Jak se žilo vojákům pod císařským praporem? Když začala válka, tak šla veškerá legrace stranou
Život příslušníka císařské armády se lišil podle toho jestli měl voják štěstí a jeho služba spadala do válečného nebo mírového období. Tady bychom asi měli říct, že na přelomu 18. a 19. století ta vojenská služba prochází velkou změnou. Lenka Bičanová a Josef Šrámek z Muzea východních Čech v Hradci Králové nám přiblíží denní strasti a snad i radosti vojáků císařské armády za Rakouska-Uherska.
Josef Šrámek je odborník na politické dějiny 19. století a taky specialista na prusko-rakouskou válku roku 1866. Tak jak to tenkrát vypadalo pod tím císařským praporem, jaký byl ten život vojáků u císařského vojska?
Ještě za Josefa II. se zrušilo verbování, na počátku 19. století se zrušila doživotní vojenská služba, takže v předvečer prusko-rakouské války můžeme říct, že vojenská služba trvala formálně 8 let, ale pak měli být vojáci 2 roky v záloze. V praxi většina těch vojáků sloužila 3 roky a pak šla na dovolenou a do zálohy s výjimkou jezdectva, jehož výcvik byl náročnější.
František Josef byl armádou v podstatě nadšen od svého dětství. Od prvních jeho portrétů, vždycky má vojáčka, nějakou zbraň či uniformu.Josef Šrámek z Muzea východních Čech v Hradci Králové
Sám císař František Josef si na armádu asi taky hodně potrpěl. Protože byl skoro pořád oblečený v té své vojenské modré uniformě.
My jako historici máme velké štěstí, protože se dochovaly deníky Františka Josefa, což je velice zajímavé čtení. Takové okno do duše toho chlapce a opravdu vlastně i obrazové materiály ukazují, že František Josef byl armádou v podstatě nadšen od svého dětství. Od prvních těch jeho portrétů, vždycky má vojáčka, nějakou zbraň, uniformu, dochovala se třeba kouzelná historka, jak se malý František Josef prochází v Schönbrunnu se svým dědečkem císařem Františkem a chtěl na stráži stojícího vojáka obdarovat mincí. Dědeček mu tu minci dal, František Josef, tedy jako malý capart, přišel k tomu vojákovi a chtěl mu ji dát. Ale voják se ani nehnul a minci si nevzal, z čehož byl ten malý arcivévoda strašně zklamaný, protože mu chtěl udělat radost. A traduje se, že dědeček jej tedy vzal do náručí, zvednul ho, aby mu to mohl vsunout někde do té torny a pak mu vysvětlil, že voják, když stojí na stráži, tak se prostě nesmí pohnout.
On byl také docela konzervativního myšlení, takový zastánce starých dobrých pořádků, když to tak řekneme. Souhlasíte?
Ano i ne. Tohle je charakteristika, která se pojí s takovým tím starým císařem, jak ho známe ze Švejka. Když nastupoval na trůn, tak v těch jeho 18 letech můžeme říct, že prošel určitě konzervativní výchovou, politicky byl určitě konzervativní, ale na druhou stranu za jeho vlády ta monarchie, a především české země, prošly ohromným společenským a hospodářským rozvojem. Takže on nemusel s těmi moderními trendy souhlasit a asi nesouhlasil, ale neházel tomu klacky pod nohy.
A byla to možná ale i jedna z věcí, která potom Rakousku uškodila v té prusko-rakouské bitvě tady u Chlumu. Protože tam také rozhodovaly moderní zbraně na straně pruské armády, kdy už měli ty moderní zadovky.
Ne úplně. On totiž problém toho vítězství, nebo té prohry, nebyl ani tolik v těch zbraních. Když to hodně zjednoduším, tak ty rakouské pušky byly sice vývojově starší, ale byl to vrchol jedné vývojové fáze, zatímco ty pruské jehlovky měly ještě spoustu takových porodních bolestí. Takže my můžeme říct, že chyba byla především na straně lidského faktoru, kdy rakouští velitelé neuměli využít výhod té své pušky a eliminovat výhody protivníkovy zbraně. Tím, že postaru pořád takticky útočili převážně bodákovým útokem. To byla ta fatální situace, která zapříčinila porážku. To byl jeden z faktorů, které vedly k té prohře.
Jak se vlastně tenkrát verbovalo, tedy bralo na vojnu. Jak to vypadalo, jaký byl ten odvod, čím vším museli vojáci projít?
Odvod byl v zásadě velmi podobný, myslím si, jako dnes, nebo donedávna. Voják musel splnit určité fyzické předpoklady, například výšku. Zároveň v době té prusko-rakouské války ještě nebyla v Rakousku zavedena všeobecná branná povinnost a byla poměrně dobrá šance se té vojně vyhnout. Protože z té vojenské povinnosti byli vyreklamováni příslušníci inteligence, samozřejmě církve, lidé, kteří nějak doložili, že jsou nezbytní ve státním zájmu pro fungování státního hospodářství, nebo jako živitelé rodiny. A v neposlední řadě bylo možné se z té vojny vyplatit, kdo na to měl. A ty peníze pak byly využity k odvodu toho chudáka, který to štěstí neměl. Na druhou stranu v té době ta vojenská kariéra svým způsobem pro nemajetné vrstvy obyvatelstva byla velmi lákavou možností získat nějakou obživu.
Jakou roli v tom prusko-rakouském konfliktu tady na Chlumu měly ženy?
V prusko-rakouském konfliktu se ženy, pokud vím, angažovaly výhradně ve zdravotní rovině. Zvláště na pruské straně víme, že se na těch bojištích angažovaly už pod záštitou Červeného kříže.
A vařily třeba taky?
Nevařily, ti vojáci si vařili sami. Oni měli takové várnice pro zhruba 6 mužů. Když měli štěstí a měli čas někde rozbít tábor, tak dostali přidělený nějaký proviant a v té várnici si narychlo vařili sami. Loni jsme měli v muzeu výstavu, která vycházela z autentických vzpomínek vojáka z prusko-rakouské války. A ty vyšly i tiskem. Takže kdo by měl zájem, může si to přečíst sám. Ale ukazuje se, že vzpomínky toho vojáka jsou takové periodické, opakující se vzpomínky na hlad a žízeň. Oni někam přišli, rozdělali oheň, přišel rozkaz, aby šli dál, takže v tomhle ohledu. Když jsme se bavili, jak se žilo pod císařským praporem, tak samozřejmě když začala válka, tak šla veškerá legrace stranou. To nebyl žádný med.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
