Jsem vděčný, že jsem celý život mohl učit děti a hrát s kapelou, říká kapelník skupiny Kantoři
11 osobností napříč nejrůznějšími obory se nově může pyšnit oceněním Osobnost Královéhradeckého kraje. Mezi laureáty je i muzikant a učitel Jan Filip, v minulosti dlouholetý ředitel Základní umělecké školy Jana Maláta v Novém Bydžově, který se proslavil jako zakladatel a kapelník folkové skupiny Kantoři, která od roku 1970 patří k nejdéle nepřetržitě působícím hudebním skupinám u nás.
Gratuluji k ocenění! Je to medaile druhého stupně za celoživotní přínos umění, kterou jste dostal od Královéhradeckého kraje. Co to pro vás znamená?
Mám samozřejmě radost, nějak to tak vyšlo, že jsem celý život mohl dělat to, co mě bavilo. To znamená jednak učit děti a jednak hrát s kapelou. To je vzácná souhra a jsem za to vděčný.
Hned za začátku bylo jasné, že budu dělat folk. Na první Portě jsme dostali ocenění za objevnou dramaturgii a celkový hudební projev.
Jan Filip, kapelník folkové skupiny Kantoři
Jak jste se dostal k muzice? Vy pocházíte z Hronova, je to tak?
Ano, tam jsem začal navštěvovat tehdejší hudební školu, Lidušku, lidovou školu umění. Ta byla nejdříve pod kostelem, pak za šraňkama. Naši usoudili, že mám hudební sluch, naučil jsem se v pěti letech hrát na foukací harmoničku, kterou měl můj otec. On ji opatroval jako svátost a já jsem se sám potají učil na ni hrát lidové písničky. Takže jsem mohutně vyhrával a přefoukal jsem mu ji. Ale otec se nezlobil a přihlásil mě do lidové školy umění.
Čtěte také
Tam to byla zobcová flétna?
Ne, tam jsem začal na housličky. A měl jsem výborné učitele. Paní učitelka s námi založila také smyčcové kvarteto, když už jsme něco uměli. To mě strašně bavilo. A pak, když přišli Beatles, tak to byl raketový nástup. Říkal jsem si, že musím něco takového zkusit taky. Tak jsme dali do kupy bigbítovou kapelu a vyhrávali jsme. Pak přišli Rangers a Greenhorns, jejich nádherné texty a písničky. Nesmím zapomenout na Český skiffle bratří Traxlerů, to bylo něco tak převratného, to byla první deska, kterou jsem si koupil. Nemohl jsem se nabažit toho, co na akustické nástroje dokážou zahrát, to mě úplně fascinovalo. A to už byl počátek toho, že budu dělat folk.
Bylo jasno, kterým směrem se budou Kantoři ubírat, když jste je v roce 1970 založil.
To bylo jasné. A navíc jsme měli to štěstí, že s námi začal spolupracovat hradecký hudební skladatel Jaroslav Hybner, který nás ještě víc nasměroval na lidové písničky. Začal psát aranže a byla to paráda. Byli jsme tenkrát hodně slavní, vystupovali jsme na festivalech, ale i v televizi. Byla to jiná doba. V té zakládající sestavě jsme byli všichni novopečení učitelé, bylo nás šest, čtyři chlapi, dvě děvčata. Na první Portě jsme hned dostali ocenění za objevnou dramaturgii a celkový hudební projev.
Vy jste tenkrát také studoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové?
Ano, já jsem dělal hradecký peďák, měl jsem aprobaci hudební výchova pro šestý až devátý ročník základní školy a k tomu jsem měl ještě učitelství národní školy první až pátý ročník. Což bylo s malými dětmi, mě to moc bavilo. Pak jsem si dodělal ještě dějepis, takže jsem měl dva předměty na druhý stupeň a už jsem byl s těmi většími. A to byla také paráda. Učil jsem v Chlumci nad Cidlinou. Bylo to úžasné. Začínal jsem učit nejdříve na základní škole v Třebechovicích pod Orebem. Ale pak jsem měl jít na vojnu, tak jsem jim oznámil, že nenastoupím další rok, tak si za mě vzali náhradu. Já jsem nakonec tři dny před nástupem na útvar získal ještě odklad a na tom základě potom modrou knížku a našel jsem vůbec. Bylo místo na základní škole v Chlumci nad Cidlinou, ale mně se tam nechtělo, protože jsme měli kapelu, chtěl jsem být v Hradci. Ale tehdejší vedoucí odboru mi řekla: půjdete do Chlumce. Já vás tam třeba ožením.
Hrajeme už pěknou řádku let, letos slavíme 55 narozeniny. Chceme vydat nové album, už ho máme připravené. Bude patnácté v pořadí.
Jan Filip, kapelník folkové skupiny Kantoři
A oženila?
Měla pravdu, opravdu jsem si tam našel manželku. Ona přešla po chodbě a bylo to hned jasné. Byla družinářka, měla střední pedagogickou školu, celý život byla v družině a pak ještě pracovala na speciální škole, takže celý život ve školství.
Pak následoval Nový Bydžov a základní umělecká škola, kde jste dělal ředitele a učil děti na housličky?
Já jsem měl hlavně teorii. Ona mne nikdy nebavila, tak jsem si říkal, že s tím musím něco udělat, aby to děti bavilo. Takže jsem si to promýšlel a skutečně pak děti chodily rády na nauku. Dokonce jedna holčička řekla svému panu učiteli, že cvičit na nástroj ji moc nebaví, ale na nauku že by chodila.
Čtěte také
Co současnost a Kantoři. Hrajete a vystupujete?
Ano, hrajeme už pěknou řádku let, letos slavíme 55 narozeniny. Připadá to na listopad, vznikli jsme 16. listopadu 1970. Téměř jako skupina Olympic, ale ti vydrželi ještě déle. Chtěl bych jít v jejich stopách, aby nám to co nejdéle vydrželo.
Kolik vás je? Hrajete ve třech?
Moje dcera se mnou hraje od roku 1993, to je naprostá rarita, 32 let spolu hrajeme. A pak kolega Miloš Panchartek, ten se mnou hraje od roku 2000, takže už také pětadvacátý rok. Stále držíme linii nastavenou v roce 1970, lidové písně různých národů s využitím i některých historických nástrojů. Především niněra a dudy.
Jak oslavíte tu letošní pětapadesátku?
Chceme vydat nové album, že už ho máme připravené. Koncem června začínáme natáčet a věřím, že nejpozději první týden v červenci bude hotovo. Bude už patnácté v pořadí. Zatím jsme jich natočili čtrnáct. To čtrnácté se vydalo v roce 2020 za epidemie covidu. Byli jsme z toho trochu zděšení, album vydané a najednou všechny koncerty zrušené. Ale jsme zpátky.
Jan Filip, muzikant a učitel, zakladatel legendární skupiny Kantoři, který v dubnu obdržel medaili Královéhradeckého kraje druhého stupně za celoživotní přínos umění, byl dnes naším hostem.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.