Ivan Mitrus má v nohách skoro 9 000 km. Za rok a půl došel ze Sicílie až za polární kruh v Norsku

3. září 2021

Třiadvacetiletý mladík Ivan Mitrus z Martinic v Krkonoších zvládl velkou dobrodružnou cestu. Dokázal ujít pěšky z nejjižnějšího cípu Evropy na ten nejsevernější cestu dlouhou skoro 9 000 km. Vyrazil ze Sicílie až za polární kruh do Norska. A teď dorazil i k nám do rozhlasového studia.

Kdy jste dorazil?
Dorazil jsem na konci července, začátkem srpna. Po roce a půl. A po zhruba 8 700 kilometrech.

Co vás to napadlo, takový bláznivý nápad?
Pracoval jsem předtím v Irsku, nějak jsem se hledal v životě. A objevil jsem mapu 12 evropských dálkových tras a tohle je právě jedna z nich. Vždy mě lákala Skandinávie, tedy když jsem uviděl tuhle úžasnou trasu, tak se mi líbila nejvíc. Severské země mne zlákaly.

Evropa je rozmanitá, krajina se mění a je plná dobrých lidí. Špatní lidé se mi vyhýbali nebo je jich prostě ve světě málo.
Ivan Mitrus, dálkový chodec

Neměli o vás doma strach?
Ze začátku určitě, možná po celou cestu, ale pak už to nedávali tolik najevo. Spíš převládala radost z toho, že dělám, co mě baví. A co jim také zbývalo jiného.

Ivan Mitrus má v nohách skoro 9 000 km. Za rok a půl došel ze Sicílie až za polární kruh do Norska

Jak se člověk připravuje na takovou dalekou cestu? Co je zapotřebí mít s sebou?
Já mám sice improvizaci hodně rád, ale tohle úplně celé zaimprovizovat nejde. Takže jsem musel cestu oznámit v práci, opustil jsem zaměstnání, začal jsem si zjišťovat informace o cestování, protože jsem byl takový nepolíbený, šel jsem předtím jen krátké cesty. Tohle byla má premiéra, od zkušenějších jsem si nechal poradit, co si vzít s sebou. Poradili mi a začal jsem se připravovat a vybavovat.

Čtěte také

Asi si toho nemůžete vzít příliš, když jdete sám pěšky jen s batůžkem, možná ranečkem, jako když šel pohádkový Honza šel do světa?
Chce to hodně zredukovat váhu na takové dlouhé výlety. Protože potom každý dekagram je hodně znát. Takže jsem měl spacák, nafukovací karimatku, místo stanu jsem měl jen tarptent, který je bez podlážky, aby to bylo lehčí. Oblečení jsem také nemohl přehánět, dvě trička, kalhoty s odepínacími nohavicemi a ponožky. Bundu a zimní čepici, protože jsem vyrážel v únoru.

Ovšem na cestě vás provázely i problémy kolem covidu. Vás to prý zasáhlo hned na začátku cesty.
Je to tak. Vyrážel jsem ještě předtím, než se to pořádně rozjelo. Teprve se o tom mluvilo, že se v Číně něco objevilo. Odjel jsem na cestu a říkal si, že se tomu vyhnu, ale v Itálii se to rozjelo potom vlastně nejvíc, takže s tím byly docela problémy.

Ivan Mitrus má v nohách skoro 9 000 km. Za rok a půl došel ze Sicílie až za polární kruh do Norska

Za rok a půl jste ale došel až do Norska. Domů jste pak už letěl?
Z Norska jsem nejdřív domů stopoval, pak jsem jel autem s kamarádem, kterého jsem tam poznal, do Stockholmu a odsud už potom letecky.

Čtěte také

Kdy jste potkal první dobrou duši na své cestě? Kdo to byl?
Dobrých duší jsem potkával dost. Ale úplně první záchrana pro mě byl Francesco, napůl Čech. Nejprve mě místní policie chtěla v jednom městečku poslat hned domů, protože cestování v koronavirové situaci tam nebylo možné. Ale našli kluka, který měl českou maminku. Francesco mi poskytl tělocvičnu, kde vedl kurzy karate pro děti, takže jsem tam mohl zůstat 14 dní v karanténě. Potom mě pozval k sobě domů a tam jsem strávil zbylé dny, když jsem čekal, než se situace trošku uvolní a uklidní. Tohle byl vlastně okamžik, odkdy jsem byl přesvědčený, že tu cestu zvládnu.

Jaká je vlastně Evropa? Vy jste ji prošel celou z jihu na sever, krajina se určitě měnila, šel jste pěšky, takže jste měl čas vše vnímat, je to tak?
Evropa je opravdu rozmanitá, krajina se mění a je plná dobrých lidí. Pořád se mluví o tom, jak jsou ve světě lidi špatní, ve zprávách se skoro nedává nic jiného. Ale já jsem se přesvědčil o opaku. Špatní lidé se mi vyhýbali nebo je jich prostě málo. Pro mě byla tato cesta ohromné plus.

Čtěte také

A šel tu trasu ještě i někdo jiný?
Potkal jsem například Němce, kteří tuto trasu chodí už 20 let na etapy, každý rok vždy několik desítek nebo stovek kilometrů. A vím o jednom Němci, který to šel celé také naráz, ale v opačném směru, z Norska do Itálie.

Potkal vás nějaký nepříjemný moment, když jste si říkal, že už chcete zpátky domů?
Tohle jsem si vyloženě neřekl, že bych chtěl cestu ukončit. Celou dobu mě to neskutečně nabíjelo. Ale byly samozřejmě krize, kdy se mi nechtělo chodit. Ale to byl vždy jen třeba jeden den a druhý den naopak byl o to lepší. O to víc si to člověk užívá.

Vybavíte si moment, když jste kráčel a říkal si, tak tady už je konec?
Vybavím si to úplně živě, bylo to hodně silné a emocionální. Pořád mi nedocházelo, že se konec blíží, až když jsem uviděl budovu a velký glóbus. Tam mi to došlo a vehnaly se mi slzy do očí. Bylo to hodně silné.

Jakub Schmidt a Ivan Mitrus ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Jak vás přivítali doma po roce a půl? Poznali vás vůbec?
Je pravda, že jsem se nestříhal po celou dobu, ale před cestou mě ještě kamarádi oholili, aby to bylo i součástí mé cesty. Doma o mém návratu nevěděli, takže jsem je překvapil. Byl jsem domluvený s bratrem a tátou, který mě přivezl z Prahy, ale mamku a babičky jsem překvapil. Bylo hezké na ně koukat, jak to vůbec nečekaly.

Celý rozhovor s tulákem Ivanem Mitrusem z Martinic v Krkonoších si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Související