Fotograf Patrick Marek: Obdivuhodné je, když velký muzikant zahraje v malém klubu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fotograf Patrick Marek si prohlíží své snímky na výstavě v galerii Na Mostě v Hradci Králové

Mnoho let fotografoval jenom do šuplíku. Naplno se fotografii věnuje posledních 20 let. Díky němu i New York ví, že existuje hradecké Divadlo Drak. Právě tam totiž vznikla fotografie, za kterou Patrik Marek získal jazzového fotografického Oscara jako jediný Čech.

Patrick Marek se narodil v Rychnově nad Kněžnou. Pochází z Kostelce nad Orlicí a žije v Hradci Králové. Své fotografie publikuje v našich zahraničních časopisech. Spolupracuje s festivaly a jeho fotografie mají na svých albech světově uznávaní muzikanti. Má za sebou celou řadu autorských výstav a taky ocenění, například v časopise National Geographic.

Původně jsme měli pár potkat se v Jazz Docku. To vzhledem k okolnostem nedopadlo, ale kdybych tedy měla tu kliku, že bychom se mohli potkat přímo v Jazz Docku, byla by to místo pro vás příjemné, jazzu zaslíbené?

„Určitě bylo, protože tam jezdím fotografovat a poslouchat muziku.“

Jaké procento jazzových muzikantů hraje v malých klubech typu Jazz Dock? A kolik muzikantů si troufne a umí naplnit velkou halu?

„No tak těch muzikantů, kteří naplní velké haly zase v jazzu až tolik není. Ale já si spíš myslím, že je obdivuhodné, když ten velkej muzikant zajde do toho malýho klubu. To je daleko zajímavější, protože tam za prvé je užší kontakt fotografa a toho hudebníka a i diváci jsou blíž a podle mě z toho mají větší zážitek.“

Patrick Marek: New York

Jakou nej fotku jste tím svým prvním foťákem Smena udělal? Když jste si s tím foťákem, předpokládám, jako dítě jenom hrál, tak přece tam muselo něco vzniknout?

Já jsem spíš rozmontoval, rozšrouboval. Já jsem dostal první foťák asi v první třídě, tak jako tím jsem asi moc fotek nenadělal. Asi kluky, jak se koulujeme a ty fotky ještě myslím mám.“

Opravdové rozhodnutí fotit vám prý tak trochu zařídila vaše tehdejší manželka.

Dá se říct, protože ona chtěla fotit. A já jsem teda fotoaparát měl, to byl takový obyčejný foťák, tak jsem jí k Vánocům koupil kompletní fotokomoru a fotoaparát Nikon. Ale ona se k tomu nikdy nedostala, a když to bylo rok na půdě, tak jsem to vzal do ruky a začal jsem fotit.“

Na koncerty bez foťáku nechodím.

Prestižní cenu americké asociace jazzových novinářů získal dosud jediný Čech Patrick Marek. Té ceně se přezdívá jazzový Oscar, ale neměla by to být spíš Grammy, když vlastně jí vybírají hudebníci a recenzenti ve Spojených státech?

Já nevím, kdo tomu dal název Oscar. Mně to přijde spíš jako ta Grammy, kde máme akademii 40 porotců, kteří vybírají, oslovují toho fotografa a vybírají.“

Často se nestává, že by tahle cena putovala mimo hranice Spojených států. Evropanů jí má pořád jenom velmi málo, čtyři nebo pět. Proč to tak je?

Tak jazz je spíš taková americká záležitost, i když můžu říct, že třeba polský jazz je fenomén. Ale Amerika, to je prostě kolébka jazzu. Ale v poslední době, vlastně posledních asi pět, šest let to okupují fotografové z Evropy. Já se toho účastním každý rok, za rok 2019 jsem byl nominovaný a asi se jim líbí evropské fotky.“

Fotograf Patrick Marek a jeho vítězná fotografie

Proč jste si to svoji cenu tehdy nepřebíral osobně, proč jste neodletěl?

Já jsem jako nad tím vůbec nepřemýšlel. Já jsem věděl, že jsem v nominaci, pak mi začali lidi gratulovat po e-mailech. A nějak jsem to asi vzal na lehkou váhu, já tam jel asi půl roku po tom. Ta cena je takový krystal, asi tak 10×20 cm je tam pero. Co se mi líbí, je, že je tam jméno hudebníka a zároveň toho fotografa.“

Popišme, jakým způsobem vznikla právě tahleta fotka. Já vím, že vznikla v Divadle Drak.

„Ano bylo to v rámci kdysi prestižního festivalu Jazz Goes to Town. Dneska už je to spíš taková slabá odnož toho, co bývalo. Já jsem tam fotil Davida Dorůžku, no a na následně na to teda bylo vystoupení Luciana Dubuise a byla tam zkouška a tak jsem viděl, co udělal, že zvednul jednu nohu a tak jsem si říkal, že to určitě udělá i na tom koncertě. Tak jsem si tam počkal. Stoupnul jsem si na místo, odkud jsem si myslel, že to bude dobré a už jsem neodešel.

V čem je kouzlo dobré jazzové fotky?

„Já to úplně nevím, ale lidi říkají, že z té fotografie musí znít hudba, musí tam být emoce, musí to být kvalitně udělané. Já nad tím, když to fotím, nepřemýšlím. Prostě se snažím zachytit nějaký okamžik.

U Vás jednoznačně převládají černobílé fotky. Fotil jste někdy jazz i barevně?

„Samozřejmě jsem ho fotil barevně. Mně to tak nějak ale přijde, že k tomu jazzu černobílá patří. Já třeba fotím i rockovou muziku, těch fotek dělám strašně moc, ale mně přijde lepší černobílá fotografie a ještě když se mohlo třeba v klubech kouřit, tak to byla taková atmosféra, kterou tam už nenajdete.“

Patrick Marek: New York

Vážky jsou nádherné a elegantní, stejně jako dívky ženy. Dokážou vás okouzlit, zcela opanovat a je těžké je fotit tak, aby tam bylo něco navíc, co přesahuje fyzickou krásu, ladnost a vnější efekt. To jsou vaše slova. Řekněte, když jste s focením vážek začínal. To asi nebyla taková móda, jako je to dneska?

Ne, určitě to nebyla móda. Ono to je takový jako těžký téma, i když mně to těžké nepřijde, ale to je spíš tím, že to dělám dlouho. Já jsem nikdy nepřemýšlel, že budu jako hudební fotograf nějak vyhraněný. A tak jsem si hledal ty témata a šel jsem si vyzkoušet nějaký objektiv, vyfotil jsem vážku a trošku se povedla. Dneska bych ji hodil do koše, ale v té době mi to přišlo jako nádherná fotografie, no a kvůli tomu jsem začal fotit vážky a víc se o ně zajímat. Zpopularizoval to tady Dan Bárta, no a tím pádem to začalo fotit víc lidí.“

Šídlo pestré, rok 2010, čtvrté místo v soutěži National Geographic. Takový čelní pohled na vážku. Čím zaujala porotu?

„Tak to já netuším. Musí se to asi líbit porotě a něco z toho čišet, tahle fotografie je asi zvláštní tím, že jsem tu vážku vyfotil zepředu a je to takový ten vrtulník.“

Mluvili jsme o jazzu a mluvili jsme o vážkách. Teď pojďme divadelní fotografii. V královéhradeckém Klicperově divadle a v Draku jich vzniklo nejvíc?

To asi ne, já jsem v Klicperově divadle fotil jednu sezónu, spíš jsem dělal portrétní fotografie, které jsem si trošku pojmul po svém, takže u mě doma prošel celý divadelní soubor a tak nějak z toho vyplynulo, že pak ty fotografie byly trošku jiné než portrétní. No a co se týče Divadla Drak, tak tam jsem fotil taky jednu sezónu, vlastně divadelní festival, který probíhá v Hradci.“

Patrick Marek natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Na závěr našeho rozhovoru nesmí chybět ani štafeta otázek. Minule tu se mnou byla herečka Dana Morávková a tady je její otázka pro vás. „Já pana Patricka Marka neznám, ale moc zdravím. Můj muž hraje taky jazz v takové skupině, která se ony František Kop Quartet, tak mě by zajímalo, proč si zvolil zrovna jazz a jestli je to proto, že třeba v mládí chtěl být muzikant, nebo hraje na nějaký hudební nástroj?“

Já jsem hrával si asi 7 let na bicí a 9 let jsem maloval. Vždycky jsem chtěl být malířem, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Ale myslím si, že pro fotografa, který na něco hraje nebo hrával, to spojení muziky a fotografování je vynikající kombinace, protože vím, že plno fotografů ze světa na něco hrají.“

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová