Eva Kadlčáková: Studentská pečeť
Přišel a podal mi čokoládu. Zas tu stejnou. Jako vždycky. Jako někdy. Jako málokdy. Čokoládu, kterou nemám ráda.
Nikdy si toho nevšiml. Mnohokrát jsem to naznačila, často řekla. Nevnímal. Sám má tu čokoládu rád. Ale má rád mě?
Pokaždé se ptá, jestli chci cukr. Do kafe. Ptá se celé roky. „A mlíko, dáváš si mlíko?“ „Jasně, že si dávám mlíko.“ Vždycky si přece dávám mlíko. Pijeme spolu kafe aspoň jednou týdně, líbáme se a milujeme. A on si stále nezapamatoval, jak to s tím či oním mám.
„Sladký je lepší, viď,“ konstatuje, když staví na stůl víno. Občas. Ne pokaždé. Jenom někdy. „No, já mám radši suchý,“ namítám. Občas, ne pokaždé, jenom někdy. Nač plýtvat slovy, stejně neposlouchá.
Ten muž, který se tolik podobá své čokoládě. Velké a přeslazené. Lákavě zabalené. Plné nepříjemných překvapení. Nechutnají mi v ní buráky, nechutná mi tam želé. Sám čokoládový základ taky za moc nestojí. Snad jen ty rozinky, sem tam ňáká, jako třešinky na dortu, přesně dávkované potěšení…
A já mám přitom ráda čokoládu na vaření! Obyčejnou čokoládu na vaření. Plnou kvalitního kakaa, nešizenou, pravou. Na nic si nehraje, nic nepřidává ani neubírá. Voní po ovoci, má příjemnou konzistenci, sladká je tak akorát. Nepřejí se. Nevytváří závislost. Jeden až dva řádky k uspokojení stačí.
Eva Kadlčáková: O nahotě
Vracívá se mi sen, že jsem ve společnosti, třeba na plese, a pak se zvednu od stolu a ukáže se, že jsem nahá. Horko těžko zakrývám, co se dá, tisknu se při tanci k partnerovi, abych schovala aspoň předeček, a trápím se výčitkama, proč jsem si na sebe nic nevzala. Lidi se po mně koukají a kroutí hlavou. Jsou to muka. Noční můra. A můj zřejmě hluboko v podvědomí zakořeněný postoj k nahotě na veřejnosti.
Tak proč vždycky nakonec sežeru tu studentskou pečeť?!
Protože jsou chvíle, kdy v polici s pokušením žádná jiná dobrota není. A kdy slabost a chtíč převáží nad rozumem a vkusem. Někdy. Občas. Ne pokaždé, ale přesto…
Co bych s tím udělala? Že bych tu čokoládu tentokrát nepřijala? Že bych ji rovnou poslala dál? Jiné příjemkyni? Ať ji šálí a vábí? Ať jí kazí zuby a postavu?
Klidně. A klidná může být i příjemkyně. Neztloustne. Studentskou pečeť totiž dostane jen občas. Jenom někdy. Totiž málokdy…
Související
-
Eva Kadlčáková: Máme na vybranou
Měli jsme tento týden rozhlasový pořad. Byl o laskavosti. A volali do něj vesměs lidé plní zloby. Úplně mě to otrávilo.
-
Eva Kadlčáková: Když dohlédneme na konec
„Chodí stále po našem boku, nikdy nevíme, kdy uhodí,“ řekl mi v rádiu jeden moudrý pán, povoláním patolog, takže věděl, o čem mluví. O zubaté.
-
Eva Kadlčáková: Lenora
Dnešní fejeton začneme hudebním citátem: „Lenoro, nechej mě aspoň udělat jídlo, nebo ti tady umřu,“ zpívá Radek Pastrňák v jedné ze svých raných písní.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
