Hokejová duše! Projekt fotografů Petra Kleinera a Stanislava Součka: Pohled do hlav hráčů a trenérů
Vezmeme vás za hokejem, ale trošku jinak. Asi víte, že hokej se pod Bílou věží v Hradci Králové hraje už 100 let a k tomuto výročí byla připravena i úžasná výstava v Muzeu východních Čech. Ta se jmenuje 100 let ledního hokeje v Hradci Králové aneb Z rybníku do Ligy mistrů.
Teď je tu ovšem výstava nová, která se jmenuje Hokejová duše. Ta prostřednictvím velkoformátových panelových fotografií ve veřejném prostoru města představuje hokej trošku jinak než jako běžná sportovní prezentace. Nejde primárně o góly ani výsledky, ale spíše o proces, který k nim vede. Příprava, tlak, emoce i vyčerpání hráčů.
Autorem fotografii je Petr Kleiner, držitel několika ocenění Czech Press Photo. Jak byste vy představil projekt Hokejová duše?
Mou snahou bylo, aby to opravdu byla duše hokeje. Aby byly vidět věci, které běžný divák nevidí. Zákulisí, šatny, vlastně i střídačka, která je neviditelná z pohledu diváků. Ti se dívají zejména na led a nevidí, co se na lavičce děje. A mě strašně baví podívat se dovnitř, do hlav hokejistů, trenérů, kustodů a tak dále. Vidíte hru z úplně jiného pohledu.
Mám rád hokej. Musím říct, že z kolektivních sportů asi nejvíc. Kvůli rychlosti, kvůli emocím, kvůli věcem, které se při hře dějí.
Petr Kleiner, fotograf
Jedná se o velkoformátové fotografie na panelech, které jsou vystaveny ve veřejném prostoru.
Mám z těch panelů velkou radost, protože fotografie na nich je opravdu velká a působí úplně jinak. A zároveň ve veřejném prostoru je to také úplně jiné, než ve výstavní síni, byť tam mne to také moc baví. Dnes je otevřena nová výstava v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, úplně nahoře. Je tam třicet fotografií, kde jsou ty příběhy trošku více rozvinuté. Výstava už byla na Malém náměstí, před zimním stadionem a na dalších místech. A lidé ji mohli vidět, když jdou do práce, nebo když jdou večer městem. Mám z toho obrovskou radost.
Čtěte také
Jak ta výstava vlastně vznikala?
Byl to dlouhodobý, docela dlouhý proces. Já mám hodně rád delší projekty z toho důvodu, že tam člověk pochopí lépe o co jde, jak to téma funguje, seznámí se s lidmi. Protože dobrá fotka vzniká, když jste s těmi lidmi v nějakém užším vztahu. Ne, že bych se s nimi povídal, oni mě znají, ale v té chvíli mě ignorují, v tom dobrém slova smyslu. Řeší svoji práci a pak vzniknou skvělé fotky, protože nejsou inscenované. Je to přirozené, je to život.
Vy jste takový pozorovatel, když to tak řeknu. A fotíte emoce ve tvářích hráčů.
Chci být hodně blízko, opravdu ideálně na metr. Ne, že bych jim dával fotoaparát před obličej, ale ta vzdálenost je krátká. Pak ty fotky mají intimitu a sílu, protože jsou zblízka.
Máte rád hokej?
Mám rád hokej. Musím říct, že z kolektivních sportů asi nejvíc. Kvůli rychlosti, kvůli těm emocím, kvůli těm věcem, které se při hře dějí.
Když už člověk fotí dlouho, tak když snímek udělá, už mu zarezonuje v hlavě. Víte, že tam ta fotka je, i když jste ji ještě neviděl.
Petr Kleiner, fotograf
Koho uvidíme v muzeu na vašich snímcích?
Myslím, že v uvozovkách úplně všechny. Ono je to složité, protože já si nevybírám hráče podle toho, jak jsou dobří, kolik dají gólů, ale spíše podle toho, jak jsou zajímaví, jaké mají emoce. Tak to funguje i v životě. K někomu máte blíže, k někomu dál. Někdo se s vámi baví víc, někdo míň. Ale musím říct, že má úchylka jsou trenéři. Ti mě moc baví. Tam je těch emocí nejvíc. Hrozně mě bavil třeba Peter Frühauf, který je dnes už na Slovensku. To je obrovsky charizmatická osobnost.
Čtěte také
Jak se vybírají fotografie na takovou výstavu? Musel jste snímků udělat stovky, možná tisíce?
Za ty tři roky už jsou to spíše tisíce. A vybírat je těžké. Zároveň, když už člověk fotí dlouho, tak když snímek udělá, už mu zarezonuje v hlavě. Úplně to cinkne. Najednou víte, že tam ta fotka je, i když jste ji třeba ještě neviděl. Hned to víte. Ale pak samozřejmě vybírat soubor třeba padesátí nebo sto fotografií je těžké.
Musíme také říci, že to není jen vaše výstava, ale fotografa také Stanislava Součka, který je dvorním fotografem hradeckého hokejového týmu. Takže je to společný projekt.
Je to společná výstava. My jsme si říkali, že to bude skvělá kombinace. Protože Standa fotografuje hodně hru na ledě, tu na scéně, jak já říkám. A já fotím naopak hru mimo scénu, za oponou. Takže ta kombinace je pak úžasná, divák má hezký obrázek z obou stran.
V normálním životě máte emoce třeba jednou za měsíc, za půl roku. Ve sportu je to osmkrát za zápas. A to je skvělé pro fotografa.
Petr Kleiner, fotograf
Jak jste se dostal k fotografování?
Odmala. Mě fascinovalo to médium a když mi bylo třeba 15 let, tak jsem si říkal, že máme doma nějaké foťáky, tak to chci vyzkoušet. A už mi to zůstalo.
Jaké focení vás přitahuje? Protože vy hodně fotíte i pod vodou.
Určitě. To jsou mé dvě strany mince. Hodně mne baví dokumentární fotografie, baví mě dokumentovat lidi, jak žijí. Ale sport je skvělý v tom, že ty věci běží hrozně rychle. V normálním životě máte emoce třeba jednou za měsíc, za rok, za půl roku. Ve sportu je to osmkrát za zápas. A to je skvělé pro fotografa. A je to samozřejmě úžasné prostředí, že můžete tyto věci zachytit v krátkém časovém úseku.
Pojďme ještě jednou na závěr pozvat na výstavu Hokejová duše, která je k vidění v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, kde spatříte 30 úžasných fotografií. A ještě aktuálně i na Náměstí 28. října v Hradci Králové si můžete všimnout devíti panelů také s fotografiemi výstavy Hokejová duše. Jejich autor Petr Kleiner byl naším hostem. Děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
