Hudba je most, který překlene i různá nedorozumění, usmívá se hudební pedagožka Kateřina Andršová

Kateřina Andršová vede na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové kurzy etnomuzikologie, na Hudební katedře také koordinuje mezinárodní aktivity. Jaká byla vaše cesta k hudbě?
Já jsem z rodiny, ve které se hodně zpívalo. Moje maminka byla zdatná klavíristka, neměli jsme doma gramofon, u nás se hudba provozovala naživo. Měli jsme tetu, která zpívala nepřetržitě, když nás hlídala. Klidně dvě hodiny vydržela zpívat jednu lidovou píseň za druhou. My jsme hudbou žili, bylo automatické, že začnu hrát také na klavír jako maminka. A hráli jsme čtyřručně. V Chrudimi žila paní učitelka Pavla Tománková, které mnohé generace vděčí nejen za svoji hudební výchovu a vzdělání ve hře na klavír, ale také spoluorganizovala hudební pátky a u ní se každou neděli odpoledne scházela společnost ke čtyřruční hře, které jsem se účastnila. Kdykoliv přišla návštěva, tak povinnou složkou bylo vyslechnout naší hudební produkci.

Jsem pedagogický dobrodruh. Je velký rozdíl, jestli učíte středoškoláky nebo děti. A je to výzva i potěšení, když se něco občas podaří.
Kamila Andršová, Hudební katedra Pedagogické fakulty UHK

Neuvažovala jste o tom, že byste se hudbě věnovala v aktivním slova smyslu, že byste také koncertovala veřejně?
To jsem dělala, sedm let jsem se vzdělávala u profesora Jiřího Kotouče ve zpěvu. Nezpívala jsem nikdy extra sólově, protože jsem dělala spoustu dalších aktivit, ale nicméně dodnes zpívám v pěveckém sboru. Sama stále hraji na klavír, ale nikoliv interpretačně, koncertně.

Čtěte také

Milovnice adrenalinu a cestování, zpěvačka Kaczi, je důkazem toho, že hudba nezná žádné hranice

Jak vzpomínáte na své profesory na pedagogické fakultě, kde teď sama působíte?
Za mnoho jim vděčím, protože musím říct, že jsem od svých učitelů získala vynikající základ. Chci vzpomenout na pana profesora Stanislava Bohadla, který byl vedoucí mé magisterské i doktorské práce a se kterým stále máme živý kolegiální přátelský vztah. Vzpomínám na pana doktora Bergera, který už není mezi námi. To byl vynikající pedagog v oblasti harmonie, hudebních forem a dalších hudebně teoretických předmětů. Dále pan profesor Skopal, pan docent Chrobák, pan docent Pašek, paní asistentku Machačovou, prostě na všechny tyto své učitele vzpomínám a vděčím jim za mnohé. V podstatě za všechno.

Kde jste všude učila? Protože vy jste učila nejen hudební výchovu, ale i dějepis.
Já jsem pedagogický dobrodruh. Takže při mých začátcích v 17 letech jsem učila hudební výchovu. Začala jsem jako klavírní pedagog, protože jsem se částečně musela živit při studiu. Potom jsem začala chodit na hodiny zpěvu k profesoru Kotoučovi, takže jsem se logicky přesunula do Prahy a tam jsem 15 let vyučovala na hudebním gymnáziu a střední právnické škole. Tam jsem vyučovala také dějepis, protože mám aprobaci hudební výchova dějepis. Tam jsem vyučovala různé typy hudební výchovy, nejen tedy hudební dějiny, ale byly to různé typy hudebních výchov s metodikou a vyučování hry na klavír, na kytaru, na zobcovou flétnu. A pak jsme se přesunuli z Prahy na venkov v souvislosti s narozením dcery. Tak jsem začala učit na základní umělecké škole. A dodnes učím pár hodin na Základní škole v Rolově nad Doubravou.

Při hudbě se nemluví o politice a nevyjadřují se žádné xenofobní názory. Hudbu vnímáme, lidé jsou v osobním kontaktu otevřenější.
Kamila Andršová, Hudební katedra Pedagogické fakulty UHK

Je nějaký rozdíl mezi učením hudební výchovy v Praze, ve velkém městě, nebo někde na venkovské malé škole?
Ten rozdíl je samozřejmě obrovský. Týká se to nejen obsahu učiva, ale také způsobu komunikace se žáky, s rodiči. Je rozdíl, když učíte středoškoláky nebo děti. Vedla jsem také kurzy v mateřské školce, takže ty rozdíly jsou. A to je právě ono dobrodružství, výzva, ale i potěšení, když se něco občas podaří.

Čtěte také

Hudba je především o tom, co do ní kdo dokáže ze sebe přidat, říká skvělý klavírista Matyáš Novák

Teď mě zajímá vaše láska k romské kultuře a hudbě. Kde se u vás vzala?
Tím impulsem byl v roce 1998 festival Týdeníku Respekt, který probíhal v areálu Pražského hradu. Byla jsem pověřena Českým informačním hudebním střediskem napsat zprávu, která vyšla tenkrát v angličtině. A abych mohla napsat nějakou zprávu, tak jsem se potřebovala o té romské hudbě toho mnoho dozvědět a také ji zažít. Ale to bylo v letech, kdy ještě neexistoval internet a nebyly v takové míře dostupné informace o romské hudbě. Takže to hledání bylo velice dobrodružné a zajímavé. Již tehdy existovala vynikající gramodeska Jaromíra Gellnera a Evy Davidové, kde byly romské písničky. A existovala spousta další literatury, hodnověrné či méně hodnověrné. A se ta hudba nesmírně líbila, její temperament, náboj, ale i obsah a texty, protože v bookletu oné gramodesky z roku 1974 byly i překlady. Takže jsem si potom celý festival nahrála na magnetofonové kazety a snažila jsem se k té hudbě zaujmout postoj a napsat smysluplnou zprávu. Asi rok poté přišla nabídka z Českého rozhlasu napsat cyklus pořadů na téma romská hudba, což byl za počátek mé spolupráce s Českým rozhlasem. Začala jsem hudbou rumunských Romů, pak jsem se dostala i k českým a slovenským Romům.

Čtěte také

Divadlo mám strašně rád, ale hudba mi dává křídla, usmívá se loutkoherec a muzikant Jiří Vyšohlíd

Romštinu jste se tedy naučila?
Začala jsem se učit romsky ještě předtím, než jsem se poznala s manželem, protože existovaly kurzy romštiny. Líbily se mi písničky, zajímala mě výslovnost a zpívala jsem tenkrát v renesančním souboru Duodena Cantitans, kde má kolegyně spoluzpěvačka pracovala v Archivu hlavního města Prahy a zpřístupňovala mi romský tisk. Takže to byla má cesta přes romský tisk a hudební festival k romské kultuře.

Čím to je, že mají Romové hudbu v srdci? Protože asi každý z nich umí zpívat.
To je trošku romantická představa, nicméně je pravda, že z hlediska tradice patří hudba mezi tradiční romské profese, kterou se některé skupiny živily. Mnozí Romové si vydělávali a vydělávají peníze hrou na hudební nástroje a zpěvem. Tedy hudba jako základní zdroj obživy, to je možná důvod, proč ji mají v srdci. Protože když vám romský zpěvák něco svého zazpívá, tak vás to vždy uhrane. Tedy mě to uhranulo. Na těch interpretech a zpěvácích je vidět, že tím prostě žijí. Hudba je vždy výpovědí o kultuře. V romské hudbě můžeme najít také odrazy historické skutečnosti a minulosti. Neustále vznikají nové písně, které odrážejí realitu, která je odlišná od té naší, takže nám to může připadat exotické.

Dají se hudbou podle vás bořit předsudky?
Stoprocentně, protože při hudbě se nemluví o politice a nevyjadřují se žádné xenofobní názory. Hudbu prostě vnímáme, je to most, který překlene i různá nedorozumění. Často jsou lidé právě v osobním kontaktu mnohem otevřenější, než když se baví u piva.

Kateřina Andršová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Tak pojďme hudbou žít a pojďme ji také tvořit. To je možná takový recept a poselství z našeho dnešního povídání. Hostem ve studiu byla odborná asistentka a hudební pedagožka z Univerzity Hradec Králové Kateřina Andršová. Moc děkuji za rozhovor.