Jaroslav Souček: Kdo jednou k divadlu přičichne, ten skutečně získává lásku na celý život

Jaroslav Souček má s onou celoživotní láskou, co se týče divadla, bohaté zkušenosti. Odhadl jsem vás správně?
Trefil jste se určitě. Já jsem skutečně doslova od malička vyrůstal v divadle, protože můj dědeček byl správce polického Kolárova divadla a měli tam i s babičkou služební byt. Tedy já jsem se od malička pohyboval v divadle, v zákulisí i na jevišti, chodil jsem na zkoušky ochotníků. Jsem tím velmi poznamenaný. Celá naše rodina je a byla rodinou ochotníků. Můj děda režíroval, hrál a zpíval v operetách. Babička hrála a zpívala v operetách, napovídala. Oba dva strýcové hráli. Strýc Tomáš i režíroval. Moje mamka hrála. A má sestřenice nyní hraje a já režíruji.

Jaroslav Souček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Takže i kdybyste chtěl divadlu utéct, tak neutečete.
Ne. A myslím si, že kdo k divadlu přičichne, tak se z toho skutečně stává láska na celý život.

Vybavíte si nějaký konkrétní okamžik z dětství?
Určitě. Především vůně šminek. Říkají to i profíci. Vůně divadelního líčení vás provází celý život. Vůně šaten, kostýmů a atmosféra zákulisí, toho, co je za jevištěm. To ve vás zůstane napořád.

Příští rok oslavíme 200 let ochotnického divadla v Polici nad Metují. Tam skutečně ochotníci vždy intenzivně fungovali.
Jaroslav Souček, principál amatérského Divadelního spolku Kolár z Police nad Metují

Já jsem vás představil jako principála současného Divadelního spolku Kolár z Police nad Metují, ale vy jste také režisér. Hrál jste také divadlo jako herec?
Já jsem hrál divadlo a hrál jsem blbě, řekl bych. Začínal jsem jako student v jedné pohádce, ale nemyslím si, že jsem byl dobrý herec. Takže já se převážně věnuji režírování. I když nedávno jsem musel zaskakovat za nemocného herce. Tak to byl docela adrenalin. Ale mojí doménou je skutečně režie. Raději herce vedu.

Čtěte také

Řízek nebo guláš za představení. Divadlo neděláme pro peníze, nejdůležitější jsou srdce a diváci

Když jste byl světem divadla poznamenán už od kolébky, nechtěl jste se stát divadelním profesionálem?
Ano, chtěl jsem jít na DAMU, na divadelní režii. Ale potom cesty osudu zkrátka rozhodly jinak a mé směřování bylo jiné. Jinak jsem se poslední leta věnoval vzdělávání dospělých. A nyní pracuji v Centru podpory uměleckých aktivit hradeckého Impulsu. Tam mám na starosti právě umělecké vzdělávání.

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči|foto: Divadelní spolek Kolár z Police nad Metují

Co si pod vzděláváním dospělých konkrétně představit? To si vás nějaká firma objedná, že potřebují třeba něco naučit zaměstnance?
Ano. Buď to mohou být externí lektoři nebo trenéři. Já jsem pracoval v oboru bankovnictví, kde jsme měli vlastní interní tým lektorů a trenérů, kteří školili produktové záležitosti, prodejní dovednosti, základy managementu atd. To vše spadá do ranku vzdělávání dospělých.

A v Impulsu zase vzděláváte v oboru kultury a divadla.
Tam se to pro mne hezky protnulo. Za prvé mám vystudovanou andragogiku a více jak 10 let jsem se věnoval firemnímu vzdělávání dospělých, ale vedle toho jsem se celý život pohyboval v amatérské kultuře. Tak jsem si říkal, že pozice koordinátora uměleckého vzdělání je přesně pro mne. Zatím to tak vypadá, jsem z toho nadšený a baví mě to.

Hra Variace na tygra|foto: Divadelní spolek Kolár z Police nad Metují

Podívejme se historii polického divadelního souboru. Byli jste vždy ochotníci a amatéři?
Ano. Konkrétně v Polici je tradice opravdu mnohaletá. První zmínka o divadelním souboru je z roku 1820. Takže příští rok to už bude 200 let ochotnického divadla v Polici nad Metují. A musím říct, že tam skutečně ochotníci velmi intenzivně fungovali. Byli schopni třeba udělat tři, čtyři premiéry za rok a dělaly se dokonce operety. Tedy tradice je tam veliká. A potom koncem 80. let minulého století se to úplně utlumilo. Byla tam delší pauza. A my jsme někde v roce 1992 navázali na tu mnohaletou činnost. Znovu jsme rozjeli Divadelní spolek Kolár v Polici nad Metují.

Jaké byly začátky v těch 90. letech? Protože bylo po revoluci, všichni chtěli do světa, hodně cestovat a vydělávat peníze. A na divadlo a kulturu obecně se možná tak trošku tenkrát zapomínalo.
To s vámi rozhodně souhlasím. Po listopadu 1989 se lidem skutečně otevřely obrovské možnosti, takže došlo k velkému útlumu co se týče aktivit amatérského divadla. A začalo to postupně až v těch 90. letech nabývat. My jsme samozřejmě bojovali s vlastní pracovní vytížeností, ale zkrátka koníček to vše přehlušil a oběti jsme zkrátka rádi divadlu přinášeli.

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Hráči|foto: Divadelní spolek Kolár z Police nad Metují

Dnes už je to s amatérským divadlem lepší?
Já bych řekl, že dnes je to lepší. Myslím si, že je amatérské divadlo na velkém vzestupu. A je to určitě způsobeno tím, že si spousta z nás uvědomuje, že práce není všechno, že jsou i jiné věci, jako je právě mimopracovní život a určitá seberealizace. Vzniká spousta nových spolků a souborů a čile se zkouší.

Velkou roli hraje pospolitost a parta. Lidé jsou naladěni na společnou notu. Hlavně o tom je amatérské divadlo.
Jaroslav Souček, principál amatérského Divadelního spolku Kolár z Police nad Metují

Ovšem musí se to dělat s láskou, protože za to nic nedostanete. Hrajete za pivo a párek.
Je to tak. Náš Divadelní spolek Kolár má kolem 25 členů. A musíte být opravdu pro divadlo zapálený. Je to tak. Hrajete za párek. Ale myslím si, že tam hraje velkou roli pospolitost a parta, že jsou lidé naladěni na společnou notu. Hlavně o tom je amatérské divadlo.

Čtěte také

Prodanou nevěstu berou ochotníci v Úpici jako dárek městu ke 100. výročí samostatného státu

Jaký je rozdíl mezi divadelními amatéry a ochotníky?
My to rozdělujeme na dvě kategorie. Je ochotník a amatérský divadelník. Ochotníci jsou ti, kteří se někde na vesnicích a malých městech jednou za čas sejdou v sokolovně a secvičí nějakou hru a hrají pro místní občany, pro své známé a rodiny. Ti ocení, že jsou schopni vylézt na jeviště před lidi. Já to nijak nesnižuji, je to strašně důležité, protože to podporuje komunitní život na malých městech a vesnicích. A tito lidé nemají zájem o divadelní vzdělávání a není to ani potřeba. Je to o něčem jiném. Je tam jiné kouzlo. A potom jsou amatérští divadelníci, kteří na sobě chtějí pracovat, chtějí mít svoji kvalitnější tvorbu, mají nějaké ambice, chtějí nějaký přesah, chtějí něco předávat. Ti se divadelně vzdělávat chtějí, protože vědí, že základy řemesla jsou nutné. Aby se kvalita posouvala dál.

Jaké jste v oblasti kultury připravili v Impulsu vzdělávací záležitosti, na co nás pozvete?
Impuls je centrum podpory uměleckých aktivit především pro amatéry a připravili jsme na podzim a zimu nabídku takových základů divadelního řemesla. Chystáme seminář divadelní produkce, jevištní mluvy, seminář scénografie a divadelního svícení, základů činoherní režie a praktické dramaturgie.

Jakub Schmidt a Jaroslav Souček ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

A v Polici nad Metují chystáte letos nějaké premiéry?
Určitě. Chystáme už na listopad premiéru divadelní adaptace Světáků, což je známý film. Teď intenzivně zkoušíme. Doufám, že to bude taková sranda jako ve filmu.

Moc děkuji Jaroslavu Součkovi za dnešní návštěvu a povídání nejenom o divadle, ale obecně o amatérské kultuře. Ať se jí daří, co jiného přát. A divadlu také.
Já vám moc děkuji. Na shledanou.