Hradecké Jesličky mi daly energii, ze které čerpám dodnes, směje se herečka Adéla Víchová Ronešová

Adéla Víchová Ronešová je naším hostem. Vzpomenete si, jak jste v Hradci Králové začínala s divadlem?
To si pamatuji docela přesně, ačkoliv je to tedy už dlouho. Bylo mi myslím devět let, když jsem přišla poprvé na talentové zkoušky do divadla Jesličky. Byla jsem takové živé, mimoňské dítě, řekněme. Mamka mi třeba řekla, obleč si svetr a já jsem si sundala boty, byla jsem absolutně mimo. Mamka to tenkrát konzultovala i s dětskou lékařkou, jestli je všechno v pořádku. A paní doktorka tenkrát vyslovila hypotézu, že to dítě má možná nějaké umělecké nadání. Tak se o to rodiče začali zajímat a zjistili, že je v Hradci dětský divadelní soubor v Jesličkách. Tam mě poslali a už nebylo cesty zpátky.

Čtěte také

Práce s hlasem je hodně o duši, ale samozřejmě také o technice. Na to si člověk musí dávat pozor

Takže umělecké sklony mohly za to, že jste doma neposlouchala.
Je to tak, já si to tak omlouvám, ano.

Co vás na divadle potom uhranulo? Vzpomenete si na ten moment, kdy jste si řekla, ano, u toho chci být?
Už jako malá holka jsem dělala pro celou rodinu pořád nějaká představení a všichni se museli koukat. Potom mí bratranci a sestřenice museli vybírat samozřejmě vstupné. Oni byli od financí a já jsem byla od umění. A pamatuji si moment, kdy jsem byla na jevišti, stála tam a už jsem nechtěla nikdy, nikdy dolů.

Na koho byste ráda vzpomněla z onoho hradeckého hereckého pole? Kdo vás ovlivnil?
Já jsem měla obrovské štěstí tenkrát na pedagogy. Protože jsem měla pedagožky Moniku Janákovou a Janu Portykovou. Myslím si, že ty mě úplně zásadním způsobem ovlivnily a nebýt jich, tak by se moje cesta asi neubírala úplně tím směrem divadla. Ale ony byly taková dokonalá kombinace. Monika ve mně vzbudila disciplínu a ukázala mi, o čem divadlo opravdu je a že režisér se musí poslouchat. A Jana byla zase neuvěřitelně laskavý člověk, který mě ale vedl k pokoře a naučila mě spoustu hereckých dovedností, ze kterých čerpám dodnes. Nebýt tedy jich, tak si myslím, že by divadlo ve mně takovou lásku k umění nevzbudilo.

Měla jsem obrovské štěstí na pedagožky Moniku Janákovou a Janu Portykovou. Nebýt jich, divadlo by ve mně takovou lásku k umění nevzbudilo.
Adéla Víchová Ronešová, herečka

Do Prahy jste tedy potom šla za divadlem?
Do Prahy jsem šla v roce 2013 za prací letušky, což byla jedna obrovská náhoda. Já jsem se předtím strašně bála létat. Letěla jsem jen jednou v životě v letadle a to s prášky na uklidnění. Ale tenkrát jsme hledala novou práci a kamarád mi dal vědět, že letecká společnost hledá palubní personál. Říkala jsem si, že to v žádném případě, že mám hrozný strach vlézt do letadla. Ale zkusila jsem to. Já jsem tenkrát ještě studovala tady na vysoké škole, tak jsem to mamce řekla. A pak jsem prošla třetím výběrovým kolem a ve škole jsem spolužačkám řekla, holky, já jedu příští týden do Prahy. A ony, že na výlet a já, ne, já se stěhuju. Tak se všichni dozvěděli, že začínám letecký výcvik. Létala jsem pak prakticky po celé Evropě, severní a střední Afrika, Blízký východ. Hodně oblíbenou destinaci mám Kanárské ostrovy. Tam jsem létala i na delší pobyty, tam jsem byla dlouho.

Čtěte také

Divadelní lvice z hradeckých Jesliček, nepřehlédnutelná Jana Portyková, by v životě nic neměnila

Musíte mít jistě spoustu pěkných zážitků s pasažéry.
To by vydalo na knížku. Já to jednou sepíšu. Všechny zážitky, nejen moje, ale i zážitky kolegů. Vždy říkám, že jsou to chytří, příjemní lidé, ale vlezou do letadla a najednou se jim hlava zavře a jsou úplně jiní. A co z nich občas vypadne, je fakt super. Mám třeba jednu skvělou příhodu, kdy na mne zazvonila paní, která seděla na nouzovém východě. Přišla jsem k ní a ptala se, jaké má přání? A paní mi říká, že je tam hrozný hluk. Tak se podívám z okénka a říkám, ano, tady jsou motory, tak se velice omlouvám za diskomfort a hluk. A paní se na mě nešťastně podívala a říká mi, a nešlo by to vypnout?

Co vás potom přivedlo potom z oblak zase zpátky na zem a k divadlu?
Já jsem si svoji pozici v herectví, dá se říct, udržovala celé ty roky, protože jsem občas něco natáčela. Také jsem udělala v dospívání takovou odbočku k modelingu, občas jsem něco nafotila, něco málo předváděla, ačkoliv mám jen 163 centimetrů, takže jsem malá. Ale hodně jsem si tu svoji cestu udržovala. Potom jsem se vrátila v podstatě už jako dospělá do souboru divadla Jesličky a tenkrát jsme vyjeli na festival. Tam jsem poznala jednoho docela známého divadelního režiséra, který mi řekl, jak je možné, že se divadlu plně nevěnuji. Že jsem přesně ten typ, který mu na divadle schází a namotivoval mě vrátit se do toho naplno. Mně to vždy moc chybělo, to prostě ve vás buď je, nebo není.

Čtěte také

Základní umělecká škola Střezina v Hradci Králové velkolepě oslavila své neuvěřitelné padesátiny

Teď jste v Praze, hrajete, režírujete, jste uměleckou šéfkou divadelního spolku Posun. Pojďme ho představit.
Divadelní spolek Posun vznikl za covidu, protože já jsem v té době měla nějaké příležitosti k hraní, začal covid a všechno skončilo. Povídala jsem si o tom tenkrát se svojí sestřenicí Aničkou, a ta mi říkala, tak si vytvoř nějaké vlastní příležitosti, když máš tolik nápadů. Napadlo nás, že zkusíme využít covidový čas k tomu, že rozjedeme opravdu něco vlastního. To byl rok 2020. Oslovily jsme postupně mé spolužáky z Vyšší odborné herecké školy a vznikl první pokus o soubor. Jenže byl covid a bylo moc složité někde zkoušet a hrát. Tak postupně šla myšlenka, že budu hrát se spolužáky, do pozadí. Tak jsem se zamyslela, co bych chtěla tím divadlem říci. Vzpomněla jsem si na všechny pedagogy a režiséry, kteří mě ovlivnili. A říkala jsem si, že by bylo docela fajn přitáhnout také mladé lidi k divadlu. Ukázat jim, že dnešní doba a generace není jen digitální. Začala jsem oslovovat mladé lidi přes Konzervatoř Jaroslava Ježka. A začali jsme to dávat společně dohromady. Na začátku jsme měli pět členů, dnes je nás skoro 50, s celým technickým týmem, po šesti letech.

Chci přitáhnout mladé lidi k divadlu. Ukázat jim, že dnešní doba není jen digitální. Pojďme jim ukázat Čechova nebo Čapka vizuální formou.
Adéla Víchová Ronešová, herečka

Takže váš tým je složený z mladých herců z vysokých škol?
Ano, máme tam primárně děti z hereckých škol nebo mladé lidi z konzervatoří. Mám tam i slečnu z DAMU, další se hlásí. Mám tam i sekci šikovných a slibných amatérů, kteří se třeba připravují na talentové zkoušky nebo se zkrátka chtějí divadlu věnovat. Prostě jsme u nich zacítila potenciál a věděla jsem, že tyhle lidi potřebuji.

Čtěte také

Rád kombinuji záležitosti umělecké a hmatatelné, usmívá se herec, spisovatel i písničkář Petr Kult

Jaký máte repertoár, co hrajete?
Na začátku jsme udělali repertoár z povinné četby, protože má myšlenka byla taková, že spousta mladých lidí dnes nečte a má různé poruchy učení. Tak jim pojďme ukázat třeba Čechova nebo Čapka nějakou vizuální formou, aby nemuseli sedět nad knížkou. Ale postupně repertoár rozšiřujeme i o autorské divadlo a texty. Ať už jsou moje nebo mého kolegy Ondřeje Vaňka, který je se mnou v uměleckém vedení souboru. Z toho nejzajímavějšího, co hrajeme, si myslím, že je třeba inscenace Don McBeth, kterou právě svým ostrým perem upravil Ondřej Vaňek. Odehrává se to ve třicátých letech v prostředí italské mafie v Americe. Já tam mám po dlouhé době možnost si zahrát takovou ikonickou roli a je to úplně senzační.

Je důležité říci, že v Praze hrajete po různých divadlech a stěhujete se.
Ano, pro náš malý soubor je samozřejmě těžké mít nějakou svoji scénu. Ačkoliv je to můj velký sen a třeba se mi jednou i splní. Teď jsme byli dvě sezóny stálými hosty v divadle Debit, což je divadlo Vyšší odborné školy herecké, odkud jsem vzešla jak já, tak Ondra Vaněk a další kolegové. A momentálně hrajeme v divadle Za plotem na Praze 8, v divadle Troníček a divadle Kámen.

Přijeďte také někdy k nám do Královéhradeckého kraje.
My bychom moc rádi, za těch pár let, co fungujeme, jsme na několika zájezdech byli. Pokud nás někdo pozve, tak rádi přijedeme zahrát.

Adéla Víchová Ronešová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším dnešním hostem byla herečka Adéla Víchová Ronešová, rodačka z Hradce Králové, která je uměleckou šéfkou divadelního spolku Posun. Moc děkuji za rozhovor.