Eva Kadlčáková: Než bílá labuť odletí

20. říjen 2018
00865027.jpeg

Miloval bílou. Ale tak dlouho podléhal černé, až už tam bílá nebyla. Na jeviště se sesypal sníh z labutího peří a zdrcený princ pozdě bycha honil.

Pak spadla opona a někdo přišel s kytkou. Všichni tleskali, někteří provolávali bravo. Málokomu ale bylo veselo. Labutí jezero je tak smutný příběh, že o něm těžko můžete prohlásit: „Ten balet byl pěkný a moc se mi líbil.“ Ne. „Ten balet byl skvělý, ale je mi z něj hrozně smutno,“ to je věta, která odpovídá realitě.

Dočetla jsem se, že první uvedení Čajkovského baletu (mimochodem provedené v Moskvě českým choreografem Václavem Reisingerem) žádný velký sukces nezaznamenalo. Přesto: vydalo na čtyřicet repríz a na světová jeviště se stále znovu a znovu vrací.

Proč? Proč nás nesmrtelné příběhy o lásce a zradě pořád tak oslovují? Asi že se ve skutečném životě opravdu vyskytují, dokola se opakují a neunikl jim žádný z nás.

A může jít o příběh milostný, ale i příběh zrazeného přátelství. Model je stále týž: okouzlený jedinec neprohlédne léčku, podlehne vábení a nechá se vmanipulovat do situace, v níž je ovládán. Vášní, penězi, závislostí. Ocitne se v pasti, a čím víc se z ní hrabe, tím hlouběji padá. Škrábe se ven a ruce má zmazané. Zmazané i od toho, čeho by se dříve ani nedotkl. Plní cizí vůli. Sám už není nic.

A pak je tu jakýsi čistý anděl. Postava, která nabízí pomoc a bezpodmínečnou lásku. Přítel, přítelkyně, bílá labuť. Leč: kdo by si něčeho zdánlivě tak slabošského vážil? Když impozantní je ten silný, ten vládnoucí? Elegantní černý pták. Pořád tak svůdný. Se vším hned hotový. Přímočarý diktátor, prospěchářský manipulátor. Polapený nebožák pomocnou ruku odmítne.

Eva Kadlčáková: Mažu si tě z přátel

Facebook Messenger

„Mažu si tě z přátel!“ zakřičela za jedním ze svých vrstevníků asi dvanáctiletá dívenka. Usmála jsem se. Coby náhodnému svědku mi připadala jako esence dítěte, v tom nanejvýš dětinském jednání.

A jsme u konce příběhu: bílá labuť se ztratí. Jednoho dne. Po mnoha pokusech. Ve velkých bolestech. A teprve když tohle se stane, ten hloupý slaboch prozře. Najednou docení význam opravdového citu, pojednou vidí všechnu tu krásu čistého peří a až teď svého miláčka, svého skutečného přítele hledá. Rád by ho požádal o ruku. Aspoň o tu pomocnou. Jenže… ona už tu není.

No nedali byste mu, promiňte mi ta slova, nedali byste mu do držky? No dali, že. Kdybyste se ovšem v životě neocitli ve všech těchto rolích. Už jste totiž nejspíš byli jak čistou Odettou, tak zrádnou Odilií. Lhostejno v jakém rodě. A proto víte, že nic není jen černé a bílé. Že schizofrenie vášně a lásky se tragicky potkává v každém z nás. Každý jsme někdy bezradným Siegfriedem. Poraženým svými vlastními skutky. Někdy už napořád.

Tak s tím poznáním proboha pracujme: vždyť jenom pravé přátelství a hluboká láska jsou tím, na čem v životě záleží. Omlouvám se, že to zní tak pateticky. Ale je to tak a je to prosté. A když to tedy víme, přijměme to včas. Než se obálka příběhu zavře. Než zraněné partnerství zanikne. Než bílá labuť odletí…

Spustit audio

Související