Jarmilu Kovaříkovou baví nejvíce realita "obyčejného" života

16. srpen 2010

Fotí krásy a osudy Afriky, Indie, Haiti, Číny a míst nedotčených turistickým ruchem. Původně chtěla k divadlu, ale pak zjistila, že více než hraní jí baví realita. Na dobrý záběr je schopná čekat dlouhé minuty a když se povede, prý piští radostí. Nejen o své zážitky z cest se s námi, v dnešním (pondělním 16.8.) Setkání, podělila profesionální fotografka Jarmila Kovaříková.

Cesta k fotografování pro ní byla složitá a klikatá. Vystudovala DAMU a chtěla mít svůj divadelní spolek, se kterým bude jezdit po světě. Pak ale zjistila, že skutečnost každodenního života jí baví více. Začala se věnovat natáčení dokumentů a externě spolupracovala s Lidovými novinami. Tak se jednoho dne ocitla v Indii, kde měla fotografovat nemocné AIDS. Zjistila, že fotoaparát je pro ni to pravé. Jak řekla v rozhovoru s Vladimírem Krocem, "byla to láska na první pohled". (Pozn.: Nebo spíše dotek.)

Odešla na volnou nohu, protože chtěla především cestovat a fotit. I když zpočátku měla strach, že o její záběry nebude zájem. Na svých cestách po Africe hledala místa nedotčená turistikou. Do Etiopie odjela, aby nafotila kmen Mursiů, jehož příslušníci si do rtů vkládají tzv talíře. Davy neurvalých turistů jí ale vzaly chuť k práci. "Místní obyvatelé se kvůli návštěvníkům stylizují a pózují a to mě nebaví," řekla. Proto změnila trasu a náhodou objevila kráter El Sod, kde zachytila každodenní těžkou práci místních solných dělníků. Rozhodla se pro černobílé fotky, protože sůl vytvářela na mužských tělech zajímavé mapy.

Jarmila Kovaříková

S oblibou cestuje také do problematických zemí, kde často fotografuje utrpení lidí. Jak řekla, zní to pro mnohé asi hodně cynicky, ale na mrtvá těla si člověk zvykne a časem mu to nepřijde. Fotografie mají ale velkou moc. Když lidé vidí záběr, který se jich vnitřně dotkne, jsou ochotni poskytnout pomoc nebo přispět na charitu.

Podle názoru J. Kovaříkové si fotografové při práci nedělají konkurenci. Každý má "jiné oko"a z jednoho místa udělají různí fotografové různé záběry. Každý má také jiný způsob práce. J. Kovaříková se např. snaží napřed sblížit s místními lidmi a zapadnout do místního prostředí a teprve pak bere do ruky fotoaparát. Také je schopná čekat na ten „pravý“ záběr dlouhé minuty. Digitální přístroj jí prý nesvádí k tomu, aby bezhlavě cvakala a teprve pak vybírala ze záplavy fotek tu nejlepší.

Nejlraději vzpomíná na Čínu, kam se opět chystá. Místní obyvatelé totiž fotografa jakoby "přehlížejí" a nijak se nestylizují. Tak se jí např. podařilo získat unikátní záběry z místní svatby a zabijačky (která se, podle jejích slov, velmi liší od té naší).

Chcete se dozvědět jak jí v Číně chutnala místní "pochoutka", která byla 2 roky zakopaná v zemi nebo jak získala námět ke kolekci "fotek do basy"? To a mnoho dalšího nabízíme v audiozáznamu rozhovoru….



Nestihli jste naše páteční vysílání? Nabízíme text Pavly Kopřivové: Divadelní režie je velmi osamělá profese, tvrdí Lucie Bělohradská

Lucie Bělohradská
autor: eh
Spustit audio