Hradecké vlny aneb Vysílání hradeckého rozhlasu během bouřlivých okupačních dnů v srpnu roku 1968
Jaro roku 1968 vonělo svobodou a nadějí, že postupně zaváděné změny vykvetou v demokratické plody, které naší zemi po komunistickém puči v únoru 1948 tolik chyběly. Jednou z přicházejících změn bylo zrušení cenzury, novináři mohli po více než dvaceti letech už zase svobodně mluvit a psát. Demokratický vánek ale rázně utnula srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy.
Jaro roku 1968 vonělo svobodou a nadějí, že postupně zaváděné změny vykvetou v demokratické plody, které naší zemi po komunistickém puči v únoru 1948 tolik chyběly. Jednou z přicházejících změn bylo zrušení cenzury, novináři mohli po více než dvaceti letech už zase svobodně mluvit a psát. Demokratický vánek ale rázně utnula srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy.
Československý rozhlas pro region východních Čech sídlil už od války ve Fuchsově vile ve Vrchlického ulici. V srpnu 1968 byl ředitelem Břetislav Balcar, zvaný Bivoj, a ten spolu s dramaturgyní Ilonou Janskou vedly rozhlas ve vypjatých dnech srpna 1968.
Čtěte také
Vytvořili osm vysílacích stanovišť, kdyby došlo k vypnutí vysílání z hlavního sídla, a vysílání se mezi stanovišti štafetově střídalo. Po dobu stěhování pražského rozhlasu z Vinohrad na Žižkov přebírali hlavní vysílání.
Vysílali informace o pohybu vojsk, o průběhu jednání, prohlášení pracovních kolektivů i představitelů různých organizací, vyřizovali vzkazy mezi rodinami a suplovali telefonní i telegrafické spojení. Osmý den povolal Bivoj všechny redaktory, hlasatele i techniky zpátky do hlavního sídla.
„Dokázal nás vyburcovat k ohromným výkonům a také k přesvědčení, že vyhrajeme. Nevyhráli jsme. Ale bylo to krásné!“ vzpomíná redaktorka Daniela Pražanová.
Bivoj tušil, co přijde
Na poslední chvíli sestavil takzvanou Růžovou knihu, tedy knihu s výběrem asi dvou stovek vzkazů od posluchačů, které přišly do rozhlasu během posledních deseti srpnových dnů. Bivoj nechal vytisknout několik kusů, rozdal je redaktorům, kteří se na mimořádném vysílání podíleli, jeden kus poslal Alexandru Dubčekovi a jeden prezidentu Svobodovi.
Do dnešních dní se zachovalo jen několik těchto knih a nutno říct, že jde o mimořádně autentické svědectví toho, jakou roli a jakou důvěru posluchačů rozhlas v srpnu 1968 měl.
Drazí přátelé!
Chtěli bychom Vám vyjádřit naše díky i hlubokou úctu za to, co jste v těchto dnech pro nás pro všechny i pro budoucnost našich národů vykonali. Snad historici s odstupem let budou schopni zhodnotit všechno to, co v nejhorších chvílích Vaše hlasy i Vaše ruce, Váš důmysl, zachránily.
Je tragické, že vzhledem k současné situaci nebude asi možno, aby se Vám dostalo nejvyšších státních poct, jsme však přesvědčeni, že ti, kterým jsme dali svou důvěru - Dubček, Smrkovský, Černík, Kriegel a další vědí dobře o těch, kteří k národům našim i k celému světu mluvili ve chvílích, kdy oni mluvit nemohli.
Přejeme Vám hodně zdraví a duševních sil a věříme, že i nadále budeme slyšet Vaše hlasy a že i když nebudete moci vždycky říkat pravdu, že nebudete lhát!
Pracovníci účtáren Závodů Vítězného února, Hradec Králové
Bratrská vojska zůstala na věčné časy a vánek svobody na dlouhá léta utichl za normalizační oponou. Stateční rozhlasáci přišli o práci a těžko se protloukali v nekvalifikovaných zaměstnáních.
Čtěte také
Restrikce v krajském městě přitom byly horší než například v Praze, kde se pronásledovaní mohli skrýt v anonymní hustotě metropole.
Redaktorka Daniela Pražanová skončila ve sběrných surovinách, hlasatelka Dáša Hazdrová čistila bazény, režisér Josef Korbel sehnal práci na remorkéru, ředitel Břetislav Balcar zvaný Bivoj se stal skladníkem u Státních lesů a hlavní dramaturgyně Ilona Janská, absolventka Janáčkovy akademie múzických umění, myla až do Sametové revoluce zkumavky na patologii.
Růžová kniha začíná větou: „Množství posluchačských ohlasů dokazuje, že hradecké studio Československého rozhlasu získalo v srpnových dnech do té doby nevídanou důvěru pracujících…“
„Patřím mezi miliony, kteří Vás od začátku okupace poslouchají ve dne v noci. Děkuji Vám, statečným, za dodání národní hrdosti, kterou budeme tolik potřebovat v nastávajících strašných časech.“
J.E. z České Skalice
„Nečinně se díváme, jak je vražděn náš národ. Ale pevně věříme našim představitelům, že nás budou včas informovat, kdy se máme vrhnout na okupanty! My jsme připraveni za naše Československo položit svoje životy!“
Pozdravy posílají Jožko, Duro a Fero
„Od prvního dne okupace sleduji NÁŠ rozhlas ve dne v noci a pořizuji magnetofonový záznam, aby synové, až dorostou, znali pravdu dne, na který se nedá zapomenout. Přátelé, kdyby nebylo Vás, nebylo by již národa! Až zas za dalších 23 let možná.“
J.H. Hradec Králové
„Navrhujeme, aby pracovníci rozhlasu byli oceněni vyznamenáním titulem hrdina. Věříme, že budou i nadále nápomocni při vyvedení národa z této těžké situace.“
Děkujeme Vám vlastenci z rozhlasu. Byli jste s námi - zůstaňte s námi!
Pracovníci Východočeských cukrovarů
A končí jedním z anonymů: „Věříme, že se všem poctivým lidem brzy otevřou oči a vymlátí Vás odevšad!“
Tento pořad jsme vytvořili z úcty a obdivu k našim rozhlasovým kolegům, novinářů, hlasatelům i technikům, kteří připravovali zpravodajství o invazi v srpnu roku 1968. Jejich vzpomínky jsou zdokumentované v archivu Paměti národa a tato organizace je připomíná během komentovaných procházek městem, které pořádá vždy poslední sobotu v měsíci.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
