Hlídám duševní zdraví nemocných dětí, říká herečka, pedagožka a herní specialistka Michaela Váňová

6. srpen 2026

Teď si budeme povídat s ředitelkou organizace Vlaštovka Michaelou Váňovou, která je divadelní herečkou, režisérkou, učí na DAMU, ale je také průkopnicí paliativního divadla a herní péče v Česku, jako herní specialistka se věnuje nemocným dětem i ve Fakultní nemocnici Hradec Králové, kam přináší hru, smích a pomáhá nejen pacientům, ale i zdravotníkům. 

Představte nám Vlaštovku, organizaci jejíž jste ředitelkou.
Vlaštovka dělá dvě věci. Jedna je herní práce. Takže my pracujeme v nemocnicích, budeme pracovat i v hospicích a pracujeme s hodně nemocnými dětmi. My jim pomáháme se lépe v té nemoci zorientovat, pomáháme je připravovat na zákroky, vysvětlujeme jim, co se bude dít. A s paliativními dětmi, které jsou vážně nemocné nebo v závěru života, se orientujeme na to, co ještě hezkého a radostného mohou v životě zažít. Takže vytváříme různé vzpomínky, chceme, aby děti zažívaly hezké chvíle spolu se svými rodiči. To je jedna záležitost. A ta druhá je ono zmíněné divadlo. Pro tyto děti také hrajeme divadlo, ale nejen pro děti, i pro dospělé v závěru života. Aby se ještě potkali s tím, že se z něčeho dokáží radovat, že o něčem můžou rozhodnout, že mají ještě pocit vlastní důstojnosti.

Pomáháme dítě připravovat na zákroky, učíme strategie ke zvládnutí bolesti a strachu, aby se předcházelo lékařskému traumatu.
Michaela Váňová, herečka, pedagožka a herní specialistka

Vy jste vystudovala herectví, kde všude jste hrála, než jste se vrhla na Vlaštovku?
Úplně od začátku jsem hrála v divadle Minor, tam jsem doteď. Hraji ve studiu Dva, v souboru Geisler's Hofkomedianten, hrála jsem v Divadle v Dlouhé, V Celetné, hostovala jsem na Vinohradech, měla jsem to takové rozstřelen, ale vždy jsem k tomu ještě cítila, že chci dělat něco dalšího.

Čtěte také

K tomu vás možná trošku inspiroval Radovan Lukavský, který říkal, že kromě divadla je potřeba ještě dělat něco navíc.
Ano, to byla jeho cesta, kterou také kráčím a jdu.

Co vás tedy přivedlo konkrétně do nemocničního prostředí? Kdy vznikla Vlaštovka?
Vlaštovka vznikla v lednu roku 2024. A to mé přemýšlení o tom, že bych do toho prostředí šla, už bylo předtím. Protože moje mamka pracuje jako sestřička ve Vojenské nemocnici v Praze a já jsem tam začala dobrovolničit. A zajímalo mne, jestli je možné tam dělat i nějaké kulturní věci. Kdybych přinášela těm pacientům divadlo, jestli by jim to ještě něco dobrého mohlo dát. Takže když jsem se pak na DAMU rozhodla, že budu studovat doktorát, tak jsem si říkala, že tohle je dobré téma na prozkoumávání, to ještě nikdo nikde nedělá. A tím to začalo.

Vím, že jste se jezdila učit i do zahraničí na stáže. Tam je taková práce běžnější než u nás?
Ta herní práce ano. Divadlo není tak časté, to je okrajová záležitost, ale sem tam se dá nějaký soubor najít, který to dělá. Ale herní práce je hodně rozšířená.

Čtěte také

Pojďme tedy tu herní práci představit. Kdo je herní specialista nebo specialistka? A jaký je rozdíl mezi vámi a třeba zdravotními klauny, kteří také do nemocničního prostředí přicházejí?
Herní specialista je člověk, který rozumí potřebám nemocných dětí. Tedy náš hlavní úkol je zjistit na začátku hospitalizace nebo když se poprvé potkám s dítětem, čeho se to dítě bojí, co ho čeká, jak rozumí té svojí situaci, jestli ho něco nebolí a podobně. A pomáháme je připravovat na zákroky, zorientovat se v situaci, která se děje, ale třeba je i učit strategie ke zvládnutí bolesti nebo strachu, aby se předcházelo lékařskému traumatu. My máme za úkol hlídat duševní zdraví nemocných dětí. Takže naším úkolem je, aby dítě dostalo nástroj a výbavu, aby zvládlo lépe všechny procedury, hospitalizaci nebo život s vážnou nemocí.

Takže je to určitě i hodně odborná práce. Musíte jistě spolupracovat s lékaři a zdravotníky.
Je to tak. My jsme vlastně členové toho týmu do jisté míry. V zahraničí je to úplná samozřejmost. U nás se pořád tak postupně do toho dostáváme víc a víc.

Říká se tomu aplikované divadlo, protože se aplikuje ještě na něco jiného, nejde jen o umění. Hraje se ve vězení nebo pro seniory.
Michaela Váňová, herečka, pedagožka a herní specialistka

Musela jste tedy absolvovat i nějaké odborné stáže?
Ano, absolvovala jsem různé stáže a vzdělávání, protože jsou americké a britské univerzity, které nabízejí vysokoškolské vzdělávání na toto téma. Takže jsem si tam vzala kurzy, které k tomu byly potřeba. A to mě vybavilo k tomu, že tuto práci můžu dělat a školit další lidi. Protože ve Vlaštovce nejsem sama, mám tam další tři kolegyně a plánujeme teď vznik dalšího vzdělávacího programu pro lidi, kteří by to mohli dělat. K tomu potřebujeme mít odborné zázemí.

Čtěte také

Tak to je herní specialistka. A jak je to s divadlem? Aplikované divadlo se tomu říká?
Říká se tomu aplikované divadlo, protože jde o divadlo, které se prostě aplikuje na něco ještě jiného, než co známe běžně z divadla. Netýká se to tedy jen nemocničního prostředí. Je to třeba i divadlo ve vězení, pro seniory nebo lidi s nějaký postižením a podobně. Nebo divadlo pro krajany, se kterým jsem začínala. Tedy je to divadlo, který má za cíl ještě něco jiného, než jen to setkání s estetikou, s uměním. Vybírá si většinou ještě konkrétní cílovou skupinu, která něco potřebuje, která má nějaké trable. A divadlo jim přináší možnost si to téma lépe ohledat, aby jim to něco dobrého přineslo. Takže my, když hrajeme v paliativní péči, vytváříme představení, která podporují rodinu v té situaci. Když víme, že to jsou pacienti, kteří se dlouho nedostanou z nemocničního lůžka, tak je můžeme brát do různých jiných světů, kde můžou něco zažívat. Když žijeme s nemocí, tak je to těžké, život se smrskne na léčbu, je tam hodně omezení, nemůžeme dělat to, co jsme dělali předtím. Takže my se snažíme dát lidem možnost, aby ještě něco dokázali, dokážou jít s námi do interakce. A v jednom představní máme i otevřený konec, kde si pacient sám může vymyslet, jak by chtěl, aby příběh skončil.

Čtěte také

Jde možná i o to, aby pacient na chvíli zapomněl na svoji nemoc?
Pro někoho je to o tom, aby na nemoc zapomněl. Když hrajeme divadlo, tak ten člověk nemyslí na to, že ho něco bolí, chce, abychom rozvíjeli hru dál a dál, jsou to úlevné chvíle. Pro někoho tam přijde pochopení něčeho, s čím si dlouho lámal hlavu. Může si uvědomit něco důležitého. Tedy ty záležitosti, které to přináší, jsou různé.

Jak to konkrétně vypadá? Vy hrajete sama, když přijdete do nemocničního pokoje?
Jsem to já nebo někdo z mých kolegů. Přijdeme za tím pacientem do nemocnice, do hospice nebo do pečovatelského domu. Nebo i přímo k němu domů. Sedneme si k němu, máme nějakou scénografii, nachystáme si to a pak přijde rodina, která se tam uvelebí. Někdy, když hrajeme dětem, tak u toho jsou rodiče i prarodiče, pejsek, sourozenec. My jim hrajeme divadlo, oni se koukají, zapojují se do toho. Rodičům většinou ještě dáváme polaroidový fotoaparát, takže si mohou zachytit nějaký zajímavý moment. Mají z toho všichni vzpomínku. Vždy se snažíme, aby představení mělo nějaký přesah.

Michaela Váňová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Co vám udělá největší radost v té vaší práci? Potkáváte se se silnými životními příběhy a emocemi, tak co vás potěší?
Důležité je pro mě vidět onu změnu, kterou přináší naše práce. Když jdu do rodiny, která situaci těžko zvládá, dítě se bojí, je plačtivé nebo nechce spolupracovat a já mohu uplatnit své dovednosti, které jsem načerpala na stážích nebo na studiích a mohu tu situaci změnit. A pak vidím, že se rodině uleví, na chvíli si oddychnou a dítě je víc v pohodě. A rodiče mají pocit, že v té těžké situaci mohou nastat i nějaké světlé chvíle. Tak to je pro mě úplně nejvíc. To je důvod, proč to dělám.

Říká herečka, režisérka, pedagožka a herní specialistka Michaela Váňová, která je také ředitelkou organizace Vlaštovka. Moc děkuji za to, co děláte. Na shledanou.

autoři: Jakub Schmidt , baj
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.