Fotografka Ludvida: Líbí se mi, když lidé na první pohled nepoznají, co vlastně na snímku je
Jméno fotografky Dany Ludvíčkové není především ve světě hudby neznámé, protože její celoživotní profesí je hudba, hlavně dirigování. Za svoji práci v oblasti sborového zpěvu letos obdržela národní Cenu Bedřicha Smetany. V posledních letech je to stále víc a víc kromě taktovky také fotoaparát, se kterým ráda vyráží do přírody na lov úžasných snímků.
Tak na co pozveme naše posluchače?
Pozveme do informačního centra na Eliščině nábřeží v Hradci Králové. Ve středu 7. září v 16 hodin se tam koná vernisáž mých fotografií. Zahrají tam také moje bývalé studentky a připravím trošku občerstvení, ale hlavně jsem připravila fotografie.
Co na těch snímcích je, můžeme nějak zájemce nalákat?
Já bych spíš řekla, co na nich není. Nejsou tam lidé, protože nefotografuji lidi, jen případně jako dokument, ale takové fotografie nevystavuji. A potom velice málo vystavuji to, co vytvořil člověk. Spíše výtvory přírody, případně mám ráda i žertovné fotografie například z kuchyně a podobně.
Nefotografuji lidi, protože tvář vypovídá vlastně o všem. A já ty lidi tak odhaluji. To raději odhaluji sebe, když své fotografie vystavím.
Dana Ludvíčková, dirigentka a fotografka
Tahala vás příroda i letos v létě často k návštěvě s fotoaparátem v ruce?
Já velice málo chodím dovnitř, jsem víc venku. Ráno hned vyrážím s fotoaparátem, a potom také květinová zahrada je další mou velkou láskou. Takže jsem víc venku než doma. Bydlím na chaloupce kousek od Deštného v Orlických horách, doslova na samotě u lesa.
Celý život jste zasvětila muzice jako pedagožka, sbormistryně a dirigentka. Tak co ten fotoaparát?
On přišel tak plíživě, protože jsem hledala protipól k tomu být stále mezi mnoha lidmi, kterou přináší dirigování. Tam je opravdu člověk pořád ve středu dění. Takže jsem utíkala do přírody a od toho, co jsem tam viděla a zažívala, už nebylo daleko k tomu, že jsem sáhla po fotoaparátu.
Čtěte také
Tedy fotoaparát přišel až později?
Je to nějakých 20 let. A setkání s jedním kamarádem v roce 2019 mě přivedlo do Fotoklubu v Novém Městě nad Metují, kde působím. Tam se učím spoustu věcí a zajímá mě také, co dělají kolegové. Takže mohu vystavovat pod jejich hlavičkou, ale samozřejmě také sama.
Výstava, na kterou zveme, se jmenuje Zastavení v čase. Už jsme řekli, že na vašich fotografiích tedy nenajdeme lidi. Ty nefotíte ráda?
Připadá mi, že je jakoby kradu. Takové snímky bych si nedovolila vystavit bez jejich svolení. A potom, tvář vypovídá o lidech vlastně všechno, takže já je tím pádem jistým způsobem odhaluji. A to raději odhaluji sebe, když své fotografie vystavím.
Tak co na výstavě spatříme?
Hraji si s motivy přírody a baví mě pak upravovat snímky na počítači. Pracovat s materiálem, dělat tvůrčí fotografii. A dokonce mě moc baví, když lidé prvoplánově nepoznají, co na snímku vlastně je. Přála bych si, aby jim moje fotografie dodávaly energii.
A co muzika, paní Dano? Pořád jste aktivní také v tomto směru?
Dá se říct, že ještě letos jsem aktivní, ale rozhodla jsem se, že právě letošním rokem skončím s dirigováním. S muzikou se nedá skončit nikdy, to je láska až do smrti, ale s aktivním dirigováním skončím. V dubnu jsem byla naposledy na Festivalu amatérských pěveckých sborů Svitavy, kde jsem 26 let vedla ateliéry a dirigovala, posledních osm let jsem byla jeho prezidentkou. Tam jsem se rozloučila a hned jsem tam měla i výstavu fotografií, aby všichni přátelé viděli, čím se teď začínám víc zabývat. Proč jsem tam s nimi už ukončila spolupráci.
Čtěte také
Takže končíte s dirigováním kvůli fotografování?
Spíš proto, že jsem se obrátila do sebe.
Dirigent je stále středem pozornosti. Ale s fotoaparátem je to zase úplně jiná zkušenost, člověk se za něj maličko schová a tvoří si sám pro sebe. Tedy to vás teď především naplňuje?
Rozhodně. A poslední koncert, který chci udělat, snad to zase situace dovolí, bude letos ve Svitavách 10. prosince, bude to Rybova Česká mše vánoční. Myslela jsem si, že bude moje šedesátá, a teď jsem našla ještě nějaké záznamy, že snad bude už dokonce šedesátá šestá.
Můžeme krátce připomenout vaši hudební kariéru?
Pokud bych měla říct, co jsem všechno dělala, tak to bychom potřebovali nejméně hodinku, ale v Hradci Králové jsem vedla pět pěveckých sborů a čtyři orchestry a především jsem působila na Hudební katedře Univerzity Hradec Králové, prostě dělala muziku. Byla jsem u zrodu Královéhradeckých sborových slavností a potom byla jejich uměleckou ředitelkou, zkrátka bylo toho mnoho a mnoho.
Nebude vám chybět aktivní muzika?
Už mi nechybí. Už se musím spíše přemlouvat, abych ještě koncert udělala, protože už žiji víc sama se sebou a se svými fotografiemi, na samotě s manželem a se zvířátky, uprostřed květin. Jen les a louka.
Tak se přijďte podívat na výstavu fotografií Zastavení v čase v informačním centru na Eliščině nábřeží v Hradci Králové.
Pozvala bych i ty, co třeba ani fotografování úplně nerozumí. Protože já snímky doplňuji texty, se kterými souzním, tedy je tam mnoho i k přečtení. Lidé se nemusí jen kochat, ale mohou si i něco zajímavého přečíst. A pokud by někdo nestihl tuto výstavu, tak potom další budu mít od 8. října v Bohuslavicích nad Metují, kde jsem prožila dětství. To je takový můj návrat. Měla jsem tam dva koncerty a nyní budu mít autorskou výstavu fotografií s názvem Odrazy (obrazy) Duše.
Celý rozhovor Jakuba Schmidta s dirigentkou a fotografkou Danou Ludvíčkovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Související
-
Miloš Vojíř: Žena je nevyzpytatelné a naprosto nečitelné stvoření. Ale pro umělce věčná inspirace
Při výročí vzniku samostatného Československého státu byl mezi těmi, kdo obdrželi medaili za svoji životní práci, i umělecký fotograf Miloš Vojíř.
-
„Veselý“ plechy. Martin Veselý fotkami rezavých ploch vypráví nevšedně příběhy všedních objektů
V Galerii U Přívozu v Hradci Králové, kterou najdete ve zdejší Studijní a vědecké knihovně, vystavuje své plechové abstrakce skvělý fotograf z Hradce Králové Martin Veselý.
-
Vážkolovka Hana Balašová miluje fotografování orosených vážek v prvním ranním jemném světle
Český svaz ochránců přírody vyhlásil letošní rok rokem vážky. Jsou to nádherní tvorové nejrůznějších podob a barevných kombinací. Ale není jednoduché je vyfotografovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
