Jsme poslední země na západ od Asie, kde ještě pravidelně hnízdí ohrožený raroh velký

3. červenec 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Velký znalec dravců inženýr Petr Zvolánek a samice raroha velkého ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Dnes si budeme povídat o dravcích, které sokolníci Lesů České republiky pravidelně každý rok vrací zpátky do přírody. Udělali to mimochodem i letos před pár dny, a tak nám o tom přišel povědět lesník a velký znalec dravců inženýr Petr Zvolánek.

Kdy jste letos rarohy velké vypustili?
Je to 14 dnů, v pátek a vypustili jsme jen dva rarohy. Obvykle jich pouštíme více, ale tentokrát jsme měli k dispozici jenom dva. Ten proces přípravy je trošku složitější. Jednak zahrnuje administrativní záležitosti a úkony a pak i tu praktickou část, kdy je potřeba sehnat správně vychovaná a laicky řečeno čistokrevná mláďata pro to vypouštění.

Vedle vás v našem studiu taky sedí jeden raroh velký.
Ano, je to samice, jmenuje se Zuzanka. Už je asi 12letá a máme ji pro takovéto příležitosti na Lesích Český republiky. Mimo jiné ji používáme v rámci takzvané lesní pedagogiky, což je vzdělávací program.

Čtěte také

Ona má na hlavě čepičku. Vnímá nás nebo si klidně spí?
Vnímá, určitě. Já jí zkusím tu čepičku takhle povolit a může koukat s námi tady ve studiu.

To jsou krásné oči, nádherné zbarvení. Mohli bychom si o rarohu velkém něco říct. Všichni víme, že to je nádherný krásný takový středně velký dravec. Není moc velký, i když je to raroh velký, tak je spíš možná malý.
On váží zhruba kilogram, podobně jako sokol. Je tedy o malinko větší než sokol, je to největší z těch našich čtyř sokolovitých dravců, to znamená raroh velký, sokol stěhovavý, poštolka obecná a ostříž. Ale poštolka s ostřížem mají jen asi čtvrt kila. A my se tomu rarohovi věnujeme zejména teď v posledních letech proto, že je z těch sokolovitých dravců u nás nejohroženější.

Jakub Schmidt a samice raroha velkého ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

On je doma hlavně v Asii. Ale to naše teritorium mu také náleží, patří sem. Je tady prostě také doma.
Je to takové speciální trošku pro Českou republiku, protože tady právě u nás na území České republiky končí ten jeho areál, který skutečně zaujímá téměř celou Asii. A my jsme poslední země na sever a na západ v tom areálu rozšíření, kde ještě pravidelně hnízdí.

A poznáme ho hned? Jak jej poznáme, nebo podle jakých znaků?
Obecným znakem sokolovitých dravců v letu jsou poměrně dlouhá a přitom špičatá křídla, na rozdíl třeba od káně lesní nebo od jestřába, kteří ten tvar křídel mají spíše široký a spíše na konci zakončený tupě nebo dokonce ty prstové letky tam jsou široce rozevřené. Nikoliv sevřené jak u těch sokolů. To je prostě jiná anatomie toho křídla, ale pak má i jiné znaky, podle kterých se poznávají.

Radka Šubrtová a samice raroha velkého ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Asi to bude hodně dobrý lovec. Ale já jsem někde četl, že někteří sokolníci jej za dobrého lovce nepovažují, mají jej spíš za takového papouška.
Myslím si, že o tom i svědčí historie, že se vždycky v sokolnictví používal. Je to dravec, který nepochybně má velkou odvahu. Je poměrně silný, je značně vytrvalý, čili dokáže pronásledovat kořist na velké vzdálenosti. Možná bychom třeba rozdíl mezi jím a například takovým běžně používaným dravcem v sokolnictví jestřábem mohli přirovnat k rozdílu mezi gepardem a levhartem. Gepard se sice pomalu rozbíhá, ale zato dokáže pronásledovat kořist potom na dlouhé vzdálenosti a velkou rychlostí. Kdežto levhart potřebuje skočit na to zvíře, na tu svou kořist někde ze skrytu, případně ji pronásleduje jen několik málo desítek metrů. A když to nevyjde, tak to vzdá a zase se stáhne. Čili ten raroh je prostě takový běžec nebo letec na dlouhé tratě a je velmi vytrvalý.

Také se říká, že jsou hodně chytří tito ptáci.
Oproti sokolovi, se kterým je poměrně blízce příbuzný, on vyžaduje při výcviku větší péči. On se musí skutečně ty věci naučit, ale potom je zase v nich poměrně dokonalý. Věci si dobře pamatuje. Ale zároveň to znamená, že se sokolník nesmí nikdy dopustit žádné chyby. Protože i to si pamatuje mnohem lépe než ostatní dravci.

Ono se říká, že zatímco si myslí sokolník, že cvičí raroha, tak většinou to bývá obráceně. Raroh cvičí toho sokolníka.
Obecně to platí o zvířatech, že jsou asi stokrát chytřejší než si my lidé vůbec myslíme. A kdybychom se měli s nimi vzájemně porovnávat a bylo to obráceně, ty testy inteligence dělali rarozi, tak by možná řekli, co je člověk zač? Vždyť on ani nepopolítne.

Velký znalec dravců inženýr Petr Zvolánek a samice raroha velkého ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Kolik jedinců už jste takhle vrátili zpátky v Lesích České republiky do přírody? Protože už jsme říkali, že to děláte poměrně pravidelně, každý rok vlastně.
My to skutečně děláme pravidelně, až na výjimky, každý rok. A od roku 1995, když jsme se záchranným programem pro sokola stěhovavého a raroha velkého v České republice začali, on to byl státní program, ke kterému se lesy spontánně připojily, musím říct, že tehdy jsem byl na Broumovsku, kde ještě poslední sokoly, snad možná ne-li poslední hnízdo sokolů v přírodě, asi v roce 1971, předtím, než definitivně z té naší České republiky zmizeli, zejména tedy v důsledku používání pesticidů DDT, tak se mně jako sokolníkovi jevilo jako vhodné, že bychom tam jako Lesy České republiky se zasadily znovu o obnovování té populace sokola stěhovavého v tamních skalách na Bromouvsku, na Adršpašsku. Jsem rád, že se tak stalo, že se k tomu programu Lesy ČR připojily a spolu s dalšími subjekty se o návrat sokola do České republiky výrazně zasazovaly.

A u sokola se to tedy podařilo.
Stavy sokolů stouply prakticky z nuly až do nějakých současných zhruba kolem 80 párů v České republice a každý rok to docela prudce stoupá. To se podařilo, ale bohužel stavy raroha stagnují. Nedaří se je zvyšovat ani prostřednictvím těch repatriací, to znamená vypouštění v zajetí odchovaných mláďat do přírody. Tam je tedy potřeba určitě napřít ještě pozornost, abychom to všechno prozkoumali.

Vy jste říkal, že to jsou odchovaná mláďata někde ve voliéře. Tam se o ně stará asi nejen ten chovatel, ale hlavně rodiče, protože i to je důležité.
Ano, to je alfa a omega. Oni sokolníci v České republice odchovají dohromady asi 750 mláďat sokolů, rarohů, orlů a spousty dalších dravců, ale i sov, každý rok. A z nich mláďata, která jsou takzvaně čistokrevná, aby se nejednalo o nějaké křížence a ta, která jsou vychovaná svými vlastními rodiči, tak tam to vtištění, to znamená, že ta mláďata si vtisknou obraz rodičů, obraz hnízdní péče, zkrátka to všechno, co v těch senzitivních periodách mají při tom hnízdění získat, tak aby načerpali. A potom je můžeme vzít a vypustit je do přírody a pokusit se je začlenit tak, aby v té přírodě posílili zbytkovou populaci nebo dokonce populaci obnovili a zapojili se do reprodukčního procesu.

autor: jak
Spustit audio