Fotil jsem vrahy Milady Horákové! Vojtěch Hurych má cenu Czech Press Photo
Od začátku natáčení mě zajimali příslušníci bezpečnosti - z mého pohledu vrazi Milady Horákové. Ten soubor je úplně na opačném pólu toho, jak jsem zvyklý fotit - využívat humor a lidské tváře, říká Vojtěch Hurych, fotograf z Hradce Králové.
K natáčení filmu Milada jsem se dostal díky svatbě mé sestřenice. Celou svatbu jsem nafotil černobíle. Fotky pak sestřenice poslala svému kamarádovi Davidu Mrnkovi, režiséru filmu Milada. Tomu se fotky líbily a oslovil mě, jestli bych Miladu jako fotograf nezachytil.
Jako placový fotograf jsem dostal za úkol nafotit dvojí fotky. Takzvané fotosky - to jsou fota, kde není přiznaný filmový štáb a působí, jako kdybyste je vzali z kamery. A potom fotky štábu a dění na place. Jako bonus pak vznikl soubor, který je nominovaný na Czech Press Photo. Jsou to nalezené momenty při natáčení, nejsou ukradené z kamery.
Hned dodatečná gratulace k vašemu vítězství, protože jedna z vašich fotek vyhrála cenu Czech press photo v kategorii umění. Byla to fotografie z Plesu v Opeře ze zákulisí. Je to tak?
Je to tak.
Vy jste sám k ní řekl, že už když jste ji fotil, tak jste hned věděl, že je hodně dobrá. Jak jste to hned věděl?
Hm, to asi fotograf pozná. Máte z toho prostě takový ten pocit, že to je ono.
Můžeme trošku popsat, co je na té fotografii?
Na té fotografii vstupuje jeden ze sponzorů plesu s šekem zrovna na plac a shodou náhod zrovna, když mu tam někdo otvíral takovou tu oponu. Je to z toho zákulisí, z té druhé strany, než vidí běžný divák. Tam se totiž běžný fotograf nedostane. Já jsem byl vyloženě požádán, abych to fotil.
Pak máte také ještě nominace v Czech press photo ze zákulisí festivalu Smetanova Litomyšl. Je to o tolik zajímavější z té druhé strany, kterou divák nevidí? Láká vás to?
Přiznám se, že právě ta vítězná fotka mě k tomu motivovala. Protože většinou tohle fotografové ani nemají čas fotit. A já jsem na té Smetance byl jenom kvůli tomu.
Vy ale nejste původním povoláním fotograf. Vy jste krajinný inženýr. To zní moc hezky. Co jste přesně dělal v téhle profesi?
My jsme hned po vysoké škole s kamarády založili firmu a sázeli jsme stromy. Což kamarádi dělají do teď. A já jsem kvůli focení z té firmy odešel.
Tak bych možná čekala, že budete fotit krajiny. Ale vy víc fotíte lidi.
Přesně tak. Pokud na mé fotce není člověk, tak mi to moc nejde.
Věnujete se focení na svatbách, to je hlavně o lidech. Ale ještě další nominace v Czech press photo, to je zase za úplně něco jiného. To se týká sportovce.
Ano, Jirky Soukupa, hradecké známé osobnosti. Letos mu bylo 90 let. I v tomto věku se věnuje běhu, běhá i dlouhé trati.
Vy jste ho dokumentoval. Jak jste to pojal, co jste se snažil zachytit?
Po pravdě Jirka je dost zajímavá osoba. Takže já jsem zaznamenával ten jeho rok s tím, že uvidím, co se z toho vyklube.
A vyklubaly se nádherné fotky. Máte nějakou oblíbenou z tohoto seriálu?
Já asi žádnou oblíbenou fotku nemám. Protože pro mě to od začátku, co to fotím, měl být soubor. A ten ještě vzniká. Ještě jej nemámem dofocený. Takže uvidím.
Focení, to je druh umění. Myslíte, že nějakou takovou tvořivost máte i z rodiny? Váš tatínek je řezbář. Zkoušel jste s ním třeba i něco vyrábět?
Já jsem od malička obklopený šikovnými lidmi. Takže mně nepřijde divné si třeba vyřezat marionetu. Konkrétně mám za sebou přes 10 marionet vyřezaných. Tatínek je velká inspirace, on je moc šikovný.
A něco třeba doma i opravíte?
Ano. Myslím si, že ano.
Fotíte někdy i na mobilní telefon?
Ne.
Další hodně zajímavou kapitolou práce Vojtěcha Hurycha je focení u filmu. Vy jste se dostal ke snímku, který aktuálně běží v kinech. Filmu Milada. Je to tak?
Ano, to bylo přes svatby. Protože producent, režisér a dramaturg v jedné osobě David Mrnka je spolužák mé sestřenice ze střední školy. A viděl fotky z její svatby. A tak vznikla ta spolupráce. Takže taková životní náhoda, nějaký osud.
Co přesně jste fotil? Vy jste dělal dokumentaci z toho natáčení?
Ano.
A kolik vzniklo fotek z takového natáčení? Protože to přece trvá dlouhou dobu.
Těch natáčecích dnů bylo, tuším, něco přes 30. Já jsem byl u většiny těch natáčecích dnů. A vím, že jsem se zarazil nad tím, že jsem vyfotil asi 12 tisíc fotek, přičemž jsem odevzdal desetinu, asi 1 200 fotek.
Jak vypadal takový váš den u filmu? Asi se tam pořád něco děje. Člověk by určitě mohl fotit nepřetržitě.
Fotograf na place má za úkol zachytit takové fotosky, to jsou fotky, který se dřív vystavovaly v těch vitrínách před kinem. To znamená, že tam není zachycený štáb. Vypadá to, jako kdybyste to "ukradli" z kamery. To je jeden druh fotek. A pak druhý druh fotek, to je zákulisí, respektive štáb. A David chtěl hodně právě zachytit ten štáb. Protože si ho pečlivě vybíral. Tedy má práce spočívala v tom, že jsem tam přijel ráno a večer jsem odjel. A bylo to 12 hodin na place. Což není úplně pro fotografa běžné, že by fotil 12 hodin.
Stíhal jste u toho vnímat ten film samotný? Měl jste představu o tom ději, jaké to bude potom jako celek?
Měl. Dokonce jsem si o tom ještě mnohé potom ještě zjišťoval. Díky tomu, že David je můj kamarád, dnes už můžu říct, tak jsem se ho i na dost věcí ptal. To zákulisí, respektive ty další navazující informace, mě doslova pohltily.
Tedy vás zaujala tím pádem i ta historie kolem Milady Horákové. Ten film už jste viděl?
Ano, viděl.
A splnil vaše očekávání?
Určitě. Já jsem moc rád za to, že jsem u toho byl. Protože to je takový můj dílek do skládačky o tom, že komunismus je svinstvo. Myslím, že je hodně důležité, že se to natočilo.
Práce u filmu se vám líbila? Šel byste do toho znovu?
Určitě. Akorát to je hodně časově náročné. Protože já jako fotograf si můžu za tři hodiny focení vydělat tu samou částku jako u filmu. Ale film je prostě pro mě mnohem víc o pokoře.
Webové stránky Vojtěcha Hurycha
Vy jste zachycoval i ten štáb. Herce při jejich práci. Co na to říkají? Neodháněli vás někdy, nebo neříkal někdo: teďka ne, teď dej pokoj. Nebo už to potom ani nevnímají?
Myslím, že ten filmový štáb není úplně zvyklý na to, že je focený. Za ty fotky jsou určitě rádi. A co se týče herců, tak tam mě občas odháněli. Tam prostě nechtějí třeba zrovna u nějaké scény. Vzpomínám si, Vica Kerekes u jedný scény, kde se rozplakala, tak mě poprosila, jestli bych neodešel. Což od ní bylo moc hezké, protože já jsem byl rád, že mně vůbec dovolila tam být na zkoušku.
Čemu vy se věnujete, to je svatební focení. Není to trošku zrádné? Nesvádí to k jednotvárnosti? Sice lidé jsou pokaždé jiní, ale to pózování by se dalo dělat pořád stejně.
To je docela složitá otázka. Jako u jakékoliv jiné práce platí to, že záleží, jaké lidi potkáte. A můj přístup je takový, že se snažím fotit reportážně. To znamená, že se snažím vyhýbat pózovaným situacím. Naštěstí mám většinu klientů takových, že jsem vděčný za ty lidi, které potkávám.
Já jsem o vás vypátrala, že jste se ženil loni. Kdo vás fotil?
Péťa Wagenknecht, což je podle mě nejlepší český svatební fotograf. Shodou náhod je to jeden z nejbližších lidí, co mám.
A říkal jste mu před tím, jak byste to chtěl? Tohle nedělej, tohle naopak chci.
Já jsem mu řekl, že mu do toho nebudeme mluvit. A že může být zlomyslný. To znamená, že nás může zachytit i u situací, které bychom třeba zpětně úplně neschválili.
Moc děkujeme za návštěvu a teď si vás jdeme vyfotit, aby vás viděli i naši posluchači.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
