Eva Kadlčáková: Jak jsem zakufrovala

24. listopad 2018
Řidička, volant, doprava, automobil, řízení

Toho dne jsem měla volno. A volno si říká o pořádnou nálož spánku! Naneštěstí pořádná nálož spánku u mě vyvolává bolehlav, ale i když to vím, pořád to na sebe zkouším. Když jsem se tedy vykopala z postele, už jsem věděla, že bez prášku se to dneska neobejde.

Možná to znáte, pod vlivem analgetik a v doznívající bolesti, cítíte se tak nějak nijak. Do ničeho se vám nechce, na nic nemáte dost sil, už to vypadá, že se vrátíte zpátky do postele a celé to nic zase zaspíte.

Jenže: to byste riskovali další hlavobol. A navíc: svůj volný den byste pohřbili zaživa. Co tedy uděláte? Přemluvíte se k další aktivitě. Já jsem se rozhodla dodržet slib a navštívit svého milého. Ale abych pravdu řekla: vůbec, ale vůůůůůbec se mi nechtělo.

S láskou to nemělo co dělat, to jen lenora a migréna úřadovaly v mé hlavě. No nic, kopnu do sebe kafe, pěkně se na to obleču, bledý obličej si zmaluju, a to by v tom byl čert, abych já to dneska nedala! I nasedla jsem do auta a obtáhla si rty růžovou rtěnkou.

První varovné signály, že něco nebude v pořádku, zazněly už ve městě. Měly podobu houkajících sanitek, bílého auta, které na mě zezadu bůhvíproč blikalo (že by anděl?), a kolony, která se utvořila už v centru a pomalu se sunula mimo město.

Jeli jsme sice jak hlemejždi, ale alespoň jsme se pohybovali. Pár kilometrů za městem se ovšem kolona zastavila. Stála minutu, pět, dvacet. Nedočkavci kolem se otáčeli a jali se hledat objížďku. Po půlhodině nehnutého stání jsem to obrátila i já.

Jenže: já to v těch končinách neznám. Navigaci nemám a lovit v mapě se mi nechce. Taky proč, když o sobě vím, že mám v hlavě integrovaný systém, co mě vždy a všude zorientuje jak buzolu. Beru to tedy instinktivně, mířím na sever.

Sem tam se objeví rozcestí, které mi dává vybrat mezi neznámou vesnicí A a neznámou vesnicí B, přičemž jeden směr je západní a druhý východní. Volím tedy nastřídačku západ i východ, aby se mi dařilo plus mínus vyrovnávat ten sever, a docela si lebedím, jak se ho hezky držím. Jen je mi trochu divné, že přede mnou ani za mnou pořád nikdo z té kolony nejede...

Když tu: spatřím konečně záchytný bod! To stejné místo, ze kterého jsem vyjela!!

Eva Kadlčáková: O mlze, sametu a andělíčcích

Připomínka výročí 17. listopadu v Českých Budějovicích

„Když složil zkoušky na Boeing 737, tak asi nebude blázen,“ povídá dcera matce u přechodu pro chodce, když společně čekáme na zeleného panáčka. Á, říkám si pro sebe, holky diskutují Babišovic rodinu.

Co to jako má bejt?, řehtám se na celý kolo, oči doširoka otevřené. Ocitla jsem se snad v nějaký prostorový smyčce? Vždyť jsem jela furt za nosem a mám přece ten orientační čich! No, asi ne, protože co se časové dotace týče, tak ta byla jasným důkazem, že v žádné smyčce nejsem, páč uběhla celá hodina a obsah mé nádrže se zmenšil o osminu. Jedu domů!

„Vím přesně, kde jsi zakufrovala,“ řekl mi laskavě můj milý, když jsem mu od dalšího kafe a čokolády zavolala, že nedorazím. „Ale to nevadí, aspoň ses hezky projela, ne? Namalovaná a pěkně oblečená. Úplně to vidim! A hlavně, že ta sanitka nejela pro tebe!“

Někdy nemá smysl bojovat s tím, k čemu nás předurčí to které ráno. Občas se vyplatí udělat si pyžamový den. A jindy: projet se sami krajinou a bezpečně se vrátit. S vědomím, že je někde někdo, kdo nás má rád i na dálku, kdo nad námi bdí…

Spustit audio

Související