Historická pečeť jako „občanský průkaz“, podpis, záruka pravosti a neporušenosti i umělecké dílo

8 fotografií

Nebude mezi nimi chybět ani Martina Bolom Kotari z Katedry pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, která představí svoji knihu Pečeti louckých premonstrátů v pozdním středověku a raném novověku.

Martina Bolom Kotari ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Knížka s názvem Pečeti louckých premonstrátů v pozdním středověku a raném novověku nás zavede do Znojma, do Louckého kláštera?
Ano, přesně tak. Loucký klášter, kdysi to byla Louka u Znojma, dnes je Louka součástí města Znojma. Klášter premonstrátů na tom místě byl vybudován už ve středověku a já jsem se zabývala pečetěmi, to jsou takové ty malé, pěkné, obrázkové věci z vosku, které používali tamější premonstráti. Tedy představení onoho kláštera, opati a potom tzv. konvent, to je sdružení všech členů, kteří v klášteře žili. A pečeti používali zhruba od pozdního středověku, řekněme od doby skončení husitských válek až do doby, než panovník Josef II. klášter zrušil v 80. letech 18. století.

Pečeť měla spoustu funkcí. Vydavatel písemnosti stvrzoval, že souhlasí s obsahem. Nebo sloužila k ochránění obsahu před nepovolanými zraky.
Mgr. Martina Bolom Kotari, Ph.D., Katedra pomocných věd historických a archivnictví FF UHK

Kdo Loucký klášter zná, ten ví, že to je monumentální, obrovská stavba. Je to asi jeden z největších klášterů u nás, viďte?
Je to tak. Patříval k největším klášterům na území Čech a Moravy, ale bohužel, jeho sláva skončila za císaře Josefa II.

Čtěte také

Putování časem. Ve středověkém scriptoriu broumovského kláštera zkuste napsat text husím brkem

Do Znojma vás tedy přivedlo bádání na pečetích?
Ano, já se pečetěmi zabývám více než 20 let, začala jsem už během svého magisterského studia na vysoké škole. Cesty prozřetelnosti mě zavedly právě k řádu premonstrátů, věnovala jsem se pečetím různých premonstrátských klášterů, nejen Louky, ale třeba Hradiska u Olomouce nebo Zábrdovic v Brně, Nové Říše i dalších. A postupně ty pečeti zpracovávám, jde celkem o velké množství materiálu. Studium obsahuje několik tisíc písemností a stovky exemplářů pečetí, které bylo nutné nejprve najít, pak identifikovat, vyfotit, popsat, analyzovat a následně vytvořit onu knihu, kterou čtenáři uvidí na veletrhu.

Proč vás začaly zajímat historické pečetě?
Byla jsem oslovena svým tehdejším vyučujícím, který mi navrhl, protože viděl, že prokazuji jisté vlohy v tomto oboru, jestli se právě pečetěmi nechci zabývat. Já jsem na to neprozřetelně kývla a pak jsem zažívala takové trošku období kruté, kdy jsem měla pocit, že tápu a vůbec netuším, co mám s tím materiálem dělat. Ale rozhodla jsem se to nevzdat a setrvala jsem u pečetí až dodnes.

Čtěte také

Opatský byt v polickém klášteře nabízí pohled na život představeného z přelomu 19. a 20. století

Co to vlastně je taková pečeť? Já bych ze svého laického pohledu řekl, že je to takový podpis autora na listině, kterou někam posílal.
Máte pravdu. Pečeť ovšem měla spoustu funkcí, jedna z nich byla právě identifikační, takže ji můžeme třeba přirovnat k dnešnímu občanskému průkazu. Nahrazuje také podpis, který je vlastně novějším prostředkem ověřování, nebo třeba obálku, protože kdysi se pečeti používaly i pro uzavírání písemností. A ještě se třeba ve starověku používaly pro uzavírání různých nádob s jídlem a s pitím, protože zapečetěná nádoba měla zaručovat neporušenost obsahu. Měla garantovat, že s obsahem nikdo nemanipuloval, že třeba není otrávený a podobně. V našem středověku už se používala ve spojení s písemností, s listinou nebo s listem. A tam buď ověřovala vůli vydavatele oné písemnosti, který tím stvrzoval, že souhlasí s obsahem. Nebo právě sloužila k uzavření, tedy zase k ochránění obsahu před nepovolanými zraky.

V 19. století byla velká móda vlastnit pečetítko, typicky s iniciálami. Pokud člověk patřil do určitých vzdělaných vrstev společnosti.
Mgr. Martina Bolom Kotari, Ph.D., Katedra pomocných věd historických a archivnictví FF UHK

Pamatuji si, že jsem našel po pradědečkovi pečetidlo s jeho iniciálami. Takže v nedávné historii mohl mít takové pečetidlo každý doma?
V 19. století to byla velká móda, vlastnit pečetítko, právě typicky s iniciálami. Už to nemělo onu funkci identifikační, protože z iniciál přesně nepoznáte, komu pečeť náleží, ale patřilo k dobrému zvyku, že pokud člověk patřil do určitých vzdělaných vrstev společnosti, tak vlastnil pečetítko a používal jej pro uzavírání dopisů.

Čtěte také

Hledá se využití pro bývalý klášter a nemocnici Milosrdných bratří v Novém Městě nad Metují

Pečetím se tedy věnujete už nějaký čas. Nebyla to ale láska odmalička.
My si říkáme, že nás to téma zavolá. Takže mě zavolalo.

Pojďme říci, jak taková pečeť vlastně vypadá.
Definice je taková trošku krkolomná. Říká, že pečeť je otisk razidla do hmoty, která je schopná otisk dlouhodobě uchovávat. Takže je to většinou předmět menších rozměrů z vosku, kde je tedy obtištěn nějaký obrázek a doprovodný text. A právě kombinace obrázku a textu má jednoznačně identifikovat majitele pečeti. Tím obrázkem mohlo být cokoliv, záleželo na tom, ze které společenské vrstvy majitel pečeti pocházel. Pokud ho měla pečeť identifikovat, tak panovníci mají typicky obraz vyobrazení sebe sama, kterak sedí ve svém majestátě s odznaky své moci třeba na trůně. Pečetitelé z církevních kruhů, kterými jsou i loučští premonstráti, tam také vyobrazovali buď sebe sama, ovšem jakožto nositele církevní moci třeba s mitrou na hlavě a v rouchu církevním, nebo vyobrazovali různé světce a patrony. A pokud bychom se bavili o pečetích měst, tak ta standardně používala vyobrazení městských staveb, hradeb, bran, věží a podobně. A tak bychom mohli najít ještě spoustu různých dalších motivů.

Čtěte také

Zastavte se v Záměli na Rychnovsku. V místním zájezdním hostinci tančil Karel IV.

Jaká je umělecká hodnota takové historické pečetě? Protože to jsou opravdu někdy umělecká díla.
Zejména movití majitelé pečeti z těch nejvyšších vrstev společnosti měli samozřejmě dostatek finančních prostředků, aby si pořízení pečeti objednali u excelentních mistrů. Takže oslovovali špičkové zlatníky, někdy i drobné sochaře. Hovoří se také o drobné pečetní plastice, takže vyobrazení na pečeti můžeme přirovnat k sochařskému nebo i k výtvarnému umění. Je tam spousta paralel, které se třeba týkají použitých námětů. Panovníci, vysoká šlechta nebo vysoce postavení církevní hodnostáři si skutečně objednávali špičková díla.

S jakou nejvzácnější pečetí jste se potkala při svém bádání?
Měla jsem možnost studovat pečeti Karla IV. v originále. Jeho veškeré pečeti, to znamená z doby, kdy byl ještě králem českým a římským, i z doby, kdy už byl potom římským císařem. A měla jsem možnost studovat i pečeti dalších našich panovníků, skutečně nádherná umělecká díla Václava II., Přemysla Otakara II. nebo třeba Ladislava Pohrobka.

Jaký to je pocit?
Krásný. Protože samozřejmě je možné studovat zdigitalizované pečeti, jsou pořízeny poměrně kvalitní skeny nebo fotografie. To se ale nikdy nevyrovná tomu, když máte možnost studovat artefakt přímo v originále a máte možnost jej třeba i vzít do ruky. Což by se samozřejmě nemělo příliš často dělat, ale při studiu se tomu nelze vyhnout. Vidíte, že pečeť je předmět trojrozměrný a máme možnost spatřit i třeba kontext s písemností, a to je k nezaplacení.

Martina Bolom Kotari ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Martina Bolom Kotari z Katedry pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, autorka knihy o pečetích louckých premonstrátů, byla dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.