Karel Hvížďala: O politice věčnosti

Politika nevyhnutelnosti má jako hlavní heslo větu: K tomu, co děláme, neexistuje alternativa. Kdo takový názor akceptuje, sám sebe vyvazuje z odpovědnosti za to, co se ve společnosti děje. Za vlády politiky nevyhnutelnosti trh nahrazuje politiku, a tím se prohlubují sociální rozdíly. Když sociální mobilita je umrtvena, změní se politika nevyhnutelnosti v politiku věčnosti a demokracie v oligarchii.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Warholův časopis Interview a jeho role v dějinách žurnalistiky

Jak známo, rok před 50. výročím oznámil vydavatel David Hamilton konec amerického měsíčníku Interview.

Připomínám tuto teorii citátem z Timothy Snydera hlavně proto, že vždycky, když politika věčnosti slaví svůj triumf, probouzí se k životu fikce a triumfuje nad skutečností. Za takové situace vedoucí politik vstupuje do říše své vysněné fantazie a zaplňuje veřejný prostor lživými výroky, aniž se stydí a aniž má potřebu se za ně někdy omluvit. Dotyčný politik se samozřejmě nemůže za své lživé výroky omluvit už proto, že tím by přiznal, že existuje něco takového jako pravda.

Takoví politici existovali vždycky, ale rozdíl mezi těmi současnými, kterých v naší civilizaci přibývá, a těmi dřívějšími je v tom, že kdysi politici lhali či používali polopravdy jen občas, dnešní politici věčnosti mluví pravdu jen zcela výjimečně.

Takový způsob existence ale nakonec změní i osobnost politika: falešné zprávy rozšiřují tak dlouho, až uvěří, že všechny ostatní zprávy jsou falešné. To je nakonec dovede k přesvědčení, že pravdu mají jen oni.

Ranní úvaha Karla Hvížďaly: Pátá čtvrť Davida Jana Novotného

Je to dobře, když je někdo stále odněkud. To je asi to, co člověka napadne po přečtení knihy Soukromá historie Páté čtvrti a okolí, protože tohle už dnes může říci málokdo.

To ale už není situace, kterou by měl komentovat analytik či sociolog, ale psychiatr. 

Mnoho lidí už dnes nevidí žádný rozdíl mezi někým, kdo stále lže a nikdy se neomluví a někým, kdo skoro nikdy nelže a je korektní. Jsou zvyklí akceptovat popis světa, který jim předestírají mocní, kteří to vědí, a proto jen jednoduše stále opakují to, co si o sobě myslí a co lidé rádi slyší. Problém je v tom, že tato cesta má jediný možný cíl: autoritářství, které má dvojitou morálku.

Politici v takovém režimu mohou donekonečna beztrestně lhát, ale naopak každý drobný omyl v médiích nediskredituje konkrétního žurnalistu, ale celou profesi. Dělají z novinářů nepřátele lidu, a tím jim zabraňují plnit kontrolní funkci, kterou v demokratické společnosti mají plnit spolu s justicí a opozicí. Jen zapomněli, že nikdo z autoritářských vůdců v moderní historii neskončil dobře.