Eva Kadlčáková: O mlze, sametu a andělíčcích

17. listopad 2018
Připomínka výročí 17. listopadu v Českých Budějovicích

„Když složil zkoušky na Boeing 737, tak asi nebude blázen,“ povídá dcera matce u přechodu pro chodce, když společně čekáme na zeleného panáčka. Á, říkám si pro sebe, holky diskutují Babišovic rodinu.

Velmi podivná kauza se rychle dostala mezi plebejce, venku i u večeře o ní mluví všechny generace a stavy. Sociální sítě bouří, aktivisté svolávají stávky, politici se vyjadřují. To vše vpředvečer Dne boje za svobodu a demokracii.

Cítím, že bych se k tomu měla nějak postavit. Když mi na sváteční víkend vychází i fejeton, autorská názorová platforma. Ale vlastně nevím, co bych řekla. Že mě to nepřekvapuje? Že už mě totiž nepřekvapí skoro nic? Že mám málo informací, jelikož ta kauza je ještě nedořečená?

Že morálně s protesty souhlasím, mimo jiné už proto, že máme svobodu slova, názoru a shromažďování, ale že nevěřím, že by jakékoli veřejné akce mohly být dnes k něčemu dobré? Protože u větší poloviny voličské základny u nás projde některým osobám cokoli? Že hodnoty jsou tak relativní, až by Einstein plakal? Že není listopad 1989 a nelze očekávat revoluci?

Zeptal se mě tuhle můj náctiletý syn, jak to, že to tehdy v osmdesátém devátém šlo tak hladce. „Čoveče, nevim,“ reagovala jsem, „přemýšlím o tom celej život. Snad už byl tenkrát ten režim tak unavenej, že se nezmohl na odpor. Už tehdy mě to zaskočilo. Asi nikdo z nás nečekal, že to půjde tak snadno. Že postačí udělat bububu a ta parta starejch páprdů se rozprchne. Samozřejmě to zjednodušuju,“ řekla jsem synovi, „ale ve zkratce to tak bylo.“

Eva Kadlčáková: Výročí republiky

Česká vlajka, Česko, Česká republika  (ilustrační foto)

Před dvaceti lety mne zastavila na ulici jakási kolegyně novinářka s dotazem k osmdesátému výročí republiky: co pro mě znamená.

A povídali jsme si o tom, že rozhodující pro sametový průběh revoluce asi bylo to, že v roce 89 už nepřijeli Rusové a nezasáhla ani naše armáda. Hrdinou se stal český armádní generál, který odmítl poslat vojska na vlastní lid a prohlásil, že armáda je tu na obranu státu zvnějšku, nikoli zevnitř. A jistě i Gorbačov, dějinami pozapomenutá osobnost, která situaci roky dopředu připravila a za jejíhož působení už nebyla nějaká přátelská vojenská pomoc myslitelná. Zaplaťpánbu.

„A mami, jakej vlastně ten komunismus byl? A jakej je rozdíl mezi komunismem a socialismem? A nepřipadá ti, že se ten socialismus vrací?“ Děti mají někdy velmi pozoruhodné otázky. A překvapivé kombinační i komparační schopnosti. Leccos zaslechnou od dospělých, pravda, ale nejsou hloupé a leccos si i odvodí. A bez povšimnutí nenechají ani to, že nějaký rodič přihlíží internaci svého dítěte, přísahá na jeho zdraví a zaklíná se jeho nemocí...

„Já o tom nic nevím,“ řekla ta dívka mámě na přechodu, „ale rozhodně musíš uznat, že je to celý divný. Ten člověk kudy chodí, tudy mlží.“ Pak obrátila list. „Ale víš, čím já si teď udělám radost, mami?“ zaslechla jsem ještě hlas rozpouštějící se v davu na druhé straně ulice, „budu malovat andělíčky. Dyť už jsou skoro Vánoce!“

Spustit audio

Související