Eva Kadlčáková: Lenora

Pak dodá: „Zbude ti jenom smutná píseň.“ A víc nic. Následující čtyři minuty zase promručí, místy za doprovodu lenivé basy a zvuku rozškrtnuté sirky a vyfukovaného dýmu. Ze kterého se na ploše posledních deseti vteřin překvapivě rozkašle.

Tak na tuhle vtipnou pecku jsem si živě vzpomněla uprostřed dne a gauče, když jsem nebyla s to se zvednout a začít konečně plnit to, co jsem si předsevzala. Naštěstí den byl volný, a tak nikomu jinému svou lenorou neublížím než sobě.

Zadek mě brní, jak tu furt vysedávám, v kříži mě bolí, jak se nahýbám nad kartama. Pasiáns, zrádně nekonečná hra pro jednoho, umožňuje nám prokrastinovat minimálně tak dlouho, dokud nevyhrajem. A když se to povede, chceme to dokázat ještě jednou. Půl dne je v hajzlu, záda taky...

Omlouvám se, už nebudu sprostá. Ne ne, budu uvědomělá, zvednu se, teď hned, fakt, a dojdu do tý banky a na nákup a na druhej nákup a vyložím to všechno doma a zpracuju, rozdělím prádlo na kopičky, vyperu, usuším, vyžehlím, vytřu barák a večer spokojeně ulehnu s pocitem dobře vykonané práce!

A co kdybych si radši zapnula biatlon? Je to nádhera, koukat na ty krásný mužský těla, jak se ženou krajinou, na ty široký ramena, jak zabírají a zabírají, na ty úzký boky, vypracovaný stehna, pevný zadky... mmm... mručím zas jako Radek Pastrňák a mám na něco chuť...

Jenže my tady nic nemáme, vždyť jsem nebyla nakoupit. Co budeme jíst? V mrazáku je listový těsto a ve spíži broskvová marmeláda, kterou jsem uvařila v létě. Léto! To jsem byla plná energie, to mi šlo všechno od ruky. Jestli já nejsem líná z tý zimy. Přidám topení! Kdo to zaplatí? Já. Ale až jindy...

Takže se konečně zvednu. Rozmrazím to těsto, rozbalím na pečicí papír – ještě že existujou tyhlety věci, díky kterejm člověk už ani nemusí vymazávat plech! Rozkrájím plát na čtverce, posázím zavařeninou, přehnu, normálně nůžkama prostříhám otvory, jaký pak s tím štráchy, strčím to na chvíli do trouby a ono se to všechno samo udělá. Paráda!

Tak: teď, když jsem se uvedla do pohybu, mohla bych dát samočinně prát i to prádlo. Jenže: zrovna začíná zajímavej film! Je o objevu DNA. Nemůžu se odtrhnout: jak tam ty lidi makaj, jak jsou zapálený pro věc! Naše topení taky hicuje, už je mi líp, hned jak film skončí, vyskočím jako na pérkách, slibuju! A pustím si pás a zaběhám si na něm, abych tu celodenní nehybnost nahradila!

Eva Kadlčáková: Novoroční předsevzetí a kam s nimi

• Upravit
• Smazat

Už mě znáte. Koncem pracovního týdne obvykle lovím téma na fejeton, kde se dá. Tento čtvrtek jsem se rozhodla, že ho vylovím z bazénu.

Komu? Sobě? A próóóč?... zamručí moje nitro ve stylu Radka Pastrňáka. A mě to tak ňák blaženě uklidní a dál setrvávám v horizontální poloze. Jestli ono to vlastně není zdravý, trochu si poležet? Celej jeden den tomu zdraví obětovat? Co? Dyť já si to taky myslim! To si nejspíš moje tělo řeklo o přestávku, nic lepšího pro sebe dneska udělat nemůžu!

Mezitím se tmí. Broskvové koláčky lákavě voní, mé teen-age dítě – stejné lenory jako já – se dokonce i několikrát zvedne a za nápadně známého mručení vyluxuje plech. Aby sebou pak bouchlo zpátky na kanape. Jestli my nejsme politováníhodná rodina!

Vezmu do ruky telefon. Chcete-li ale opravdu zabít den, pak si na displeji telefonu otevřete internet... A tam, no představte si, a tam, na mě zasvítí ale titulek: „Lenost je znakem inteligence, prokázali vědci!“ Ještě že my ty pilné vědce máme...