Je v nás zakódován nějaký defekt. Působíme si bolest, i když nechceme, říká spisovatel Jan Waishaupt

3. leden 2023

Hovoříme o knížkách, ale také o medicíně, protože náš host, vrchlabský rodák Jan Waishaupt, je lékařem v jilemnické nemocnici, kde pracuje jako primář neurologického oddělení. A ve svém volném čase rád píše. 

Vyšly vám už dvě knížky, je to tak?
Ano, dvě jsou vydané a dvě rozpracované.

Nejdříve mě ale zajímá medicína. Byl to váš sen, stát se lékařem?
Popravdě nebyl. Chtěl jsem být spíše vědec, zajímala mě molekulární biologie a genetika, ale nedostal jsem se v prvním kole na vysokou školu, kam jsem chtěl. Tak jsem šel do nultého ročníku, kde se vyučování zaměřovalo především na medicínu a mně to zachutnalo. Začal jsem o tom uvažovat, zkusil jsem to, podal jsem si přihlášku, dostal jsem se všude, kam jsem se hlásil, takže jsem si mohl i vybírat. Tak se ze mě stal doktor.

Je to zvláštní, ale příběh se tvoří někdy trochu sám. Píšu a dějí se mi pod prsty nečekané věci. Rozjede se to a napíšu knihu.
Jan Waishaupt, lékař a spisovatel

A proč zrovna neurologie?
Měl jsem na ni úžasného profesora, který byl tedy až brutálně přísný, ale pro neurologii mě nadchl. Takže jsem už od čtvrtého ročníku studia o ní uvažoval, byť jsem si ji představoval jinak, než jaká je. Ona se dramaticky proměnila během mé praxe, takže z neurologie, z toho přemýšlivého oboru, je dnes obor vyloženě akční. Zvláště ve velkých nemocnicích, kde probíhá program léčby mrtvice, ale to mě potom přitáhlo ještě mnohem více. Jsem teď sice v Jilemnici, ale předtím jsem pracoval ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a byl jsem tam dokonce vedoucí lékař jednotky intenzivní péče. Tedy k akční medicíně jsem se dostával často a musím říci, že mě to hodně bavilo a naplňovalo.

Čtěte také

Co vás potom přivedlo zpátky domů?
Ta práce tam je extrémně náročná. Já říkám, že je to jako vrcholový sport. Musíte makat nejen tam, ale i po práci doma, protože chystáte přednášky, učíte se, vyučujete mediky, na to všechno musíte mít nějakou přípravu, chystáte články a tak dál. A ono to má negativní vliv na váš osobní i rodinný život. Zjišťujete, že prostě ta daň je příliš vysoká. Jezdil jsem po horách, protože je mám velice rád, a tam jsem zjišťoval, že mi tohle v životě nějak uniká. A jak jsem stárnul, tak se prostě priority měnily, až jsem se rozhodl, že se vrátím zpátky domů, jak vy říkáte, jsem Vrchlabák, ale do nedaleké Jilemnice. Musím říct, že první rok po tom návratu, to byl jeden z nejlepších roků mého života. A ta pozitiva převažují dodnes.

Jak to bylo s vaším psaním? Slyšel jsem, že to vás provází už od dětství.
Je to tak. Mým dědečkem byl spisovatel Miloš Gerstner, hodně známý v Krkonoších, kde sbíral a také sepisoval místní pověsti. Takže jsme měli doma psací stroje, spoustu rozpracovaných článků, a jako děti nás ty psací stroje lákaly jako hračky. Zatímco ostatní do toho ale cvakali jen tak beze smyslu, já už někdy snad v sedmi letech napsal první povídku, kterou mi dědeček samozřejmě zkritizoval. On prostě chtěl, abych psal jako on, takže mě tím na chviličku odradil, ale opravdu jen na chvilku. Pak už jsem psal převážně poezii, na začátku puberty. Jak se mi začaly líbit holky. Platonicky jsem byl zamilovaný už od školky každou chvíli do někoho jiného. Ale ty básničky jsem začal psát až později a nechával jsem si je doma schované. Dodnes jsou schované.

Čtěte také

O čem jsou ale vaše knihy? Kdybyste je měl představit?
Dvě vydané knížky jsou žánrově naprosto rozdílné, ale obě dvě jsou vlastně o lidech. Už léta mě zajímá, jak je možné, že lidé, kteří jsou většinou krásní, když je potkám, tak opravdu v nich vidím značné dobro, a to nemyslím nijak sluníčkářsky, vidím, že chtějí být dobří a chtějí, aby i lidé okolo nich byli dobří. Ale pak se najednou chovají, s prominutím, jako hovada. Vidíte to i na osobní úrovni, kolegové v práci, partneři doma, války mezi národy, mezi náboženskými skupinami, je to masakr. A říkáte si, proč? Vždyť vlastně všichni mají společný zájem až na pár výjimek psychopatů a sociopatů.

Tak jsem si myslel, že by to možná šlo vyřešit, kdyby se lidé vraceli k nějakým kořenům, k jednodušší společnosti. A to právě zpracovávám ve svých knihách. Ovšem docházím k tomu, že to tak nefunguje. Že to tak prostě nejde. Je v nás nějaký problém, zakódovaný defekt, že si bolest působíme, i když nechceme. I když chceme být na sebe dobří, tak prostě uděláme nějaké rozhodnutí, které toho druhého zabolí. A to zpracovávám formou úvah a příběhu, který je někdy hodně epický a dramatický. Jsou tam někdy brutální scény, aby to bylo čtivé, aby mě to také bavilo psát. Vše zpracuji do příběhu. A co mám zpětnou vazbu od čtenářů a i čtenářek, tak například kapitola, která je psaná z pohledu ženy, má u žen suverénně největší úspěch. Druhá kniha se jmenuje Člověk člověku a první Třetí etapa.

Čtěte také

Máte vůbec čas na psaní jako primář a lékař?
Mám málo času, je to tak. Ale vše v životě je o prioritách. Když vás něco přitahuje, tak se tomu začnete věnovat na úkor ostatních činností. Mám i jiné koníčky, takže píši na úkor muziky nebo chození po hrách, nebo i na úkor práce doma, radši jsem zkrátka psal. Ale teď zase nepíšu a věnuji se jiným věcem.

Údajně jste svou první kniha Třetí etapa psal 10 let.
Ale ne čistého času. Začal jsem ji psát opravdu hodně brzy, ale pořád jsem se k tomu nemohl dostat. Bylo to i kvůli zaměstnání, byl jsem mnohem vytíženější, takže jsem se k těm kapitolám vracel a stále je přepisoval. Jak jsem byl nezkušený a nevypsaný, tak jsem nebyl spokojený a přepisoval. Proto psaní trvalo tak dlouho. Prapůvodně to měla být jen povídka. Chtěl jsem si splnit přání a napsat science fiction povídku, kde to bude připomínat Hvězdné války, bude se tam lítat a střílet a podobně. To jsem napsal, ale protože jsem k tomu vytvořil celé Universum, tak se mi tam zalíbilo a nechtěl jsem to opustit a rozepsal jsem to do dalších kapitol a do mnohem delšího a hlubšího příběhu. Tak vznikla má kniha.

Čtěte také

Říkal jsem si, jak musela být geniální Agatha Christie, která psala dokonalé detektivky, které se nám dodnes líbí. Ale vaše fantazie musí být ještě mnohem větší, řekl bych.
Zatím jsem napsal jen zlomek toho, co Agáta Christie. A tolik knížek asi nenapíšu, protože má příprava na knihu je dlouhá, vše musím mít promyšlené, v poznámkách zapsané někde stranou i s mapkami a podobně. A pak se teprve pustím do příběhu. A ten, pravda, to je takové zvláštní, už se tvoří někdy trochu sám. Píšu a dějí se mi pod prsty věci, které jsem sám nečekal. Musí prostě přijít takové období, kdy se to rozjede a napíšu knihu.

A píšete už další knihu.
Ano, ta už je trochu na objednávku, protože na mě tlačili čtenáři, že chtějí něco ze zdravotnického prostředí. Říkal jsem si, co mi nejčastěji vrtá hlavou, a to jsou konflikty mezi profesionály a laiky ve zdravotnictví. Ty dvě strany nemají šanci se sejít na půli cesty, protože mají úplně odlišné zkušenosti. Tak beru reálné konfliktní situace, které jsem zažil já nebo kolegové, mám to z první ruky a nahlížím do kapitol vždy z pohledu profesionála a pak laika. Samozřejmě spoustu věcí musím fabulovat, ale pak se to sejde v tom bodě konfliktu. A obě strany mohou pochopit, že ten druhý je také člověk se svými problémy.

Naším hostem byl Jan Waishaupt, spisovatel a primář jilemnické neurologie, kterému děkujeme za rozhovor. A přejeme jen spokojené pacienty i čtenáře.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související