Hradecká lvice ve Vietnamu: Je to jiný svět. Ale umím si představit, že bych tam mohla rok i dva žít

8 fotografií

Když se řekne Hradecká lvice, tak je jasné, že jste asi hrála dlouhá léta basketbal v Hradci Králové.
Ano, v Hradci jsem hrála už od 16 let. Ale měla jsem zranění kolene, čtyři operace, tak jsem musela svoji kariéru ukončit. Bohužel, protože to bylo skvělé.

Martina Čepelková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Jak se tedy bývalá Hradecká lvice ocitla ve Vietnamu, to mě zajímá?
V Hradci Králové studuji pedagogickou fakultu, obor český jazyk a tělesná výchova. Přestože se ve Vietnamu čeština na školách běžně neučí, tak naše škola má možnost zahraničních stáží a Erasmů. A jelikož jsem skončila s basketbalem, tak jsem se konečně rozhodla vyrazit. Cestování mě vždy moc lákalo, ale kvůli sportu na to bohužel nebyl čas, tak jsem to brala jako šanci vyrazit do světa.

Ve třídě sedí třeba 50 dětí ve stejných uniformách a snaží se, hlásí se. Jsou pořád motivované. Byla jsem z toho nadšená.
Martina Čepelková, basketbalistka a studentka Univerzity Hradec Králové

Jak dlouho jste byla ve Vietnamu?
Byla jsem tam čtyři měsíce. Takový dlouhodobější studijní pobyt.

Čtěte také

Evropané myslí dopředu. Kdežto ve Vietnamu žijí lidé přítomností a situaci řeší, až nastane

A proč to vyhrál Vietnam? Měla jste možnost si vybrat i nějaké jiné lokality?
Ano, bylo plno možností. Já jsem se rozhodovala i mezi Portugalskem, ale nakonec jsem si řekla, že přeci jen do Portugalska si člověk může zajet téměř kdykoliv třeba na dovolenou. Kdo vám ale nabídne čtyři měsíce ve Vietnamu? Úplně jiná kultura, jiný život, všechno je tam rozdílné. Takže to byl hlavní důvod.

Jak na vás zapůsobil Vietnam? Vzpomenete si na první dojem?
Určitě, byla jsem naprosto v šoku. Protože jsme přiletěli do Ho Či Minu, a když jsem viděla na vlastní oči jejich dopravu, tak to je něco neskutečného. Nevěřila jsem vlastním očím. A pak jsem si také říkala, jak to tam zvládnut s tím vedrem, protože to je tam šílené.

"Vietnam je jiný svět. Ale umím si představit, že bych tam mohla rok i dva žít," říká Martina Čepelková|foto: Martina Čepelková

Ale ta doprava mě zajímá. Proč je to šílené?
Úplný blázinec, chaos, ale prostě paradoxně takový systematický chaos. Zní to divně, ale já jsem tam za ty čtyři měsíce viděla možná jen nějaké čtyři menší dopravní nehody, nic vážného. Lidi jezdí, kde se jim zachce, všude jsou motorky nebo skútry, auta, jezdí se do protisměru. Troubení se používá jen proto, aby o sobě člověk dal vědět, ne protože ho někdo naštve. Tam se neustále troubí.

Možná proto tam nejsou dopravní nehody, protože víte, že za vámi někdo jede, když zatroubí.
Přesně tak. Když jsem řídila, tak jsem raději jen troubila, aby mě pouštěli. (smích) Ale říkala jsem si, že by to bylo u nás docela nebezpečné.

"Vietnam je jiný svět. Ale umím si představit, že bych tam mohla rok i dva žít," říká Martina Čepelková|foto: Martina Čepelková

Jací jsou lidé ve Vietnamu? Protože jsem slyšel, že to vás docela ohromilo.
Ano, určitě, pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Je samozřejmě rozdíl, když je člověk v hlavním městě Hanoji nebo ve větších městech, kde už jsou na turisty zvyklí. Ale obecně jsou tam lidé velice příjemní, neustále se usmívají, každý vás pozoruje, každý se s vámi snaží bavit. I když většina anglicky neumí. Vietnamci jsou zkrátka úžasní. Chtějí být nápomocni a to je super. Byla to pro mne úplně nová zkušenost.

Čtěte také

Had na talíři, Dračí zátoka, vodní divadlo, nudle i život na dvou kolech. Vietnam Petra Voldána

Z vás asi museli být úplně u vytržení. Blondýnka a navíc ještě pěkně vysoká?
Měřím 184 centimetrů. Možná jsem tam udělala nějaký rekord tou svojí výškou. (smích)

Prý na vás také pořád sahali.
To byla další věc, ze které jsme byli uneseni. Protože opravdu na místech, kde prostě turisty moc neznají, tak na vás každý kouká, strkají do sebe, ukazují na vás prstem. Potom si také přáli, ať se dotýkáme jejich dětí. Když jsme byli na jedné základní škole, tak se kolem nás seběhlo třeba 50 dětí a každý se s nás chtěl dotknout. A také vyfotografovat a přidat na Facebook. To bylo zajímavé.

Martina Čepelková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Nevadily vám ty doteky?
Já jsem člověk, kterému to vůbec nevadí. Já jsem taková kontaktní, takže se mnou to bylo úplně bez problému. Ale třeba moje kamarádka Lůca s tím trošku problém měla. Jednou se nám třeba stalo, seděli jsme na obědě a najednou vidím u Lůcy starší paní, byla na ni úplně nalepená a čichala jí k obličeji a dotýkala se jí. Tak jsem se začala smát. Čekalo to potom samozřejmě i mne.

Exotika, chtějí se k vám prostě přiblížit. Mít z vás kousek pro sebe, možná pro štěstí.
Oni si podle mne myslí, že to přináší štěstí.

8 fotografií

Vy jste se z Vietnamu vrátila opravdu nedávno, konkrétně 21. ledna. Takže jste tam byla i přes Vánoce a Nový rok.
Ano, byly to Vánoce ve vedru. Poprvé jsem si něco takového zkusila a bylo to fajn. Bylo kolem 32 stupňů a bylo to úplně neuvěřitelné, když jsme viděli, že tam se místní báli sluníčka. I v tom vedru jsme neviděli nikoho, kdo by měl odkrytou nějakou část těla. Viděli jsme třeba jen oči, protože měli bundy, rifle, všechno. Oni se neopalují. Protože čím světlejší pleť máte, tím jste atraktivnější. A také to ukazuje, že se máte dobře, že jste bohatší.

"Vietnam je jiný svět. Ale umím si představit, že bych tam mohla rok i dva žít," říká Martina Čepelková|foto: Martina Čepelková

Tak na vás tedy museli koukat, protože máte světlou pleť.
Ano, bylo to pro ně asi atraktivní.

Vy jste tam byla na studijním pobytu, takže jste byli na univerzitě?
Ano, byli jsme na Dong Thap University, kde jsme studovali. Měli jsme čtyři předměty a jedním z nich byla praxe na základní škole, což bylo nejvíc zajímavé. Protože když jsme viděli v jedné třídě třeba 50 dětí ve stejných uniformách, snažily se, hlásily se a byly stále motivované. Všechno se studovalo v angličtině. Tam chtějí, aby jejich další generace dokázala anglický jazyk ovládat. To bylo velice zajímavé. Byla jsem z toho hodně nadšená.

Čtěte také

Vlakem, lodí i lehobusem po jihovýchodní Asii. Na skok do Vietnamu a Kambodži se Zdeňkem Vrágou

Děti se chtějí vzdělávat a učit už odmalička.
Ano. Nebylo to tak, že by byly otrávené, seděly v lavici a čekaly, až vyučování skončí. Naopak, opravdu se všichni snažili.

Zahrála jste si tam také basketbal?
Našla jsem si na univerzitě kamarády, byli to tedy kluci, kteří hráli basket. Takže jsme zkoušeli hrát street basketbal a bylo to super. Tak jsem trávila odpoledne vždy hodinu až do tmy. To bylo také zajímavé, protože tma byla už v šest hodin večer, tak se čekalo na světla a potom se hrál nějaký zápas. Užili jsme si to moc.

Měli jste čas také na cestování a poznávání Vietnamu? Podívali jste se někam?
Čas byl, my jsme si ho našli. Navštívila jsem asi 20 míst. Takže jsem cestovala a byl to jeden z nejhezčích zážitků v životě, který jsem zatím měla.

"Vietnam je jiný svět. Ale umím si představit, že bych tam mohla rok i dva žít," říká Martina Čepelková|foto: Martina Čepelková

Co vietnamská kuchyně? Ochutnala jste něco exotického?
To pro mě bylo trošku těžší, jelikož moc nejím maso. Takže tam jsem ho ani neochutnala. Obzvlášť, když jsem viděla, jak třeba celý den leží nějaké maso na sluníčku v těch stáncích. Nebo když jsem viděla vajíčka špinavá a rozbitá. To mě opravdu nelákalo.

Oni se k jídlu staví jinak. Prostě zvířata jsou pro ně potravina. Je to úplně jiná mentalita než naše evropská.
Martina Čepelková, basketbalistka a studentka UHK

A co vás naopak v jídle potěšilo?
Našli jsme si tam místa, kde byla vegetariánská jídla a to bylo super. Nikdy jsem nejedla lepší tofu, než tam. Tak to musím vyzkoušet tady. Ale kamarádka je odvážnější a zkoušela všechno. I žáby. Doufám tedy, že psa neochutnala, protože na jednom místním trhu jsem viděla uzené psy. Je to prostě jiná mentalita. A hlavně si myslím, že oni se k jídlu staví úplně jinak. Prostě zvířata jsou pro ně jídlo. Když jsem viděla některé zacházení se zvířaty, tak to moc příjemné nebylo.

Dokázala byste Martino na závěr shrnout váš pocit a dojem jednou větou? Jaký je Vietnam pro vás?
Já bych řekla, že rozmanitý a nádherný. Nikdy bych nečekala, že tam uvidím tolik krásných míst. Určitě bych se tam chtěla vrátit. A dokonce si umím i představit, že bych tam třeba mohla rok i dva žít.

Jakub Schmidt a Martina Čepelková ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Milan Baják

Bývalá Hradecká lvice Martina Čepelková nás vzala do Vietnamu. Moc děkuji, ať se vám dál daří nejen v životě, ale také ve škole na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.
Děkuji moc, všechny zdravím. Na shledanou.