Jedy jsou všude a člověk si na ně buď zvykne, nebo nepřežije, říká toxikolog Jiří Patočka

prof. RNDr. Jiří Patočka DrSc. přední český toxikolog s dlouholetou vědeckou praxí, je emeritním profesorem na Univerzitě obrany v Hradci Králové a řádným profesorem toxikologie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Představujeme vám výjimečné lidi, výjimečné seniory, kteří i přes svůj věk stále aktivně žijí, optimisticky nahlíží na svět a někteří z nich dokonce stále aktivně pracují. A to je případ i toxikologa profesora Jiřího Patočky. Cítíte se vůbec jako senior, protože stále přednášíte na univerzitách, pracujete, jste činorodý. Vás by asi pod stromečkme takové ty důchodcovské bačkory nepotěšily.
No, to asi ne, ale já je také neočekávám. Jak se člověk cítí? Nějak nestíhám zvládnout to, že stárnu, tak bych to řekl. Nemám na to prostě čas. A to je možná ten nejlepší recept.

Toxické látky (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

Jak jste se dostal k chemii a toxikologii? Vy pocházíte z Veverské Bítýšky, což je kousek od Brna.
V Brně jsem také studoval chemii a fyziku, protože jsem se v mládí nemohl rozhodnout, čemu dát přednost. Ale o tu chemii jsem měl vždy už jako dítě z nějakého neznámého mně důvodu zájem a neustále jsem vyhledával nějaké knihy, kde bych se něco dověděl. Pak gymnázium a posléze přírodovědecká fakulta v Brně rozhodly o tom, že jsem se dal na chemii organickou.

A co z vás chtěli mít rodiče?
Já si myslím, že rodiče mě nijakým způsobem neusměrňovali a ani mi nějak neříkali, čím by chtěli, abych byl.

Na stárnutí nemám prostě čas.
toxikolog Jiří Patočka, spoluautor knihy Doba jedová

Takže třeba muzikant nebo sportovec, neměli takové sny.
Ne, to v žádném případě.

Váš tatínek byl stolař, truhlář?
Ano, na Moravě se jim říká stolař, protože vyrábí stoly. A v Čechách se jim říká bednář, protože vyrábí bedny, ale dělají jedno a totéž. Ta tatínkova práce mne přivedla k lásce ke dřevu, takže to mi také zůstalo. A pokud mám ještě chvíli čas a hlavně energii, tak s tím dřevem pracuji.

Toxické látky (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

Vyrábíte nebo jste vyráběl kdysi ze dřeva takové hlavolamy, které nikde nebyly.
Ano, to je také pravda.

Čím vás ten obor toxikologie tak zaujal? Protože pokud já si vzpomenu na hodiny chemie na školách, tak tam moc legrace nebylo.
To máte pravdu. Chemie je takovým předmětem, který není milován. Studenti ho nemají rádi, nevím z jakého důvodu. Já naopak jsem v něm zalíbení našel. Kam se podíváme kolem sebe, všechno je samá chemie, všechno je nějaká substance, nějaká chemická sloučenina. Setkáváme se s nimi na každém kroku. A mně todle vždy zajímalo. Zajímaly mě nejrůznější experimenty, které se v té chemii daly dělat. A po čase se ten můj zájem vyhranil tak, že jsem se orientoval na tu chemii organickou. To je chemie, která se zabývá látkami, které původně uměla vyrobit jenom příroda. Lidé se dlouho domnívali, že je k tomu potřeba jakási životní síla vis vitalis, aby něco vzniklo, co v té neživé přírodě neexistuje. Ale syntetizací močoviny jako vyloženě organické látky z látky neorganické, se ta hranice prolomila. A později se ten rozdíl setřel. Nicméně ta organika je dnes neobyčejně rozsáhlou vědou. Snes už známe miliony chemických substancí, které buď připravila příroda a my jsme je izolovali a popsali, anebo jsme je vyrobili sami v laboratoři.

Musíme připomenout, co jste vy v té toxikologii konkrétně dělal. Kromě té knížky, která se stala bestsellerem.
Ano. No, víte, když jsem skončil školu v Brně, tak jsem dostal umístěnku. A protože jsem v té době chodil s dívkou, která studovala medicínu, tak jsme nějak tak uvažovali o tom, abychom byli poblíž, až ona to také dokončí, protože medicína trvá o rok déle. A takovým místem, které se naskytlo na umístěnku, byl Hradec Králové. Já jsem přišel do Hradce jako člověk, který tuhle oblast moc neznal. Můj tatínek spíš tíhnul na Slovensko, kde v Levoči sloužil jako voják. A proto jsme spíš jezdívali na východ než na západ. Ale Hradec se mi zalíbil pochopitelně. Když jsem já sem nastoupil, tehdy se to jmenovalo Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav.

Toxické látky (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

Vaše dvě knihy Doba jedová a Doba jedová 2 se staly velkým bestsellerem. Novináři se váš určitě ptají po přečtení těch knih, co vůbec jíte? Protože z těch knih vyplývá, že všude kolem nás jsou jedy. I v potravinách.
To máte pravdu. Ale tato záludná otázka je obtížná na zodpovězení, protože bych lhal, kdybych říkal, že se tím, co v té knize píšeme, moc řídím. Ono se to nedá, protože jak sám říkáte, jedy jsou opravdu všude a člověk si na ně buď zvykne, nebo nepřežije.

Pravda tedy je, že jsme těmi jedy obklopeni.
Opravdu kam se podíváme, všude jsou jedy a my nevíme, co to udělá s budoucími generacemi. Proto ten název naší knihy Doba jedová má nějakým způsobem postihnout to, že my jsme se dostali do určitého období, kdy ty chemické látky, což je podstata těch jedů, nás neustále obklopují. A ať chceme, nebo nechceme, neustále se s nimi setkáváme. Valná většina těch chemických látek je nechci říct neškodná, ale nejsou to takové nebezpečné jedy, abychom po jejich polknutí zemřeli. Ale my nevíme, co v těch nepatrných koncentracích, které do našeho těla neustále pronikají, udělají za ten náš dlouhý život. A nejhorší je na tom snad to, že vlastně začínají působit na člověka již od samého narození, ba dokonce ještě před narozením, od samého početí. A protože mnohé z nich se chovají jako arteficiální hormony a vývoj člověka je těmi hormony řízen, tak z toho jsou určité obavy.

prof. RNDr. Jiří Patočka DrSc. přední český toxikolog, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové s Jakubem Schmidtem|foto: Milan Baják

Co vás ještě baví? Kromě té vaší úžasné práce samozřejmě.
Pochopitelně se snažím bavit i jinak než tou chemií, protože toxikologie je sice věda chemická, protože každý jed je buď chemická látka nebo její směs, ale aby se jako jed mohla projevit, musí působit na nějaký biologický objekt, na nějaký živý organismus, ať už je to člověk, ať už je to bakterie, ať už je to rostlina. A z toho vyplývá i můj vztah k přírodě, k těm biologickým vědám. A tak rád houbařím a chodím na houby.

Snažil jste se vždy studenty nějakým způsobem nadchnout pro tu chemii?
No, bez toho by se asi učit nedalo. Já jsem se je vždycky snažil do toho učení vtáhnout, protože bez toho se prostě nedá vztah mezi učitelem a studentem ani vytvořit. Proto jsem se je snažil zatáhnout co nejvíc do té vědy. A protože se ve vědě topí spousta peněz, protože výzkum není levný, tak je potřebí, aby z toho něco bylo vždy nějak užitečné i pro ty budoucí generace. A proto je potřeba ty výsledky výzkumu nejen publikovat, ale také propagovat. Proto jsem se vždy snažil psát články do takových časopisů, jako je třeba Vesmír a podobně. A do toho jsem se snažil zatáhnout i svoje studenty.

Pane profesore, já vám děkuji i za tu řadu lidí, kterým jste udělal tu chemii a fyziku díky vašim knihám jaksi srozumitelnější. Za to vám děkujeme.