Jak ONA a ON spojili divadlo s životem! Režisér Jakub Vašíček a scénografka Tereza Vašíčková z Draku
Budeme si povídat o něčem krásném, totiž o divadle. Bohužel v dnešní době je divadlo nedostupné. Ale o to víc nás nedávno potěšila zpráva z hradeckého Divadla Drak, že nové představení Šípková Růženka bylo oceněno na festivalu v bosenské Banja Luce. Vyprávět nám o tom všem přišli režisér a umělecký šéf divadla Jakub Vašíček a scénografka Tereza Venclová Vašíčková.
Gratulujeme k ocenění. Ta ta cena je přímo pro vás Jakube, pro režiséra.
Jakub Vašíček: Je tomu opravdu tak, nějak se to přihodilo.
Co jste říkali, když jste se o tom ocenění dověděli?
Jakub Vašíček: Bylo to hrozně zajímavé, protože my jsme na festival měli jet a potom jsme samozřejmě nemohli. Festival tedy proběhl za zavřenými dveřmi, zúčastněné soubory tam poslaly jen videa a záznamy představení se na festival pouštěly. My jsme tam odeslali nahrávku Šípkové Růženky. A najednou, když přišla zpráva, že jsme dostali cenu, tak jsme ani moc nevěděli přesně za co a kde. Bylo to pro nás velké překvapení.
Ocenění režiséra je důkazem, že věci dobře fungují a podařilo se dát dohromady všechny lidi, aby táhli jedním směrem.
Jakub Vašíček, režisér Divadla Drak
Co to znamená pro režiséra, když je oceněn na mezinárodním festivalu?
Jakub Vašíček: Já si myslím, že režie je takové shrnutí všech zúčastněných složek. To platí zejména v našem typu divadla, kde jsou ty složky rovnocenné, scénografie s herectvím a s hudbou například. Tedy je to ocenění všech lidí a je to důkaz, že věci dobře fungují a že se je podařilo dát dohromady, aby táhly jedním směrem.
Čtěte také
Musí to klapat. Pojďme představit Šípkovou Růženku, co to je za představení?
Jakub Vašíček: Měla oficiální premiéru v září s tím, že jde asi o nejdelší rozestup mezi začátkem zkoušení a premiérou v mém životě. Protože jsme začali zkoušet v listopadu loňského roku, premiéra měla být na začátku února a těsně před premiérou se zranil jeden z herců, Honza Popela. Poranil si ruku a zjistili jsme, že to prostě bez ruky maňáskové divadlo hrát nejde. Premiéra byla odložena a v dalším termínu přišla pandemie číslo jedna a my jsme představení nemohli uvést. Tedy bylo odloženo na září, kdy naštěstí, vzhledem k současné situaci, premiéra proběhla.
Vy jste režíroval a Tereza dělala loutky?
Tereza Vašíčková: Ano, já jsem dělala loutky, scénu připravil Kamil Bělohlávek.
Vy máte šikovného řezbáře Jiřího Bareše.
Tereza Vašíčková: Máme úžasné dílny v Divadle Drak. Řezbáře Jirku Bareše, truhláře Štěpána a potom ještě Míšu a Hanku, které maňásky oblékají. Jirka vyřezává hlavičky. Tento tým vyrábí loutky na základě mých návrhů. Předložím jim je a potom s nimi konzultuji výrobu.
Čtěte také
Všichni známe pohádku Šípková Růženka. Ale vy jste ji zase udělali trošku po svém.
Jakub Vašíček: Těch základních bodů se držíme. Je zapotřebí říct, že když si Šípkovou Růženku přečtete a zamyslíte se, co se tam děje, tak ono toho zase tolik není. My jsme se snažili ten základní syžet trošku obalit něčím, co by se tam dít mohlo. Tak jsme se dostali k nečekané grotesce, která se z toho stala.
Takže je to groteska?
Jakub Vašíček: Je to groteska, jejíž hlavní postavou, prozradím to, když jsem to už nakousl, je zlá sudička.
Kolikrát jste vůbec zatím Šípkou Růženku hráli?
Jakub Vašíček: Celkově dosud asi sedmkrát či osmkrát.
Prostě Růženka teď spí, jako v samotné pohádce, a zase se objeví.
Jakub Vašíček: Doufejme, že to nebude 100 let.
Pro divadlo je hodně těžká a zlá doba. Ale jenom pro divadlo, obecně pro kulturu. Jak vše zvládáte?
Jakub Vašíček: Doba je rozhodně zlá pro všechny. Kultura se z toho nijak nevymyká. Myslím si, že je potřeba to nějak přežít a pracovat aspoň tak, jak to jde.
Čtěte také
Dokážete si představit, že byste třeba museli jít dělat něco jiného než divadlo? Opustit vaši životní lásku?
Jakub Vašíček: Nevím, co bych tak jiného dělal. Zatím doufám, že celá situace nebude trvat dlouho a že bude možné zase v práci pokračovat. Zatím si to neumím představit, ani jsem o tom ještě nepřemýšlel.
Mluvil jsem o divadle, jako o vaší lásce. Ale musíme říct, že i vaše láska vznikla v divadle, vy jste manželé. Jak to bylo Terezo?
Tereza Vašíčková: My jsme se seznámili ve škole na DAMU v Praze.
Byla to láska na první pohled?
Tereza Vašíčková: Vůbec ne, pár společných inscenací to trvalo.
A vaše společná láska k divadlu vznikla jak? Vy jste z Hradce Králové?
Tereza Vašíčková: Ne, já pocházím od Poličky, Kuba je z Plzně. Ovšem on má lásku k divadlu vrozenou, si myslím, protože je z divadelní rodiny.
Takže tomu prostě neutekl.
Jakub Vašíček: Přičichnul jsem hned od začátku, ano.
Tereza Vašíčková: A u mě to bylo složitější. Mám mladší sestru, která na rozdíl ode mě věděla, co chce dělat už od malička. Věděla, že chce být herečkou. Šla na DAMU a já jsem se v tom trošku plácala, nevěděla jsem, co bych chtěla dělat. Sestra se mne zeptala, jestli nechci jít studovat scénografii. A shodou okolností jsem se dostala do ročníku, který vedl Petr Matásek, který dlouhodobě působil v Divadle Drak jako scénograf.
Scénograf se domluví s režisérem a všemi dalšími složkami, co má být na scéně. Přináší návrhy a režisér je přijímá nebo zamítá.
Tereza Vašíčková, scénografka Divadla Drak
Všichni tušíme, co dělá režisér v divadle, ale co přesně je úkolem scénografa?
Tereza Vašíčková: Scénograf především komunikuje s režisérem, co by si přál, aby na jevišti vlastně bylo vidět. Scénograf má na starosti veškeré vizuálno co na jevišti vidíte. Když jde o činohru, tak to jsou kulisy a kostýmy, když jde o loutkové představení, tak se k tomu připojí ještě samotné loutky. Scénograf se domluví s režisérem a se všemi dalšími složkami, co má být na scéně. Přináší návrhy a režisér je buď přijímá nebo zamítá.
Čtěte také
Tak to mne zajímá, jak to funguje konkrétně u vás, když přijdete za režisérem a manželem Jakubem s nějakým nápadem. Je hodně kritický?
Tereza Vašíčková: Je velmi kritický, vývoj představení je u nás hodně dlouhý.
A doma si potom o práci také povídáte?
Tereza Vašíčková: Neustále, žijeme v tom.
Jakube, je to tak?
Jakub Vašíček: Teď už si opravdu doma o tom všem hodně povídáme, stále Skypujeme s dalšími spolupracovníky. Takže už i tím se to přeneslo definitivně domů.
Kdo má doma poslední slovo, režisér nebo scénografka?
Tereza Vašíčková: Doma to je asi jasné.
Jakub Vašíček: Režisér.
Tereza Vašíčková: Scénografka.
Divadlo Drak v Hradci Králové
vychází nejen z tradice (východo)českého loutkářství, ale také z principu originální autorské tvorby pro děti i dospělé založené na imaginaci a neotřelé nápaditosti.
Co vás čeká teď v nejbližších dnech? Já vím, divadlo je pro veřejnost zavřené.
Jakub Vašíček: Divadlo je zavřené. Ale my tam jsme, chodím občas něco řešit s panem ředitelem a s produkcí, vymýšlíme, co se bude. Jsou různé scénáře toho, co se bude dít, kdy by se divadla mohla otevřít. A podle toho modelujeme situace, co dělat. Do toho připravujeme inscenaci, která se bude zkoušet na jaře. Jedná se o variaci na RUR od Karla Čapka. To připravujeme vesele dál.
Tereza Vašíčková: Já jen doplním, že dílny vyrábí další představení, takže vše běží. Vlastně se jen nehraje.
Našimi hosty byli v Tereza Vašíčková a Jakub Vašíček, scénografka a režisér a také umělecký šéf Divadla Drak v Hradci Králové. Přeji vám, ať můžete začít zase hrát divadlo, ať mohou lidé chodit na představení.
Děkujeme moc, na shledanou.
Související
-
Divadlo Drak pohledem bývalých ředitelek Elišky Finkové a Jany Dražďákové. „Je to pořád naše rodina“
Svět, to je velké divadlo a věčný pohyb na jevišti. Kdo prohrál, musí ze scény. Svět, to je věčné divadlo, jen kulisy se stále mění. Kdo vyhrál, sklízí ocenění.
-
Herec Luděk Smadiš: Už jako kluk jsem musel být všude vidět. A Divadlo Drak je teď má druhá rodina
Český rozhlas Hradec Králové vám postupně představuje herce královéhradeckých divadel. Dnes je naším hostem člen souboru Divadla Drak Luděk Smadiš.
-
Pohádkové bytosti Dlouhý, Široký a Bystrozraký teď spolu zdobí prostor před hradeckým divadlem Drak
Před divadlem Drak v Hradci Králové mohou teď lidé vidět ocelovou plastiku pohádkových bytostí Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého v plné kráse.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
