začala vaše láska ke koním? Protože vy také koně chováte, ne?
Ano. Já jsem začal jezdit na koni ve 12 letech, jako malý kluk. Hrozně se mi to líbilo a v 16 letech už jsem startoval na prvních oficiálních závodech v parkuru. V té době, kdy mi bylo těch 16 let, tak se tento sport pohyboval ještě trošku někde jinde. U každých závodů byly ukázky dostihů, drezury a parkuru. A junioři nebo starší děti jezdili vše. Takže já jsem jezdil i ukázkové dostihy, samozřejmě parkur a od toho už byl krůček k všestrannosti, k military, kterou jsme také jezdili.

Starokladrubští koně se chovají přes půl tisíciletí|foto:Národní hřebčín Kladruby nad Labem

Měl jste jako kluk také sny, že jednou třeba pojedete Velkou pardubickou?
Takové sny měli všichni kluci, s kterými jsem jezdil. Měli jsme i sny na olympiádu. Já jsem byl v roce 1972 vítězem v juniorské kategorii všestrannosti a ta se odehrávala na pardubickém závodišti. To bylo poprvé a snad jedinkrát. Takže jsem měl tu čest vyhrát na překážkách Velké pardubické. Neskákal se tedy Taxis a Velká voda, ale jinak jsme skákali všechny profily, bylo to krásné.

Čtěte také

Kůň vyšlechtěný pro císařský dvůr. Chov starokladrubských běloušů a vraníků přežil všechny režimy

Jezdíte ještě?
Jezdím, ale už nezávodím, protože už se nemůžu srovnávat s mladými jezdci. Ale na koni jezdím a pomáhám své dceři trénovat. Je to láska na celý život. Kdo jednou čichne ke koním, tak už je nedokáže opustit.

Jste také předsedou Jezdecké federace v Královéhradecké oblasti. Jaké je tradice jezdectví ve východních Čechách?
Východní Čechy jsou v podstatě kolébkou našeho jezdeckého sportu. Protože když se vrátíme do historie, do první republiky, tak v Pardubicích byla armádní jezdecká škola, z které vyšel jednak vítěz olympiády v Amsterdamu František Ventura, potom tam jezdil Býček, Dobeš, Teplý, major Brejský, který pochází z Hradce Králové, to všechno jsou celebrity jezdeckého sportu z meziválečné období a po roce 1945. Takže jsme se měli od koho učit, což byla velká výhoda.

Jakub Schmidt a Alex Pejos ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Celý rozhovor s Alexem Pejosem, mimo jiné také o Memoriálu Františka Ventury, který pořádá Tělovýchovná jednota Krakonoš Trutnov v areálu ve Svobodě nad Úpou v sobotu 21. srpna, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.