Finsta a tajné účty, fakeové GPS lokace nebo kultura hejtu. Aneb vítejte ve světě dnešních teenagerů

15. červen 2026

Dnes se budeme v Radioporadně pohybovat v digitálním světě, a to nejen jako dospělí, ale také z pohledu našich teenagerů. A pokusíme se přijít na to, jak je ochránit. Nebo spíše jak regulovat, aby bylo všechno v digitálním světě ve zdravé míře. Naším hostem je Jan Kršňák, který sám o sobě říká, že je zklidňovatel digi dětí a digi dospělých. 

Jedna z rad zní, zkuste uklidit televizi. Ale mnoho dětí se už na televizi vůbec nedívá, protože mají vše v mobilním telefonu, v notebooku či na počítači. Máme jim tedy uklidit počítač? To asi úplně nepůjde.
Uklidit televizi určitě pomáhá u malých dětí, u těch starších to samozřejmě nepomáhá. Tam již převážně vnímají informace skrz své telefony a tam je úklid televize spíše myšlen jako takové cvičení pro dospělé, abychom si zakusili, jaké to je, když se k technologiím obecně začneme stavět tak, že máme kontrolu nad tím kdy a k čemu je používat a nastavit.

Ve 21. století děti chodí na internet, protože se narodily do společnosti, která si nechala zdigitalizovat veřejný prostor.
Jan Kršňák, lektor a zklidňovatel digi dětí a digi dospělých

Internet nebo telefon v dospívajícím věku je velmi těžké omezit, ale někde se to musíme začít učit. A lepší je se to začít učit právě na telefonech a na internetu u těch menších dětí. Nicméně u těch starších dětí je to spíše o debatě o povídání si s nimi, co tam prožívají.

Čtěte také

Hovor o nebezpečí, která tam na ně čekají, ale především jde o budování vzájemné důvěry tak, aby v případě, že na internetu nastane nějaký problém, vám o tom řekli a vy jste jim mohli pomoci. Řešením není, abychom jim nějakým způsobem omezovali telefon, protože v těch letech jej oni opravdu potřebují.

Pojďme se na to podívat z druhé strany, abychom lépe pochopili, co je na tom tak přitahuje?
Jakmile člověk vstoupí do puberty, tak potřebuje začít postupně hledat své místo ve společnosti. Až bude dospělý, co bude dělat, čemu bude věnovat svůj čas, svoji energii, kým chce být. A tohle obnáší, že onen člověk musí vyjít z rodinného prostředí někam pryč, někam ven.

A ve 21. století děti chodí na internet, protože se narodily do společnosti, která si nechala zdigitalizovat veřejný prostor. Akceptovali jsme, že je naprosto přirozené komunikovat, scházet se, objevovat svět přes obrazovky. A děti to prostě dělají. To znamená, že jim nic jiného nezbývá, protože v jejich době je svět na internetu a tak tam také potřebují být.

Dětem během dospívání, dokud se nezamyslíme nad tím, jak naše společnost funguje, nic jiného nezbývá, než být online.
Jan Kršňák, lektor a zklidňovatel digi dětí a digi dospělých

Nejde o sebeprezentaci na sociálních sítích, to se samozřejmě také děje, ale je to daleko hlubší a přirozenější, děti žijí ve společnosti, kde je zcela normální a přirozené mít se svými kamarády nebo s širším okruhem kamarádů vztah přes telefon. Oni se do toho prostě narodili a my z toho máme divný pocit, protože čím dál více vnímáme, že ta situace není úplně OK.

Čtěte také

Mezilidská komunikace je však daleko bohatší, než když si píšeme jen zprávy. Ve skutečnosti tváří v tvář, když jsme spolu na jednom místě a zároveň internet nefunguje, čím dál více cítíme v sobě nespokojenost a promítáme ji na děti. Ale dětem během dospívání, dokud nepoklidíme internet a nezamyslíme se nad tím, jak naše společnost funguje, nic jiného nezbývá, než být online.

A co tam potom dělají? Jestli to je záležitost školy, co dělají ve volném čase, jestli hrají hry nebo píší komentáře na sociální síti, to už je sekundární záležitost.

Jan Kršňák, autor knihy Digi děti

Celou radioporadnu s lektorem Janem Kršňákem, který sám o sobě říká, že je zklidňovatel digi dětí a digi dospělých, si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

autoři: Jana Kudyvejsová , baj
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.