Jezdil na kostitřasu okolo Hradce a dostal chuť vyrazit do Evropy. Už má v nohách 20 tisíc kilometrů

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy
Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Český rozhlas Hradec Králové vám dnes představí jednoho „krásného blázna", který na vysokém kole projel skoro celou Evropu. Je to rodák z Hradce Králové a jmenuje se Ivan Burkert.

Nezlobíte se, že jsem vás představil jako v uvozovkách krásného blázna?
Ne, nezlobím. Doma mě tak občas také nazývají.

Ivan Burkert ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jak jste vůbec přišel k tomu vysokému kolu? To je opravdový kostitřas. To znamená velké obrovské kolo vepředu a malinkaté vzadu.
Dostal jsem se k němu úplně čirou náhodou. Jednou jsem se na Tour de France potkal s Pepou Zimovčákem a už jsme si zůstali. Tak by se to dalo říct ve stručnosti.

Jsou dny, kdy dřete a nikam to nevede. A pak zase jedete s radostí. To je kouzlo, cesta má dvě stránky. Tu těžkou i odměnu.
Ivan Burkert, cestovatel na vysokém kole

Josef Zimovčák je takový náš český průkopník jízdy na kostitřasu.
Pepa Zimovčák je mistr světa na vysokém kole. Je to možná nejznámější člověk nejen u nás, ale na celém světě, který na kostitřasu jezdí.

On snad na něm dokonce absolvoval i slavnou Tour de France?
Projel všechny etapy na Tour de France. Tam jsme se my potkali. A pak už jsem se zúčastňoval všech jeho akcí. Projížděl Giro d'Italia, Vueltu, absolvoval další akce, jako když měla naše republika předsednictví Evropské unie v Bruselu, tak jsme jeli trasu Bratislava - Brusel. A tam někde vznikl můj nápad, také sednout na vysoké kolo.

To mě zajímá, jaké byly vaše začátky. Ono to asi není tak, že na to kolo člověk jen tak vyleze a hned jede. Musí se hodně trénovat?
Když jsem doma naznačil, že bych si chtěl pořídit vysoké kolo, tak to nesetkalo s úplně dobrou odezvou. I já jsem měl i trošku strach z toho, jestli se to naučím. Ale je to otázka 5, 10 minut. Jediné, co je potřeba, naučit se dobře z toho kola rychle slézat a naskakovat. Jinak ta samotná jízda už je v pohodě. Třeba teď o víkendu jsem učil asi šest lidí, dceru, syna a pár dalších lidí a všichni se rozjeli.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Jak je to kolo vůbec vysoké?
Kolo má 54 palců. Takže krát dva a půl centimetru, když to spočítáme.

Kdy jste začal přemýšlet o tom, že pojedete dál než jen okolo Hradce?
Já jsem měl v hlavě tenkrát cestu pěšky do Santiaga de Compostela, že bych šel odněkud z Francie. To je Svatojakubská pouť. Ale když jsem sedl na to vysoké kolo a začal jsem jezdit kolem Hradce, tak ohlas lidí byl tak veliký, že jsem si říkal, proč nespojit Svatojakubskou cestu s vysokým kolem. Tak vznikly první myšlenky na mých prvních jízdách kolem Hradce. Tam se zrodil ten nápad a potom se odvíjely další cesty. Myslel jsem si, že Santiago bude jediné a poslední, ale na posledních kilometrech, když jsme pak přijížděli k Atlantiku, tak už bylo v hlavě něco dál.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Takže už tam se zrodil další nápad?
Většinou se rodí vždy při každé cestě na těch posledních kilometrech nějaký další nápad.

A já bych právě naopak řekl, že když jedete už dvacátý či třicátý den, tak budete mít spíš nápady, že už nikdy nikam.
Je pravda, že když jedete dvacátý den, tak si říkáte, co tady vůbec dělám. Zejména, když jedete třeba celý den v dešti. Ale potom, když už jedete ty poslední kilometry cesty, když už jste skoro v cíli, tak vám to nedá a naplánujete si něco dalšího.

Kam všude už jste tedy vyrazil? To Španělsko byla vaše první velká cesta?
První bylo Španělsko, to byla první cesta k Atlantiku. Druhou cestu jsem původně plánoval do Jeruzaléma, jenže tam to úplně nešlo. Takže mi zůstal hlavně Orient a jeli jsme do Říma, ale trošku oklikou přes Istanbul a Atény. Z Řecka jsme se přeplavili k Neapoli a přijeli do Říma z jihu. Další cesta potom vedla na Nordcup do Norska, na nejsevernější výběžek. A pak jsme cestovali Pobaltím do Petrohradu - Pobaltí, Finsko a Petrohrad.

Vaše poslední velká zahraniční cesta?
Zatím poslední cesta, kterou jsme teď absolvovali, bylo Skotsko. Ale zase jsme jeli trošku oklikou, protože jsme putovali Polabím, potom státy Beneluxu a pak teprve nahoru.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Vy jste na vysokém kole projel skoro celou Evropu, což je opravdu neuvěřitelný výkon. Když si představím staré vysoké kolo, kde asi nemáte ani přehazovačku.
No, to ne. Když potřebuji přehodit třeba na horské etapy v Alpách, tak na to máme druhé kolo, které je o něco menší. Takže přehodíme kolo na další kliky. To je jediná přehazovačka.

Jak se na takovém kole brzdí? Protože tam šlapky pořád jedou, ne?
My máme brzdu, ale musíme vlastně slézt, nedá se brzdit nahoře na sedátku. Musíme slézt dozadu na stupátko, případně když už to není k dobrzdění brzdou, tak dáme na zadní kolečko nohu. Tak se brzdí i v Alpách a Pyrenejích, které jsem několikrát projel.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Pojďme k vaší zatím poslední cestě, která vedla z Krkonoš od pramene Labe až do Skotka. To se mi líbí, je to takové symbolické.
Jeli jsme to letos v létě, začínali jsme v červnu a dojížděli jsme zkraje srpna. Před tím, než jsme vyjeli z Hradce, tak jsme měli takový prolog do Krkonoš k prameni Labe. Potom sem do Hradce a následoval asi týden balení. Pak jsme vyráželi směrem na Hamburk. Projížděli jsme státy Beneluxu, Holandskem, Belgií, Lucemburskem, pak jsme to nasměrovali do Paříže, Versailles a zámky na Loiře. Pak na Mont-Saint-Michel a následně jsme se z Normandie přeplavili do Anglie, potom do Irska, tím jsme projeli nahoru a odtud do Skotska na nejsevernější jeho výběžek.

Ivan Burkert jezdil na kostitřasu okolo Hradce a dostal chuť vyrazit do Evropy

Kolik to bylo celkem kilometrů?
Asi 4 200 kilometrů.

Co jste si vezl všechno s sebou? Říkal jste, že jste týden balili. Takže s vámi jede nějaké doprovodné auto?
Ano, máme doprovodné auto, v kterém spíme. Není to žádný velký karavan. Je to normální osobní auto s vyndanými sedačkami. Ale vezeme si v něm s sebou vše. Například zavařuji 40 sklenic masa, abychom měli po cestě dobré jídlo. To je potřeba po namáhavém dnu. Veškeré vybavení máme s sebou.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Co bylo na té cestě nejtěžší a co bylo naopak nejkrásnější?
Nejkrásnější je prostě celá ta cesta. Samozřejmě těch dnů, kdy toho máte plné zuby, je víc. Ale měli jsme dobré počasí až do Anglie. Tam nás dohnalo typické anglické počasí, asi jsme si ho zasloužili a potřebovali si to vyzkoušet. Tam už to potom bylo takové krizovější.

A vaše nejtěžší okamžiky?
To je zpětně těžko říct. Někdy, když jedete třeba proti větru a kolo se vám nehýbe, dřete a nikam to nevede. Nebo když jedete v dešti, takových chvil je prostě víc. Ale naopak dnů, kdy jedete s radostí, lidé vás povzbuzují, vidíte nádherná místa, kterými projíždíte, tak těch je rozhodně víc. Ovšem v tom je to kouzlo, že to má obě stránky. Tu těžkou i tu odměnu.

Zatím poslední pouť Ivana Burkerta na kostitřasu vedla do Skotska - projel při ní půl Evropy

Jak na vás lidé reagují po cestě? Protože takové kolo se jen tak nevidí.
Ohlas je veliký. Když jsem si kolo pořizoval, tak jsem vůbec nečekal takový ohlas. Možná i proto jsem na ty cesty začal vyrážet. Řeknu takový příklad, jezdili jsme kolem větrných mlýnů Kinderdijk a tam jedna Japonka byla tak zapálená, fotila mlýny a najednou jsem tam projel já. Nestihla si mě vyfotit a byla tak nešťastná, že se mi jí zželelo a otočil jsem to ještě jednou, aby si mě mohla vyfotit. Lidi nás zvali třeba na večeři v Normandii, kontakt s lidmi je na tomto kole opravdu výrazný.

Mám s kostitřasem najeto necelých 20 000 kilometrů. Asi 500 mi chybí. Takže bych měl určitě ještě někam vyrazit.
Ivan Burkert, cestovatel na vysokém kole

Když dojedete každý den do cíle, tak ještě píšete deník, co jste během dne zažili. A z toho samozřejmě potom vznikají knížky.
Vyšly už čtyři knížky a teď se pracuje na páté. První knížka vyšla celkem náhodou, protože jsem si zapisoval deníky původně pro sebe. Ale pak přišel z Francie dopis, noviny mi přišly od chlapíka, který nás tam potkal a tím byly tedy objeveny mé deníky. Další zápisky jsem už potom psal s tím, že z toho bude další knížka.

Nesmíme také zapomenout, že vaše cesty mají charitativní podtext. Jak se jmenuje tento projekt?
Akce se jmenuje Na kole dětem. Je to vlastně akce Josefa Zimovčáka, letos proběhl už 10. ročník. Je to akce, kdy jedeme přes Českou republiku a lidé a podnikatelé v městech, kterými projíždíme, přispívají na onkologickou léčbu dětí.

Když jedete i do světa, tak i tam si logo tohoto projektu berete s sebou.
Logo vezu s sebou, lidi se kolikrát ptají na tuto akci. Ptají se, jestli to je můj sponzor, tak jim vysvětlujeme, že to sponzor není, že si to sponzoruji sám sobě. Ale toto, že je charitativní věc.

Josef Zimovčák na cyklotour

Kam to bude příště, Ivane?
To je vždycky otázka. (smích) Já bych se zeptal manželky. (smích) Ta řekne. V hlavě něco mám, ale je to ještě strašně čerstvé. Už jsem to jednou vypustil, že to možná bude ještě jednou nějaký Balkán. Kolem Jadranu a potom dál někam dolů Balkánem. Je tam ještě volné místo na mapě. Ale zatím je na to ještě moc brzo.

Kolik už jste ujel celkem kilometrů na vysokém kole? Počítali jsme to?
Je to necelých 20 000 kilometrů. Asi 500 kilometrů mi chybí do té dvacítky. Takže bych měl asi ještě někam vyrazit. (smích)

Jakub Schmidt a Ivan Burkert ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Tak nám dejte potom zase vědět, až se vrátíte. Moc rádi si s vámi znovu popovídáme. Ivan Burkert byl naším hostem. Díky a vždycky šťastnou cestu. Na shledanou.
Děkuji a na shledanou.

Spustit audio

Související