Josef Laufer režíroval v polské televizi i kubánském národním divadle

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Laufer na křtu CD

Dnešním hostem je muž, který se vyučil ve vrchlabské Tesle a pracoval ve Výzkumném ústavu vakuové techniky. Nakonec se jeho život ubíral úplně jiným směrem. Je zpěvák, herec, spisovatel, režisér.

Narodil se ve Francii a část dětství strávil v Anglii. Je synem lékaře Maxima Laufera a španělské zdravotní sestřičky. Po celou dobu 2. světové války žil s rodiči a mladším bratrem Alanem v Anglii. Do Čech se rodina vrátila v 50. letech. Dnešním hostem je Josef Laufer.

Maminka tatínka všude doprovázela, když se vrátili do Čech, nestýskalo se jí po její rodné zemi?

„Samozřejmě že ano, my jako malí jsme to pořád slyšeli. Ona byla nesmírně čiperná a energická, otec byl neustále v práci a ona se o nás moc pěkně starala. A bylo to krásné dětství. Otce šoupli do pohraničí a byli jsme u Sokolova v Dolním Rychnově a tam dělal obvodního lékaře pro místní sklárny. Protože byl úžasný expert a dělal dětskou ortopedii nesmírně dobře, tak ho přizvali do Prahy a od 50. roku bydlím v Praze.“

Vy jste vystudovaným hercem, po vojně jste studoval DAMU. Ale ještě předtím jste se vyučil v Tesle. Proč právě tam?

„V 50. letech jako syn nedělnického původu jsem neměl možnost jít studovat na střední školu. Neměl jsem správný kádrový profil. Pak už jsem se flákal, když jsem věděl, že z toho nic nebude. Já chtěl být lékařem jako otec. Teda jako malý jsem chtěl být kazatel. Ale lékařská kariéra mě nečekala, tak jsem si říkal, že třeba aspoň inženýrská. Tak jsem udělal přijímačky a šel do učení ve Vrchlabí. Nastoupil jsem do Výzkumného ústavu a už jsem měl roupy. Bavila mě pantomima, zpívání a všechno co bylo na jevišti.“

O vašem hudebním talentu se mluvilo i v dívčím internátu v Herlíkovicích. Ve vás to bylo, ta touha zahrát, zazpívat, pustit si nějakou pěknou muziku.

„Je pravda, že už v tom učení jsme vzali gramofon v sobotu a odešli jsme s ním do dívčího internátu z Vrchlabí do Herlíkovic. Ale to byly takové cajdáky, to jsme se ploužili. Ale pak jsem našel ragtimovou desku a tím jsem byl pohlcený. Tak to začalo, ale pořád mě lákalo divadlo.“

Josef Laufer v muzikálu Muž se železnou maskou

Na DAMU jste studoval v ročníku s Ladislavem Pucholtem, s Jiřím Wimmerem. Vy jste si zahrál jednu z rolí ve Starcích na chmelu.

„Režisér Rychman o mně věděl, říkal, že bych mohl být ten padouch, protože já hrál mafiány, hlavně tedy v zahraničních filmech. Jenže jsem byl až moc padouch. Takže vybral Miloše Zavadila, to byla dobrá volba. To byl takový zkažený Mirek Dušín. Takže jsem si zahrál jednoho z průvodců s kytarou.“

Zahrál jste si i v Rozmarném létě a kvůli té roli jste se učil chodit po laně. Nakonec toho klauna si ale zahrál režisér Menzel sám.

„To se tak stane v životě. Ale pan režisér Menzel se mi asi tak před pěti lety omluvil, protože on si tu roli moc přál hrát.“

Vaší manželkou je od roku 1969 kostýmní výtvarnice Irena Greifová, které vy sám říkáte, že je slavnější než vy sám. Na svém kontě má celou řadu filmů a představení.

„Jsem rád, že Divadelní ústav nedávno vydal mojí ženě hezkou publikaci, kde je asi 200 divadelních inscenací. Od Libuše po Jesus Christ Superstar se podepsala na všem. Dokonce učila na Divadelní fakultě scénografii a byla dlouho členkou Národního divadla. Když jsme se poznali, tak pracovala na prvním celovečerním filmu a to byli Světáci. Pak přišly další filmy, Petrolejové lampy, Noc na Karlštejně, Tři veteráni nebo Jezerní královna. Jestli je někdo v rodině slavný, tak je to moje žena. Jsme spolu padesát let a vlastně mrvíme umělcům průměr. My jsme spolu několikrát pracovali, protože já jsem jeden čas byl zaměstnán v Polsku v televizi jako režisér. Tam jsem 5 let režíroval a točil jsem parafrázi na Popelku s jednou rumunskou herečkou na hradě. Tam nebylo nic, kamery příšerný, zmuchlaný kostýmy v pytlích, tak mi Irenka jela se mnou a pomáhala s tím vším.“

Josef Laufer natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Vy jste režíroval nejen v Polsku, ale taky v Německu, spolupracoval jste na Kubě taky tlumočil.

„Na Kubě v Národním divadle jsem režíroval a v Německu a taky ve Švédsku a na Slovensku dlouho. A všechno mě to bavilo.“

Váš největší hit měl mít úplně jiné téma, ta písnička se tuším měla jmenovat S tím klukem na nábřeží?

„Ne, já když jsem tu melodii poslouchal, tak mě napadl příběh tuláka na pobřeží s malým chlapcem a opuštěným psem a jak jsem jel autem, tak mi do hlavy skočilo to „Já jedu dál“ a když jsem přijel domů, tak to bylo za hodinu hotové. Řadová píseň na LP z roku 1983 a sama si našla cestu ke kamioňákům. Plynulo to samo a kamioňáci mají tohle jako hymnu. Mají různá setkání a dostávají třeba ceny za design a tak se stalo, že v Trnavě je takový jeden, říkají mu Banjo a on má na té kabině můj vyvařený ksicht s doutníkem. Přes celou tu kabinu a na korbě má napsáno Sbohem lásko, já jedu dál. Jezdí s tím z Maďarska do Finska, no kdo má takovouhle reklamu na silnici?“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Tady je otázka od Patricie Strouhalové: „Měl jste nějakou vysněnou partnerku, se kterou jste se na place nepotkal, ale toužil po tom.“

„Byla to Lucia Bosè, to byla italská herečka, která krátce hrála.“