Jak cvičí dirigent? Hudba mi jede v hlavě, směje se Josef Kurfiřt

Narodil se v Liberci do hudební rodiny. Absolvoval na pražské konzervatoři v oborech klasický zpěv a dirigování. Už během studií spolupracoval s filharmoniemi, uměleckými sbory či divadly. Účastnil se a uspěl v dirigentských soutěžích a podílí se na uvedení projektu Mahlerovy symfonie tisíců.

Po kolika tónech či taktech poznáte, o jakou klasickou skladbu se jedná?

„Řekněme, že po pár taktech poznám zhruba, o jakou hudební epochu se jedná. A pokud tu skladbu znám, tak mi těch pár taktů stačí, abych určil název skladby a autora. Ale pokud ji neznám, tak to může trvat několik minut a můžu přemýšlet, jestli je to Beethoven, Mozart, Haydn.“

K vážné hudbě vás nasměrovala rodina, tatínek hraje na lesní roh a vy jste s ním taky začínal. Jak dlouho jste u něj vydržel?

„Deset let a tu dobu jsem se učil u něho.“

Maminka je pěvkyní a ona vás přivedla a připravovala na přijímačky na konzervatoři. Vystudoval jste tedy dirigování a zpěv. Šlo by sedět na dvou židlích?

„No, myslím, že asi ne. A to jsem už tak nějak zjistil během studia, kdy přece jen aby to člověk dělal na sto procent, tak musí jednomu dávat víc a logicky to druhé trochu ochudí. Takže já jsem pak asi víc dával tomu dirigování, to mě o něco víc táhlo.“

Vaše snoubenka se také věnuje vážné hudbě, poznali jste se při práci?

„Poznali jsme se, když jsme oba zpívali v takovém sboru a jeli jsme na zájezd a tam jsme se seznámili.“

Dirigent Josef Kurfiřt|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Jak je to s emocemi v hudbě, v případě, kdy máte taktovku v ruce?

„To je proměnlivé, někdy si to můžu užít, protože všechno krásně sedí, jede a všechno se daří. Někdy samozřejmě člověk musí korigovat některé drobnosti, a tím pádem musí rychle nahodit operativní mód a s čistou hlavou, chladnokrevně zareagovat a srovnat případnou nepřesnost.“

Vy nemáte rád soutěže. Je účast na nich podmínkou pro to, aby dirigent či interpret vešel ve všeobecnou známost?

„Určitě. Tím, že ta branže je taková, že počet míst, kde člověk může působit, je omezený a absolventů dirigování je velká spousta, tak jak se má člověk dostat k té práci… To je buď nějaká náhoda a štěstí, nebo přes to, že si ho někdo všimne na soutěži a dá mu tu možnost.“

Jak cvičí pěvec nebo hráč, to si dovedu představit. Ale jak cvičí dirigent?

„Dirigent cvičí v podstatě nepřetržitě, protože v téhle umělecké profesi je to tak, že ta práce nikdy nekončí koncem představení. Je to tak, že člověk jde spát, ale už druhý den přemýšlí, jak to bylo včera, co by se dalo zlepšit a už pracuje na něčem dalším. Nikdy nezaklapne nějaké pomyslné dveře a nejde domů s čistou hlavou. Permanentně si nosí práci v sobě, na dovolenou, na návštěvu za rodiči a řeší tu skladbu, na kterou se připravuje, nebo kterou právě absolvoval. Všechno běží v hlavě a já vždycky než jdu poprvé na zkoušku, tak si to otevřu a dávám pomyslné nástupy, tu flétnám, tu hornám a ta hudba mi jede v hlavě.“

Jsou dirigenti s taktovkou v ruce a dirigenti bez taktovky. Proč?

„Já myslím, že to je jen takový drobný detail, protože ta taktovka je jakoby prodloužená ruka. V podstatě se člověk nemusí tak moc rozmáchnout a taktovka pomůže v tom, že i vzdálenější hráč ji zahlédne. Je to pohodlnější, taková pomůcka, aby člověk nemusel dělat obrovská gesta, ale pořád to bylo precizní.“

Z čeho taktovka je? Dá se nahradit špejlí nebo pletací jehlicí?

„Asi by to šlo. Bývá ze dřeva, nebo z plastu.“

Od absolutoria máte pět let. Ze které práce jste měl největší radost? Vždycky se nadchnete pro tu aktuální věc, nebo se rád ohlížíte?

„Vždycky absolutně miluju to, co dělám a moc mě to baví. Ohromně rád se ohlížím i zpátky, ať už třeba na dvě inscenace plzeňského divadla, které jsem měl možnost dělat. To byla Mascagniho Iris, to byla úplná rarita. V té době jsme byli jediné divadlo na světě, které tu operu hrálo. Bylo úžasné se s takovým bonbonkem pro znalce setkat. Pak to byla ještě Nevěsta messinská od Zdeňka Fibicha. Protože na to, jak se Fibich u nás málo hraje, tak ta hudba je tak geniální, že já jsem každé to představení za dirigentským pultem prožíval úžasné emoce.“