Jak začal Michal Hrůza? Za 14 dnů se naučil na basu a přihlásil se na inzerát

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Michal Hrůza

Bílá velryba, Zejtra mám, Voda živá nebo znělka k seriálu Vyprávěj. To jsou jen některé z mnoha desítek hitů, které napsal Michal Hrůza.

Narodil se v Turnově, s muzikou začal na střední vojenské škole a v Pardubicích hrál tři roky se skupinou Anachronic a poté v roce 1996 založil Ready Kirken. Od roku 2006 má svou kapelu Hrůzy a v roce 2015 získal Cenu Anděl jako zpěvák roku a o rok později uspěl v anketě Žebřík jako zpěvák roku.

Pokud jsem pochopila správně z toho, co jsem o vás četla, tak vy jste do Pardubic odešel za slečnou?

„Jak už říkal John Lennon, kluk si vezme kytaru, aby sbalil nějakou dívku. A já když se dostal ze zvláštního prostředí vojenského gymnázia ještě za minulého režimu, tak jsem šel znovu na vojnu jako záklaďák a v Turnově, kde jsem se narodil, byl první mimopražský rockový klub. Šel jsem tam a šla kolem krásná slečna a upadly jí přede mnou klíče. Já si říkal, že to je dost dobrá metoda. Ona dodnes říká, že to neudělala úmyslně. Její zvláštnost mimo to, že to byla moje první dívka, byla z Pardubic. A já šel jednou po Palackého ulici a tam visel na hudebních nástrojích inzerát, že přijmou baskytaristu do skupiny Anachronic. Tak jsem se přihlásil, vůbec jsem na basu neuměl, ale za 14 dní jsem se naučil základy a přestože jsem měl nevhodné tričko – kluci jeli v takovém metalovém stylu a já měl takové hippísácké tričko – tak mě vzali a já pak s klukama hrál tři roky a byla to největší škola.“

Pojďme k vašemu setkání s Michalem Novotným – Malátným v pardubickém divadle. Měla jsem ho tu ve studiu, on je jičínský rodák a byl v angažmá v pardubickém divadle. Jste stále přátelé?

„Jsme. Stala se historka, kdy jsem se jednou strašně zamiloval do své dívky z Pardubic a ocitl jsem se v Pardubicích a byl jsem zvyklý, že v Turnově jsem pracoval v továrně a tam nebyl problém jít někam jinam pracovat, ale v Pardubicích byla situace jiná a já najednou zjistil, že nemám co dělat. Ne, že bych nechtěl, ale nebylo co. Tak jsem nastoupil do baru, stal se barmanem, jmenovalo se to Nora a prý ještě existuje. Tam chodili kumštýři, divadelníci, kulisáci a jednou tam přišel takovej kluk, řekl že prý hraju v kapele a já řekl že ano, v Ready Kirken. On že to nezná, a že taky hraje, v kapelách Starý hadry a Chinaski. A to já taky neznal. Tak takhle jsme se seznámili, to byl rok 1993.“

03151330.jpeg

Hodně toho bylo napsáno o vašem úrazu v roce 2014, jen mi řekněte – co se v člověku nejzásadnějšího změní? Vy jste někde říkal, že si člověk uvědomí, že ne nutně musí všechno ve svém životě řešit, že existují situace, které se řešit nemusí. Souhlasí to i po letech?

„Ano, ale člověk musí být poučen, aby se toho vyvaroval. Ve finále musím uznat, že se mi třeba hodně stává, že když si se mnou lidi povídají, tak řeknou, že se omlouvají, že jsou z Ostravy. Ale pro mě Ostrava vždycky bylo město, které bylo úplně jiné než Turnov. Ten leží v Českém ráji, skály, borové lesy, rybníky, hrady, zámky. A Ostrava bylo něco, co mě naprosto fascinovalo. Samé trubky, komíny, vagóny. Je to naše třetí největší město a i kultura je naprosto úžasná. Já Ostravu miloval svou odlišností a nic se na tom nezměnilo. To, že se někde střetnete s blbcem, to se může stát kdekoliv na zeměkouli.“

Nedávno jsem se tu potkala s Davidem Baldou, režisérem filmu Narušitel. Byla to vaše zatím poslední hudba k filmu, nebo se už něco dalšího rodí, o čem my nevíme?

„Teď mi volal Ruda Havlík, pro kterého jsem udělal píseň k filmu Pohádky pro Emu a teď říkal, že s paní Třeštíkovou dokončuje film Bábovky a že by rád využil mou autorskou skladbu Ty jsi jako já. Uvidíme, snad to dopadne.  Na Davida Baldu mě upozornil Jirka Dvořák, herec, který ve filmu hraje a říkal, že se mi David bojí zavolat, že by to asi nebylo možné, že jsem hrozně slavný a podobné nesmysly. Je pravda, že to byl jeho první film, takže finance nebyly skoro vůbec žádné, ale o tom to není.  A těším se, až se potkáme, protože on mi slíbil, že za to, že jsem mu udělal hudbu, mi udělá videoklip. Točí fakt hezky a ten klip s letadýlkama k filmu natočil.“

Michal Hrůza natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Jestli se nepletu, vaše první muzika k filmu byl Petr Nikolaev a Lidice? Rok 2011? Jak si vás Petr vybral?

„To je takové štěstí v neštěstí. Původní režii měla na starosti Alice Nelis, ale štíplo ji nějaké klíště a dostala boreliózu, tudíž najednou se tým rozpadl. Adam Dvořák, producent filmu, oslovil Petra Nikolaeva a ten oslovil mě, jestli bych nechtěl vyzkoušet scénickou hudbu. Což do takhle velkého filmu udělat scénickou hudbu, měl jsem radost, ale strašně jsem se obával. Se strachem jsem se mu svěřil, takže jsme to udělali napůl s Jamesem Harriesem, to je muzikant, který bydlí v Praze. Udělal půlku a já taky. Sedli jsme si, projížděli záběry a on říkal, jak by to viděl, my si to rozdělili a já měl scénu, kdy Němci začali vypalovat domy a ta scéna trvala šest minut. Jak do tohohle máte udělat hudbu? To bylo šílené. Zároveň veřejně přiznávám, že rozpočet na hudbu byl obrovský, to jsem taky nezažil. Ale točil to symfonický orchestr a já neumím noty. Nemůžu chodit za každým houslistou nebo violoncellistou a ukazovat mu na kytaře, co má hrát. Takže naštěstí Karel, klávesista od nás z kapely, je vystudovaný a všechny hudby rozepisoval a pak jsme to natočili. Ten film přesáhl velikostí nejen naše území, byť nebyl nominován na Oscara, ale za naši českou kulturu by se tam klidně hodil.“

Ve vašich textech je hodně vašeho já. Dá se nějak ubránit nebo korigovat to, abyste nakonec neřekl víc, než chcete?

„To nejde. Protože když si vezmete malíře, tak taky nemaluje to, co chce zákazník, ale to, co cítí.“

Východočeské divadlo v Pardubicích má od léta 2016 na svém repertoáru inscenaci Kráska a zvíře, vy jste autorem hudby. Zamiloval jste se do Hrubína?

„Nedokážu posoudit, ale zjistil jsem, když jsem to měl zhudebnit, že to je úžasně napsané. Já jsem žil v obrovském respektu k panu Nezvalovi, je neuvěřitelné, jak úžasně pracoval se slovy.“

Ještě jeden citát: ʼSnažím se odpouštět sobě i druhým a nikoho nesoudit.ʻ  Máte na to nějaký recept?

„Chybovat je lidské, právě proto, že to neustále porušuju. Například cestou sem, vyjíždím od baráku a tam stojí auto, jedním kolem na chodníku, ale těsně přede mnou mi to tam dal. Říkáte si, že za to nemohl, že se jen nepodíval do zrcátka, ale s prominutím mě to se*e minutu. A říkám si, že jsem asi něco podobného někdy udělal taky. Takže budiž. Ale třeba u toho odpuštění, nejtěžší je odpustit sám sobě. Takže recept mám, nepřestávat. Být trpělivý, pořád se učit. Neodsuzovat.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související