Hradecké minuty! Židovská komunita v Hradci Králové II
Milí posluchači, v minulém povídání jsme se zaměřili na židovské obyvatelstvo, které se v Hradci zřejmé poprvé usadilo až v době třicetileté války. Už v roce 1652 byli ovšem židé z města vyhnáni. Jak dokládá historik František Švenda, ještě k roku 1746 židé ve městě nežili ani jim neměli povolení prodávat zboží na místních jarmarcích.
Čtěte také
Zatímco 40. léta 18. století je možno považovat za období, kdy se ještě projevovaly antisemitské postoje, o pár let později se situace začala pozvolna proměňovat, a to i v doposud „nežidovském" Hradci.
Za zakladatele novodobé hradecké židovské komunity je považován Marek Feischel, jenž byl od roku 1762 nájemcem v bývalém hostinci nechvalně proslulého zloděje Hronka, o němž jsme si nedávno vyprávěli. Feischel se též živil jako výrobce tabákových výrobků a pachtýř (tedy nájemce) vinopalny.
Jeho pobyt byl však sledován: chtěl-li např. u něho nějaký žid přenocovat, musel se ohlásit u primasa a uhradit městskému rychtáři poplatek.
Čtěte také
K roku 1787 již žila v Hradci menší židovská komunita, jež obývala jeden dům.
K společenskému začleňování židů nejen v Hradci významně napomohl císař Josef II., který jim svým tolerančním patentem z roku 1781 povolil návštěvu tzv. normálních škol i univerzit (s výjimkou teologické fakulty), přístup k řemeslu a živnostem (s výjimkou nájmu šenkoven, desátků a mlýnů) a nákup statků a pozemků, aby mohli obdělávat půdu.
V případě potřeby pracovních sil mohli ovšem využívat jen židovskou čeleď. V širším kontextu je možno konstatovat, že závěrem 80. let židé tvořili početnou skupinu i v rámci císařské armády. Židovské etnikum tak nebylo v hradeckém obvodu zastoupeno pouze malou komunitou, ale též vojáky, kteří byli přiděleni k pevnostní posádce.
Hradecké minuty můžete sledovat a poslouchat ZDE.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
