Focení divoké přírody jako dobrodružství! Zdeněk Jakl fotí zvířata, jak je ještě zachycené neviděl

Jaké fotografie děláte nejraději? Je to hlavně příroda?
Je to hlavně příroda, divoká zvířata, občas na zpestření si vyfotím nějakou architekturu. Chodím prostě po světě s fotoaparátem.

Zdeněk Jakl ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Jakub Schmidt, Český rozhlas

Jak jste se k tomu dostal? Kolik vám bylo, když jste poprvé zmáčkl spoušť fotoaparátu?
Dá se říct, že jsem tatínkovi kradl fotoaparát. Ale publikovatelné snímky jsou v podstatě až od roku 2016, kdy už se za ně přestávám pomalu stydět. Už to, řekněme, začíná mít takovou štábní kulturu.

Focení divoké přírody je hodně složité, náročné na techniku a vystopování zvířat. Je za tím opravdu mnoho hodin studia.
Zdeněk Jakl, fotograf

Takže jste nefotil celý život?
Ne. Já jsem celé dětství strávil s rybářským prutem u vody, věnoval jsem se rybaření. Když se nad tím tak zamyslím, tak to focení v podstatě na to navazuje tím, že to je dobrodružné, je to stopování zvířat, maskování se v přírodě, má to s tím rybařením hodně společného, jen to je už lovení beze zbraní.

Čtěte také

Ladislav Fišer přes 50 let fotí Hradec Králové: Nová knížka je to nejlepší, co jsem pro město udělal

Zkrátka láska k přírodě hraje ve vašem životě prim. Co ale tu lásku k fotografování spustilo?
Hlavní spouštěč byl dokument s Davidem Attenboroughem, který jsem viděl. Dokumenty BBC mě naprosto uchvátily. Viděl jsem tu krásu přírody, nádherné záběry a chtěl jsem být součástí něčeho takového. Když ne jako kameraman, tak alespoň s tím focením by to možná mohlo dopadnout. A pak díky tomu, že jsem hledal různé záběry divoké přírody, tak jsem narazil na několik fotografů, především Petra Bambouska, který byl v počátcích mého focení takovým mým vzorem a mentorem. Absolvoval jsem jeho kurz, který mi dal strašně moc. Dá se říci, že z něj čerpám dodnes.

Vy jste potom vyrazil i na nějakou dobu do Skotska, ne?
Tak, byl jsem ve Skotsku. V tom roce 2016 jsem odjel a během prvních dvou týdnů jsem zjistil, že tam probíhá fotografická soutěž v Královské botanické zahradě. A nějakým dílem štěstí a náhody jsem se umístil na třetím místě v oné fotosoutěži. To pro mě bylo velmi inspirující, protože vyhlášení výsledků bylo doplněno o červený koberec, kamery, televize. Takže jsem trošku podlehl onomu pozlátku. To byl impuls, že bych mohl fotit víc. Motivovalo mě to a zaměřil jsem se potom i na další fotografické soutěže.

8 fotografií

Vzpomenete si, co to bylo za úspěšný snímek ve Skotsku?
Byla to veverka, která okousává jakousi houbu, nevím přesně ten druh, v tom se nevyznám.

Jak dlouho jste si užil pobyt ve Skotsku, v Edinburghu?
Bylo to přes rok a půl.

Čtěte také

Miluju snímky, co vypráví příběhy a mají duši, usmívá se fotografka Pavla Kurková, žijící v Norsku

Edinburgh je úchvatné a fotogenické město.
Edinburgh je úžasné město na focení. Celkově i na tu divokou přírodu, protože ve Skotsku jsou divoká zvířata hodně krotká a přátelská, na rozdíl třeba od české přírody, kde jsou zvířata hodně plachá. Ve Skotsku třeba divoké králíky vyfotíte na dva metry úplně v pohodě. To je tedy u nás nemyslitelné. Pravděpodobně to zvířata mají dané geneticky. Byla tady v minulosti lovena mnohem víc než v zahraničí. Kdykoliv zvednete objektiv do výšky ramen, tak ulítnou nebo utečou. Je to pro ně signál, že se mají dát na útěk. Ale i focení města, konkrétně v Edinburghu, jsem podlehl. Vydával jsem se na noční výpravy městem, protože hlavně v noci a během podzimu, kdy jsou tam typické mlhy v tom historickém městě, tak to má opravdu nezapomenutelnou atmosféru. Je to kouzelné a inspirativní, na snímcích to vypadá nádherně.

Edinburgh je historické město. A mají tam takovou zvláštnost, že i všechny nové stavby musí být součástí historického odkazu.
Je to tak. Všiml jsem si během těch mých procházek, že pokud se předělává v historické ulici nějaký objekt, tak nechávají to původní čelo nebo ho dostaví v historickém stylu. A za tím čelem, které je do ulice, následuje klasická, moderní stavba.

Snů je spousta. Ale díky časovým limitům a aby to byly reálné možnosti, tak v rámci České republiky je to snímek plcha velkého.
Zdeněk Jakl, fotograf

Jak to vůbec vypadá, když se fotí příroda? Protože ta nepostojí, ptáček nezapózuje jako člověk. Je to složitější?
Je to složitější jak kdy, ale v základu ano, je to složitý. Focení divoké přírody je hodně složité, je to náročné na techniku a vystopování zvířat. To, co chcete fotit, musíte najít. Konkrétní druhy se nenacházejí na každém místě. Když to vezmu v rámci České republiky, tak například tesařík alpský žije na jediném místě u nás. Ty informace jsou kolikrát velmi špatně dostupné, lidé nejsou úplně sdílní, tedy je za tím opravdu mnoho hodin studia.

Čtěte také

Fotograf Petr Kleiner: Existují jen dva druhy snímků, dobré a špatné. A je jedno, čím byly pořízeny

Vaší velkou snahou je vyfotit zvíře tak, jak jste ho ještě vyfocené nikdy neviděl.
Přesně tak. Já jsem se v posledních letech hodně zaměřil na focení spíše drobnějších zvířat, ale s širokoúhlým objektivem. Kde je to menší zvíře zachycené velmi zblízka, ale zároveň je onen makroširokoúhlý objektiv schopen zachytit i prostředí, ve kterém to zvíře žije. Ta fotografie má svoji hloubku. Je to netypický pohled na to konkrétní zvíře, například žáby, hmyz a podobně.

Takže se při fotografování i maskujete?
Je potřeba maskování. Mám svůj oblek Hejkal, což používají také ostřelovači. Ale nerad ho používám, je v tom strašné vedro.

Máte ještě nějaký svůj fotografický nesplněný sen?
Těch snů je spousta. Ale díky časovým limitům, které teď aktuálně mám, a aby to byly reálné možnosti, tak v rámci České republiky je to plch velký. Což je taková noční veverka, když to řeknu velmi jednoduše. Přiznám se, že jsem ho viděl jen jednou ve dne a toužím ho mít na svém snímku. Je to noční tvor, takže tam se skloubí i má záliba focení zvířat v noci s tím mým snem.

Tak ať se vám povede vyfotit plcha velkého. Hradecký fotograf Zdeněk Jakl byl dnes naším hostem. Děkuji za rozhovor.