Jednou budeme litovat, že jsme málo milovali a cestovali. Tak jezdím do světa se stále větší láskou

Neúnavný cestovatel, tulák, absolvent pětiletého studia etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pořadatel poutavých cestopisných přednášek a promítání, Libor Drahoňovský přijal pozvání do studia Českého rozhlasu Hradec Králové. Jel jste k nám stopem?
Ne, využil jsem České dráhy.

Vy jste velký propagátor stopování. Kolik zemí už jste díky němu takto procestoval?
Úplně jsem to nepočítal, ale bude to určitě přes jednu desítku. Já se totiž do některých zemí vracívám často. Jezdím třeba po několik let do jedné země. Když to vyjmenuji v krátkosti, tak je to Rusko, kam jezdím na různá místa, zejména po evropské části země. Pak to jsou některé balkánské země, nejraději mám Makedonii, Albánii a Černou Horu. Potom mám v rámci autostopu trošku procestovaný Orient. To je Turecko, Sýrie před válkou, Írán, Jordánsko a Libanon. A potom ještě i Gruzii, která je už na pomezí Orientu.

Jezdíte vždycky sám? Nebojíte se? Vzhledem k těm zemím, které vás přitahují?
V Čechách máme takové povědomí nebo takový stereotyp, že jsou tyhle země nebezpečné. Ale já jsem toho názoru, že většina z nich to jsou policejní státy. A tam je ta bezpečnost poměrně vysoká. Vždycky říkám, pokud tam nevznikne nějaký válečný konflikt, tak je tam bezpečno.

Albánie je krásná hornatá země|foto: Libor Drahoňovský

Nelákalo vás vyjet úplně někam jinam? Anglie, Francie, Německo. To jsou takové ty země, kam naši turisté vyrážejí.
Ono by mě to i lákalo, ale člověk zase nemá tolik času a musí si v životě vybrat, co bude jeho prioritou. Je pravdou, že se někdy podívám během roku alespoň nakrátko k německým nebo k rakouským sousedům, to ještě tak zvládnu. Ale pak už jezdím víceméně na ten východ, protože ten mě zajímá i z hlediska badatelského. V rámci studií se zabývám zejména Ruskem. Byl jsem tam loni i předloni. Na výzkumné cestě jsem zkoumal dřevěné kostely a jejich stavební boom, proč se jich tam zase znovu tolik staví. A zkoumal jsem kolem toho sociologické okolnosti. To jsou věci, které vás na ta místa vrací. Čím víc ten kraj poznáváte, tím máte větší pocit, že tam musíte být delší dobu. A pak to na úkor navštívení některých jiných míst.

Když člověk něco pozná a zaujme ho to, tak po tom touží víc. Vášeň pro Rusko je u mne stále silná. Já bych řekl, že je větší a větší.
Libor Drahoňovský, cestovatel

Vy se snažíte jet každý rok jet někam jinam. Jste historik a etnolog. Když jste studoval filozofickou fakultu, nebyl jste v té době jako na trní, když jste nikam nevyjížděl? Nechybělo vám to dobrodružství a adrenalin?
Byla to některá léta, kdy se opravdu člověk během celého roku podíval nanejvýš k těm rakouským nebo bavorským sousedům. A to ještě tak na den nebo na dva. To bylo dost těžké, ale zase mi to pomohlo si utříbit myšlenky v hlavě. A když už potom člověk zase někam jel, tak tam jel s úplně jiným přístupem a jiným vnímáním té místní reality. Takže jsem se tak řekněme vyzbrojil metodologií, jak a co potom zkoumat a pozorovat.

Albánie je krásná země|foto: Libor Drahoňovský

Před dvěma lety jste nám líčil příhody z ruského kláštera, kde jste pracoval s mnichy. Mluvil jste také o výjimečné přírodě, práci v knihovně, pohostinnosti. Ta vášeň pro to Rusko je pro vás stále tak silná?
Určitě. Pořád trvá. Já bych řekl, že je ještě větší a větší. Jezdím tam s větší a větší láskou. Jak už jsem zmínil, když člověk něco víc pozná a zaujme ho to, tak po tom touží víc a víc, poznávat to. A obdivuje tu velikost nějakého fenoménu. To platí v čemkoliv.

Autostopem jižním Uralem, tak se jmenuje i vaše přednáška, vyprávění včetně obrázků. Co je nejatraktivnější pro vás z této cesty?
Jižní Ural, to je svérázný region. Jednak si musíme uvědomit, že Ural celkově není moc velké pohoří. A už vůbec ne ten jižní. To znamená, že tam nemůžeme čekat nějaké vysoké štíty hor. Jižní Ural, to jsou spíš už jen takové pahorky a malé kopečky, které jsou v působivé stepi. A nádherné jsou snímky, které se mi podařilo získat na jaře, když jsem tam fotografoval tulipány. Protože tam na jaře kvetou tulipány ve stepích, a to je opravdu něco nádherného. On je tan Ural velmi dlouhý, od severu na jih. A na tom jihu je to vlastně step, která je v létě hodně vyprahlá. Je to už hodně silně kontinentální klima, poměrně málo tam prší. A když jedete víc na sever, tak je ta příroda zelenější. A když dojedeme na území autonomní republiky Baškortostán, tak máte pocit, že jste někde na Českomoravské Vysočině. Protože tam je příroda velmi podobná té naší. Dokonce i krajinářské scenérie, které jsem tam pořídil, tak jsou velmi totožné s naší vlastí.

I ta historie je velmi zajímavá. Kdybychom mohli zmínit sůl, čeho se to týkalo?
Určitě. My známe Ural především jako místo, kde se získávají kovy. Ať už to je železo nebo měď. A ta těžba kovů se rozvíjela od dob Petra Velikého, to znamená od 18. století. I když už v 17. století nějaké dolovatelské pokusy začínaly. Ale hlavní je to, že se tam ještě předtím těžila sůl. Ta se tam nachází v podobě takových podzemních roztoků, kdy se musí udělat hluboký vrt a potom vám prýští ven solný roztok. To potom v solivarech sušíte a pak se to prodává. To bylo v Rusku hodně časté nebo běžné. Už někdy od 15. století se tam sůl tímto způsobem dobývala. A rozvážela do celého Ruska.

Řekněte nám také něco o Albánii. To je země, která má pověst turisticky nepřívětivé a nebezpečné oblasti, kam se na dovolenou vypraví opravdu jen dobrodruh. Potvrdíte, Libore, tuto domněnku?
To potvrdit nemůžu. Jednak už se to za poslední léta hodně změnilo, do Albánie se hodně cestuje, zejména na sever. Většina lidí, hlavně mladých lidí, takových těch baťůžkářů a trekařů, jedou hlavně na sever Albánie, který je velmi zajímavý. Ale já jsem měl možnost před dvěma lety a i částečně loni procestovat Albánii celou křížem krážem a poznat zejména její jih. A když jsem to srovnával s tím severem, tak mi ten jih připadal ještě mnohem přívětivější. A jinak musím říci, že v Albánii člověk potkává přívětivé lidi úplně všude.

Rusko je velká láska Libora Drahoňovského|foto: Libor Drahoňovský

Když jsem hledala informace o Albánii, našla jsem, že dopravní značky u cest tam skoro nejsou a když ano, tak jsou rozstřílené brokovnicí. Protože Albánci to považují za téměř svůj národní sport. Proto se ptám na tu bezpečnost.
S těmito záležitostmi jsem se tam téměř nesetkával. To jsou informace, které navrhuji vždy všem prověřit a jet se tam podívat.

A co hygiena? Je tam tak čisto, jak jsme jako Středoevropané zvyklí?
Tak tato situace se tam hodně zlepšuje. Samozřejmě jsme na Balkáně, ale jsou země, kde to bývá ještě horší. Kdybych tu Albánii hodnotil jako ve škole, tak je to možná dvojka až trojka, kdybych měl dát známku. A opravdu je tam stále víc a víc čisto. I ve městech. Dokonce už můžete najít i ve velkých městech kontejnery na tříděný odpad. Musím říci, že v Albánii se hygienické podmínky nezhoršují a spíš mírně zlepšují. A to si myslím, že je hlavní.

Albánie je krásná země|foto: Libor Drahoňovský

Albánie působí každopádně tajemně, je tam hodně turistů?
Na tom severu hodně. Dokonce bych řekl přespříliš. To potom mění i strukturu nebo i chování obyvatelstva. Pak si tam najednou lidé účtují mnohdy ceny, které jsou i nepřijatelné v českém prostředí. To je důsledek toho masového turismu. To mluvím hlavně o tom severu Albánie. Kdežto když by se jelo na jih Albánie, ten je úplně jiný. Tam jsou také hory, sice ne tak vysoké, ale jsou tam krásná místa, například kaňon Škrapár. Tam už to je takové, řekněme, přirozenější. Tam když vám lidé něco prodávají, tak to prodávají za ceny přijatelné.

Čtěte takéWebové stránky cestovatele a dobrodruha Mgr. Libora Drahoňovského

Ta příroda je podle vás v této zemi to nejzajímavější, co v Albánii najdeme?
Nejen příroda. Albánie je krásná hornatá země, ale kromě toho jsou tam stará města dochovaná. Konkrétně města Gjirokastër a Berat. To jsou města na seznamu památek UNESCO. Jsou to města s krásnou osmanskou architekturou ještě z dob, kdy Albánie patřila osmanskému impériu. A potom to jsou staré kláštery nebo kostely. Ale je pravdou, že se jich zase tolik nedochovalo. Protože Enver Hodža, diktátor, který v Albánii dlouho vládl, tak během ateizace země spoustu těch objektů zničil.

Ale nějaké ty mešity i kláštery tam zůstaly.
Když budeme mluvit o těch památkách, tak tam zůstaly jen ty architektonicky vybrané nejcennější objekty. A co se týče náboženství, tak je to v Albánii značně složité. Protože oficiálně byla právě v dobách Envera Hodži tahle země prohlášena za první ateistickou zemi na světě. A dnes je tam stále hodně ateistů. Ale je tam také hodně sekularizovaných lidí. To znamená, že to náboženství moc neřeší, i když připouštějí existenci boha. A pak jsou tam skupiny jako křesťané i muslimové, kteří teda žijí, jednak spolu vycházejí dobře a není tam, až na nějaké malé výjimky, projev nějakého radikálního islámu.

Rusko je velká láska Libora Drahoňovského|foto: Libor Drahoňovský

O svých zážitcích z Albánie budete vyprávět podrobněji 21. února v Městské knihovně ve Špindlerově Mlýně. Máte jednu přednášku s promítáním za druhou, snažíte se tak lidi inspirovat, aby také takovou cestu podnikli?
Určitě. Já tyhle země doporučuji a vždycky říkám lidem, kteří můžou, tak ať cestují. Protože já jsem slyšel jedno takové krásné rčení, to mi říkal jeden Rus, když mě vezl autostopem, že jednou v životě budeme litovat, že jsme málo milovali a málo cestovali.

To je nádherné rčení. Kam vyrazíte letos?
Letos se chystám zase do Ruska. A když to vyjde, tak možná i do Íránu.

Cestovatel Libor Drahoňovský byl naším dnešním hostem ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové. Moc děkujeme a hodně štěstí.

Libor Drahoňovský ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják